Vydání: 2009/9 Různé tváře pouště, 24.2.2009

Příloha: Perspektivy

Nebýt únavy, dokázali bychom toho udělat mnohem, mnohem víc, lépe a taky žít – jak se říká – naplno... Únava se v povědomí našich současníků zvláštní přízni netěší. Vnímáme ji spíš jako omezení, jež by bylo nejlepší co nejrychleji překonat.

Už nám nestačí ani ta tradiční černá káva, abychom prodloužili čas bdělosti. Regály v hypermarketech se doslova prohýbají pod vahou různých přípravků s pestrým designem slibujících rychlou revitalizaci, přinejmenším na nějaký čas, ale zato bez nutnosti odpočívat! Mnoha lidem ani nevadí, že přirozenost se i tak hlásí o svá práva a později se pocit vyčerpanosti ještě prohlubuje. Ačkoliv pestrá nabídka energetických nápojů a jiných prostředků těží z objevů moderní medicíny, ve skutečnosti svou atraktivitu staví na touze dávné jako svět: nulová únava! Bohové řeckého panteonu pocity únavy neznali, přestože sami uléhali ke spánku. Pokaždé plni energie vzbuzovali závist a podněcovali fantazii posluchačů archaických mýtů. Nicméně touha vymanit se z pout únavy bude bezpochyby jevem obecnějším. Pokud však vůbec někdy většina konzumentů Red Bullu o řeckých mýtech něco slyšela, stejně si toho z jejich obsahu nejspíš moc nezapamatovala. Tak jako lidé starověku, i oni se pídí po nějakém všeléku účinně zahánějícím únavu. Usínající dítě obklopené svými hračkami, student nad sešitem, dělníci odpočívající uprostřed těžké lopoty, starci, kteří už nedokážou pozvednout lžíci k ústům... To jsou jen některé obrazy únavy. Člověka vyčerpává zábava, studium, práce, lidé a nakonec i samotný život. A netýká se to pouze fyzické kondice. Podobně, ale možná ještě citelněji pociťujeme i psychickou únavu. Vyčerpat se může také naše víra. Únava je tedy jednou z nejzákladnějších zkušeností člověka. Provází bez výjimky každého z nás od narození až k samotné smrti, a to ve všech oblastech života. Je vskutku jen neodvratným handicapem lidské kondice, který svazuje naši činorodost, brzdí realizaci našich plánů a svým způsobem nás odsouvá na okraj života? Má zakoušení pocitů únavy vůbec nějaký smysl? A když už nemáme jinou možnost, neměli bychom tyto stavy redukovat na nutné minimum, které je zkrátka potřeba nějak přetrpět?

Dej mi napít

Stejně jako v lidském životě, objevuje se únava tu a tam i na stránkách Písma svatého. Zvláště pak na ni přijde řeč v samařském městečku jménem Sychar – u Jákobovy studně (Jan 4,1–42). Právě tady, kolem poledne, se posadil Ježíš. Za chvíli přijde ke studni žena, jejíž jméno autor evangelia nezaznamenal, jako by chtěl, aby si na její místo mohl každý dosadit sám sebe. Rozhovor se bude točit kolem vody, míst kultu a života věčného. Než k tomu dojde, neměli bychom ovšem přehlédnout jednu důležitou větu: „Ježíš, unavený chůzí, posadil se u té studny...“ (Jan 4,6). Hle, každodenní obrázek z obyčejného, lidského života. Není tu toho moc z Krista triumfujícího, plného moci a slávy, jenž přichází, aby pomáhal druhým. Ba právě naopak, tentokrát to je Ježíš, vyprahlý žízní, kdo prosí přicházející ženu o pomoc: „Dej mi napít!“ (Jan 4,7). Tak začíná setkání, jež promění život této ženy i mnoha dalších obyvatel Sycharu – zažene jejich únavu a vyprahlost. V takovém případě nemusí být zakoušení únavy úplně zbytečné... Může se stát – dokonce více než období, kdy se cítíme plni sil a energie, kdy pracujeme a jsme velice výkonní – privilegovaným místem setkání s Hospodinem. V každém případě on sám si vyvolil takový způsob k setkání s člověkem: přichází vyčerpán. Něco na tom tedy musí být. Po krátké zmínce na samotném začátku se v celém tom popisu setkání už ani jednou slovo „únava“ neobjeví, avšak pouze na první pohled. Únava je pro nás vždy signálem, abychom hledali zdroj síly, který nám umožní, abychom ji překonali. Vždyť co víc nám může poskytnout krátký oddech v době poledního parna než pár doušků osvěžující vody? A právě vody se týká Ježíšův rozhovor se samařskou ženou, čili toho, co umožňuje uhasit žízeň a překonat únavu. Vyprahlost a únava vždy kráčí ruku v ruce. Únava prozrazuje žízeň po životě, na niž často zapomínáme, když jsme plni energie a zdá se nám, že jsme plni života. Ovšem nejde tu jen o tělesnou únavu. Každá činnost, každé gesto a každá situace – nezávisle na tom, týká-li se skutečnosti fyzické nebo duchovní – s sebou přináší vyčerpání. Ostatně totéž lze říct i o nedostatku činnosti. Býváme přeci unaveni „nicneděláním“, třebaže zdánlivě šetříme všechny své síly... Když je tedy u Jákobovy studně řeč o vodě a uhašení žízně, pak se v každém případě jedná o touhu po životě a o únavu, jež je důsledkem jeho nepřítomnosti. Na Ježíšovu prosbu neodpovídá žena hned. Překvapuje ji nejen samotná prosba, ale i to, že Ježíš, jakožto Žid, se s touto prosbou odvažuje obracet na ni – Samaritánku. Překvapení je o to větší, když ten, jenž ji prosí: „Dej mi napít!“, začne hovořit o tom, že by jí mohl dát vodu živou. Rozum však rychle nabývá vrchu nad překvapením: „Pane, vždyť ani nemáš vědro a studna je hluboká. Odkud tedy chceš vzít tu živou vodu?“ (Jan 4,11). Samařská žena – stejně jako každý z nás – ovšem ví, jak je voda potřebná k udržení života, a zná námahu každodenních cest ke studni. A neméně ví, že je k tomu potřebné vědro. To všechno označuje vynalézavost člověka, který nepřestává uvažovat, jak by vyčerpání překonal. Dnes asi víc než kdykoli předtím rozvinul pomocí svého důvtipu různé techniky a prostředky zvyšující naši energii, či dokonce prodlužující náš život. Nicméně jakkoli užíváme těch nejlepších prostředků nebo jsme-li na vrcholu svých tvůrčích sil, nikdy se nám nepodaří eliminovat únavu definitivně. Nejlepší odpočinek je pouze dočasným odsunutím příštího náporu únavy: „Každý, kdo se napije této vody, bude zase žíznit...“ (Jan 4,13). V tom, že se únava a vyprahlost znovu a znovu opakuje, zakoušíme cosi nesmírně důležitého: vlastní nedostatečnost, omezenost nebo – jak by to popsali autoři Bible – to, že nejsme jako Bůh, čili že jsme pouhými stvořeními. Ač se to může zdát jako samozřejmost – podobných tvrzení je přece v teologických a duchovních traktátech spousta – každodenní praxe dokazuje, že si to neradi připouštíme. Přinejmenším proto, že si různých stavů únavy příliš neceníme, snažíme se jim unikat, rozčilují nás a je nám líto, že nás přepadají. A přece je to naše lidská skutečnost, důležitá stejně jako možnost něco tvořit a dělat. Každá snaha odsouvat únavu do pozadí, stydlivě ji skrývat nebo potlačovat se stane pouhým zoufalým pokusem být někým jiným, než ve skutečnosti jsme, pokusem být „nelidmi“. Možná právě z toho důvodu přišel Ježíš na setkání se samařskou ženou unavený a obyčejně ji poprosil, aby mu dala napít. Jako by chtěl ukázat, že se nestydí být člověkem, včetně toho všeho, co potkává obyčejné lidi: únava, slabost, stáří...

Pojďte ke mně všichni

Další část setkání u Jákobovy studně přináší nečekaný příslib: „Kdo se však napije vody, kterou mu já dám, nebude žíznit na věky, ale voda, kterou mu dám já, stane se v něm pramenem vody tryskající do života věčného... (Jan 4,14). Není nic divného na tom, že se role obracejí a nyní samařská žena prosí o vodu, jež by jednou provždy uhasila její žízeň a uchránila ji od každodenních vyčerpávajících výprav ke studni. V tomto kontextu se může zdát nepochopitelná Ježíšova prosba: „Jdi, zavolej svého muže a zase přijď sem!“ (Jan 4,16) – jako by úplně měnila téma rozhovoru. Ovšem změna je opět jenom zdánlivá. Historie pěti manželů té ženy a šestého muže, který už není ani jejím manželem, připomíná čerpání vody ze studně: stále nanovo, opět a opět, pořád dokola... Když to žena uslyšela, vrátila se do města, nechala tam svůj džbán, jako by najednou přestala žíznit a hledat. Že by snad ten muž u studně byl tím pravým? Biblická symbolika napovídá, že by to už byl její sedmý muž v pořadí – opravdový, trvalý, žádný z těch předešlých by se mu nevyrovnal. Únava a vyprahlost nás vybízejí, abychom hledali zdroj síly mimo sebe, podněcují k setkáním, kde očekáváme nějaké naplnění. Šest mužů samařské ženy z Janova evangelia, to není nic jiného než volání touhy po „lásce, která se neunaví a která sama neunaví“. Touhy stále nenaplněné. Stálá přítomnost naší únavy a naší vyprahlosti navzdory všem pokusům jim předejít nevyhnutelně vede k hledání něčeho radikálně jiného, co nebude už jenom další epizodou v prodlužující se řadě neúspěšných pokusů. Sedmý muž samařské ženy byl skutečně „jiný“. Tak jiný, že zapomíná na džbán s vodou i na žízeň. Svatý Augustin říkával, že neklidné je naše srdce, dokud nespočine v Bohu. Každá únava v sobě tedy skrývá přítomnost touhy po Životě, který nenosíme sami v sobě. Svým způsobem se může stát vzácnější než každá činnost a úsilí, poněvadž odkrývá pravdu o nás samotných. Samozřejmě, může se stát, že se budeme pokoušet různými prostředky, jež máme k dispozici, bojovat s únavou a pokoušet se co možná nejrychleji znovu načerpat síly a na únavu už více nemyslet. Avšak dříve či později přichází únava z únavy a touha po opravdovém odpočinku. Tehdy se naše uši stávají obzvlášť vnímavé pro Ježíšovu výzvu: „Pojďte ke mně, všichni, kdo se lopotíte a jste obtíženi, a já vás občerstvím...“ (Mt 11,28). Pozvání, které těžko mohou uslyšet ti odpočatí a plní sil... Únava chrání naše lidství. Často je chrání proti nám samým.

Tomasz Kot SJ - Autor (nar. 1966) je šéfredaktorem polského jezuitského časopisu Przegłąd Pow- szechny. Přednáší biblickou teologii ve Varšavě a na Gregoriánské univerzitě v Římě. Převzato z časopisu Życie Duchowe 57/2009, s. 7–11.