26. března–1. dubna 2024
Aktuální
vydání
13
Předchozí vydání
Hledat
Archivní článek

Ty roky mě zpevnily a proměnily...

29. 8. 2011

|
Tisk
|

Vydání: 2011/36 Antonín Dvořák, 29.8.2011, Autor: Miloš Doležal

Příloha: Perspektivy

Rozhovor s P. Jaroslavem Karlem – mimo jiné i o tajném svěcení ve valdickém kriminále

Ohlížíte-li se za peripetiemi svého života, jak je z odstupu let hodnotíte?

Někdy to bylo veselé a někdy tragické, ale vždycky to dopadlo tak, jak si Bůh přál.

Kde jste vyrůstal?

Narodil jsem se v Plzni v roce 1929, a když mi byly tři roky, přestěhovali jsme se do Klatov, kde jsem pak navštěvoval gymnázium. Vyrůstal jsem ve věřící rodině, to pro mě bylo dost určující zázemí.

Jaké jsou vaše první životní zážitky?

Rané vzpomínky mám úplně vygumované. Po roce estébáckého vyšetřování jsem všechno zapomněl. Když jsem pak po propuštění v roce 1960 o všem mluvil se sestrou a ona mi ukazovala fotky z našeho dětství a mládí, vůbec nic jsem nepoznával. Pomalu se mi sem tam začalo něco málo do paměti vracet, ale ve vzpomínkách do osmi až deseti let mám prázdno.

Už před válkou jste byl členem katolického skautského oddílu. Za války byl skaut zrušen. Zapojili jste se do nějaké podzemní odbojové činnosti?

Prakticky všichni starší kluci z oddílu vstoupili do podzemní organizace Černý lev. Po válce pak byli za svoji činnost generálem Klapálkem vyznamenáni Válečným křížem. My mladší jsme jim od roku 1944 vypomáhali tím, že jsme předávali informace o pohybu německé armády, místech skladišť, kasáren a počtech vojáků. Tak se třeba stalo, že v dubnu 1945 přijel v noci na klatovské nádraží transport německých vojáků s municí a potravinami. Ještě v noci dostali spojenci zprávu a druhý den ráno kolem půl deváté ostřelovali nádraží američtí hloubkaři. Stály tam vagony plné ekrazitu a všechno vylétlo do povětří.

Měl jste představu, co chcete po maturitě v roce 1948 studovat?

Uvažoval jsem, že půjdu studovat do Prahy na AMU dirigování, vedl jsem sbor, hrál na klavír i varhany, měl jsem před státnicí z houslí, jenže to mi v březnu 1948 zakázali. Rozhodoval jsem se pak mezi medicínou a matematikou. A z ničeho nic, jako blesk z čistého nebe, přišlo vnuknutí: „Ty půjdeš studovat teologii.“ Vstoupil jsem do teologického učiliště v Českých Budějovicích. Jenže na jaře 1950 přišla likvidace mužských a následně i ženských řeholí, došlo ke zrušení budějovického semináře a bylo po studiu. V té době mi jeden bohoslovec doporučil, abych se v Praze přihlásil do rehabilitačního kurzu pořádaného ministerstvem zdravotnictví, a ten jsem udělal.

Začal jste tedy pracovat jako rehabilitační pracovník?

Kdepak. Přišel mi povolávací rozkaz na vojnu k PTP. Nejdříve na Libavu a pak do Šternberku na Moravě, kde jsme bydleli v blázinci a stavěli vojenskou fabriku. Dělal jsem u zedníků a pak elektrikáře. Měl jsem svoji dřevěnou boudu bez oken, do které jsem si natáhl elektrický proud a mohl v klidu po práci studovat. Za rok si pro mě přišli z ministerstva lásky, jak já ironicky říkám estébákům.

V Plzni jste prošel vyšetřovací vazbou. Trýznili vás fyzicky?

Vazba trvala skoro celý rok. Nemlátili mě tam. Psal se rok 1952 a to už nebylo tak šílené. Výslechy byly ale hrozné, od pondělka do soboty, někdy i v neděli, od rána do večera. Dozvěděl jsem se o sobě, že jsem špion Vatikánu, špion americké výzvědné služby a belgické dělnické křesťanské mládeže, takzvaných „jocistů“. To bylo proto, že u mě při domovní prohlídce našli jejich časopis, z něhož jsem pořizoval překlady pro náš skautský měsíčník Junák. A ještě v Budějovicích jsme založili neoficiální kroužek katolické mládeže s perspektivou pomáhat je zakládat i v dalších městech. Psychický stres byl ale enormní. Každý den jsem slyšel řvaní: „Ty svině imperialistická, ty budeš viset!“ Když vám to někdo celý rok stále dokola opakuje, tak tomu nakonec uvěříte. Pak už jsem byl vysílen natolik, že jsem moc nevnímal. Jednoho dne mi bachař k večeři přinesl v ešusu mléko a chléb. Já úplně zazářil radostí. Mléko bylo nějaké namodralé, ale řekl jsem si, že je asi ředěné vodou. A s chutí jsem to celé vypil. Několik dalších dnů se to opakovalo. Jednou se vrátím od výslechu a blesklo mi hlavou: vždyť tys papouškoval všechno, co ti ten estébák říkal, a podepsals to. Postupně mi došlo, že do mléka asi dávají nějaké omamující prostředky. Začal jsem to nenápadně vylévat do záchodu. K soudu jsem přišel úplně vyčerpaný, s „vygumovanou“ pamětí. Myslel jsem, že dostanu trest smrti.

Při soudu jste tedy nevypovídal?

Když se mě předseda senátu zeptal, jak se jmenuji, řekl jsem: „Jaroslav. Základní číslo to a to.“ A na otázku, kdy jsem se narodil: „Co je to narodit se?“ Byl jsem úplně zblblý. Pak spustil prokurátor: „Vážený soude, soudruzi soudci…“ ukázal na mě: „zde vidíte vraha nevinných korejských matek, dětí a starců.“ A dokázal to dialektickou metodou. Žádal trest smrti. Při vynesení rozsudku jsem zaslechl paragrafy a slova „absolutní trest“. V duchu mi běželo: ještě čtrnáct dní, Jardo, a budeš to mít za sebou, poděkuj Pánu Bohu za vše. Až za půl roku, na podzim 1952, jsem se v Leopoldově dozvěděl, že jsem dostal sedmnáct let, a ne špagát. Nebudete mi věřit, ale byl jsem tak vygumovaný, že jsem se neuměl pomodlit ani Otčenáš. Jen jsem říkal: „Pane Bože, ničemu už nerozumím, já ti ale věřím, já v tebe věřím!“

Leopoldov byla nechvalně proslulá slovenská vězeňská pevnost. Vzpomínáte si, jak vás tam přivítali?

Bachař mě přivítal řevem: „Pametajtě si, odtialto len nohami vopred!“ Další bachař se mě ptal: „Kolko máte nohavic?“ Říkal jsem si, proč se tak blbě ptá? No dvě. Bachař křikl: „Chodbár, má dvoje nohavice.“ Přišel jsem ke stolu, kde jsme odevzdávali civilní šaty a dostávali muklovské, a chodbař se mě ptá: „Kde máte druhé nohavice?“ – „No tady je jedna nohavice a druhá nohavice!“ Bachař řekl druhému: „Asi blázon!“

O vás nevěděli, že jste studoval teologii?

Stalo se to tak – když jsem šel na vojnu, přišel tam se mnou posudek, v němž stálo, že jsem teolog. A voják, který to opisoval do papírů, nevěděl, co to je, a napsal geolog. Takže jsem se za celou svoji vězeňskou kariéru nikdy nedostal na kněžské oddělení.

Kdy jste byl propuštěn?

V květnu 1960 na amnestii. V únoru se rozesílaly dotazníky do bydlišť jednotlivých muklů, jsou-li doma žádoucí, či nikoliv. Na mě přišla od klatovské StB a KSČ odpověď „nežádoucí“ a od MNV nemastně neslaně jo i ne. Když jsem pak z Leopoldova odcházel, zastavil mě Hvízdavý Dan a povídá mi: „Nebojte sa, ještě raz sa stretnem.“

Co jste mohl po propuštění dělat?

Rok jsem pracoval na melioracích. Žilo se v přírodě, v maringotce, mezi vynikajícími lidmi. Čtyři propuštění muklové a tři vzdělaní „civilové“. Výborná parta.

Uvažoval jste v té době o kněžství?

Ano, ale přitom mi bylo jasné, že do litoměřického semináře, prokádrovaného Bezpečností, mě jako mukla nikdy nevezmou.

A po roce jste byl znovu zatčen.

Po roce si pro mě přišli znovu. Byl jsem souzen se švagrem a čtyřmi mukly – udělali z nás protistátní skupinu za rozšiřování zpráv ze Západu. Vezli mě znovu do Leopoldova a tam mě uvítal Hvízdavý Dan: „No čo som vám vravel, že my se eště raz stretnem!“ A zazubil se. Bylo to před Vánoci a začátkem ledna mě převezli do Valdic. Tam jsem byl umístěn v mačkárně skla, druhé patro kostela.

Jak došlo k vašemu vysvěcení ve valdickém kriminále?

Jednoho dne, v pátek odpoledne, stěhovali z baráku celý Vatikán do prvního patra věznice. Nevěděli jsme proč. Odpoledne byla vycházka, a protože bachaři byli líní jít na vycházku zvlášť s kněžími a zvlášť s ostatními mukly, dali nás dohromady. Tam jsem uviděl kněze, které jsem znal před zatčením, a ti mi představili tajného biskupa Jána Chryzostoma Korce. Celou vycházku jsme spolu hovořili o mé situaci a budoucnosti církve. Domluvili jsme se, že druhý den ještě probereme moje případné svěcení. Vycházka byla zase společná a nakonec padlo rozhodnutí, že v neděli budu vysvěcen. Jak to ale udělat? Řekli jsme si, že v poledne ani já, ani on nepůjdeme na oběd, tou dobou jsou totiž všecky dveře od cel v přízemí i na patře otevřené; on že bude čekat na kraji schodiště, já vyběhnu nahoru, podíváme se, jestli nikdo není v dohledu, pokleknu a on na mne vloží ruce a udělí mi kněžské svěcení. Tak se i stalo. Rychle jsem pak seběhl do cely a sotva po minutě ji bachař zabouchl. Kdybych přišel o chlup později, dostal bych se do velkých problémů a vysvětlování. Takhle to neuvěřitelně klaplo. Bylo 14. května 1962. Korce z kriminálu propustili až v roce 1968. Když jsme se později setkali, sdělil mi, čím jsem u něj v kriminále vzbudil důvěru. Řekl jsem mu, že jestli mám skutečně povolání ke kněžství, budu vysvěcen třeba až na smrtelné posteli.

Kde jste sloužil první mši?

Ve vycházkovém prostoru vedle baráku, přímo pod špačkárnou, tedy věží, na které hlídal bachař se samopalem. To, co jsem prožíval při své tajné primici, nelze slovy vyjádřit.

V září 1965 vás propustili. Vrátil jste se do Klatov?

Začal jsem pracovat jako dispečer v odborném učilišti Tesly Praha v Bystřici nad Úhlavou. Až později jsem sehnal místo v Zemědělském stavebním podniku v Klatovech jako hlavní účetní s titulem „vedoucí národohospodářské evidence“. A vrcholem paradoxu bylo to, že jsem po třech letech dostal nabídku, abych na ONV na finančním odboru dělal revizora.

Byl jste mužem devatera řemesel…

Mimo tesařinu jsem dělal leccos. Zedničinu, elektrikařinu, na soustruhu, na fréze, se sklem, na melioracích s krumpáčem, jezdil jsem s pásákem Stalincem…

Takže jste se stal doslova dělnickým knězem.

To byl můj ideál, od roku 1946 jsem z Belgie odebíral časopis jocistického hnutí. V sedmdesátých letech jsem šel dělat terapeuta do Dětské psychiatrické léčebny v Běhařově u Klatov, přitom jsem stihl vystudovat za jeden rok čtyřletou zdravotní školu. A když po mně znovu začali jít estébáci, protože tušili moje aktivity v podzemní církvi, odešel jsem v roce 1979 do Prahy, kde jsem jako ošetřovatel pracoval až do roku 1990 v Psychiatrické léčebně v Bohnicích na oddělení chronických agresivních pacientů. V srpnu jsem nastoupil jako děkan do Bechyně. Vstoupil jsem do reálné pastorace.

Co vám dala kriminální katakombální zkušenost?

Zpevnilo mě to. Ve vztahu k Bohu i k lidem. Mimo jiné jsem si uvědomil, že něco jiného je posuzovat člověka a něco jiného jeho činy. Naučil jsem se odsuzovat špatné činy, ale nikdy ne člověka samého, když jsem třeba v kriminále u konkrétního člověka poznal, co všechno stálo za jeho špatným činem. Proměnilo mě to.

Ochrana vašeho soukromí je naší prioritou

Abyste mohli co nejlépe využívat služby portálu Církev.cz, včetně nakupování, používáme my a někteří naši partneři tzv. cookies (malé soubory uložené ve vašem webovém prohlížeči). Díky nim si například pamatujeme, zdali jste přihlášeni, vámi provedená a preferovaná nastavení, co máte v košíku, jak máte seřazené a vyfiltrované produkty apod.

Díky nim vám také nenabízíme nevhodnou reklamu a pomáhají nám v analýzách sloužících k dalšímu rozvoji portálu.

Potřebujeme však váš souhlas s jejich zpracováváním. Děkujeme, že nám ho dáte, a ujišťujeme vás, že se k vašim datům chováme maximálně zodpovědně v souladu s platnou legislativou