Třeba nás to vzpamatuje - já v to doufám

Vydání: 2006/42 První roky kněžství, 17.10.2006, Autor: Petr Příhoda

Příloha: Perspektivy

Rozhovor s Mariánem Hoškem o našich křesťanských demokratech MUDr. Marián Hošek (nar. 1950) je předsedou pražské organizace KDU-ČSL a náměstkem ministra práce a sociálních věcí. Byl jím už za minulé vlády, jeho šéfem byl Zdeněk Škromach. Petr Nečas, nynější šéf, ho ve funkci potvrdil. Marián Hošek byl jedním z prvních, kdo nesouhlasně zareagovali na nečekanou ochotu předsedy Kalouska vstoupit do vlády ČSSD (tzn. s podporou KSČM).

Jak jste se o tom obratu o sto osmdesát stupňů dozvěděl?

Jel jsem autem a poslouchal zprávy. Zarazilo mě to, musel jsem zastavit. Vzápětí volala jistá novinářka, co já na to. Řekl jsem, že o tom vím pár minut, neznám kontext a musím se více informovat. Následoval jeden rozhořčený telefonát za druhým, od přátel a známých, lidovců. Nechtěl jsem se veřejně vyjadřovat bez konzultace s kolegy z vedení, ale když novinářka zavolala podruhé, řekl jsem, že zásadně nesouhlasím, nemohl jsem jinak. Pak jsem zjistil, že ve stejnou dobu reagovala stejně jihomoravská a zlínská krajská organizace.

Pak se rozhýbala celá strana. Jeden novinář to nazval „selskou vzpourou“. Jiný mínil, že začíná rozklad strany, což zřejmě přehnal. Jde o vnitrostranickou krizi?
Tak bych to nenazval. Spíš jde o nekoordinovanou aktivitu po období určité stagnace. Navenek možná působí chaotickým dojmem, ale její cíl pokládám za správný. Z otevřené diskuse je vidět snaha o získání věrohodnosti a hledání nových lidí, kteří se postaví do čela strany.

Na volebním sjezdu v roce 2005 pan Kalousek přesvědčivě zvítězil. Vsadila tím snad KDU-ČSL z bezradnosti na pragmatický styl politiky?
Bylo to složitější. Ale musím předeslat, že pan Kalousek má nesporný vůdcovský talent, i když jsem ho nevolil a měl jsem k jeho politice řadu výhrad. A také i to, že strana, byť křesťanská, není církev. K jejímu životu patří permanentní soutěž, tedy i rivalita, a někdy také souboj, i když by neměl překračovat rámec slušnosti. Po odchodu Josefa Luxe se kompaktnost strany rozvolnila. A pan Kalousek tehdy zaimponoval. Rozumí ekonomice, zejména rozpočtové politice. Většina v tom viděla příslib. Nezapomeňme, že i strany mají svou „látkovou výměnu“. Pak ale došlo k jistému omezení vnitrostranické diskuse...

Ano, i zvenčí bylo znát, že Kalouskův styl je, diplomaticky řečeno, velmi autoritativní. KDU-ČSL se pak velmi angažovala v „Grossově aféře“, vysloužila si nenávist ČSSD, která tu rozháranou stranu stmelila, a pan Kalousek přehodil výhybku směrem k ODS.
On k ní měl blízko i předtím. Myslím, že kdyby působil v této straně, byl by velmi úspěšným politikem.
Proč tedy při nedávném hlasování sněmovny o důvěře Topolánkově vládě odešel ještě s dvěma dalšími ze sálu, zatímco ostatní lidovci jí důvěru dali? To nebylo proti ODS. Vedení strany rozhodlo, že její vládu podpoříme. Odchod ze sálu znamenal pouze nižší stupeň podpory.

Proč v tomto případě nižší? Pocit zklamání z ODS?
Možná. Pan Topolánek měl požádat o důvěru mnohem dřív, hned po ustavení „trojkoalice“, a ne až tři měsíce po volbách, navíc poté, co sondoval ještě zcela jiné možnosti...

Možnosti velké koalice. Ale ODS jako velká vítězná strana je v takové pozici, že asi musí mít víc želízek v ohni najednou...
My ale také nejsme přívěskem jedné strany a komunikace se sociálními demokraty je možná, byli jsme s nimi nakonec ve vládě. Patová situace ovšem vytvořila takové rozložení sil, že by to nebylo možné bez podpory komunistů. Takovou flexibilitu by nám naši voliči, ale ani řadoví členové strany, neodpustili - zejména po silné antikomunistické kampani.

KDU-ČSD se otevřeně hlásí ke křesťanství, nechá se inspirovat katolickou sociální naukou, přičemž působí v národě, který platí za nejbezbožnější v Evropě, tedy i na světě. Má to tedy těžké. Ta potíž je vlastně dvojí: (a.) svůj program tomuto národu „prodat“ a (b.) ten program vůbec mít. Co vlastně KDU-ČSL národu nabízí?
Přece svůj standardní program. Ten je dobrý, což uznává nejeden nestranný politolog. Je založen na tradičních hodnotách a vyváženosti. Je solidní alternativou programů liberálních a socialistických. Jeho součástí je i ochrana lidského života od početí do smrti, což je samozřejmé. A jak ho „prodat“? Nu, v tom si nepočínáme vždycky šikovně. Chápu, že např. nesouhlas s registrovaným partnerstvím – zejména když jej média vypíchnou, takže ty ostatní body programu nejsou vidět – si většinovou veřejnost nezíská.

Má smysl prosazovat politicky něco, o čem je předem jisté, že vyvolá příkrý nesouhlas většiny? Např. zamítnutí registrovaného partnerství nebo zákaz či omezení potratů? Připomínám, že mluvím o iniciativě nevelké politické strany, nikoli o působení církve...
Ale je to postoj našich voličů, a ti nám za to stojí. Prosadit ho zřejmě nelze, nám však jde aspoň o posun správným směrem. Ale opakuji: nepočínáme si vždy obratně. Také musím připomenout, že počtem členů i počtem mandátů na komunální úrovni patříme k největším stranám. Na parlamentní úrovni se to ovšem zatím skutečně nepromítá.

Opakovaně tu zaznělo, že politická strana není totéž, co církev. Strana potřebuje voličské hlasy. Nemá-li je, nemá váhu. Má KDU-ČSL představu, jak rozšířit své voličstvo?
Toto je náš problém. Za časů Josefa Luxe jsme se otevírali – a úspěšně – všem těm, jimž se říká „lidé dobré vůle“. Od toho se pak ustoupilo...

Ale Josef Lux to neměl snadné, vzpomeňte: „Had na tři“. Začali s tím Sládkovi republikáni, ochotně to převzala ODS a po ní to papouškovali mnozí žurnalisté...
To je sice pravda, ale kdo ho osobně poznal, ten si svou představu opravil - za všechny uvádím Vladimíra Mlynáře...

Proč se od toho ustoupilo?
Zkušenost s tzv. Čtyřkoalicí. Byly to přece jen nesourodé prvky: konzervativní křesťanští demokraté – a liberálové různých odstínů. Úspěch na veřejnosti (stoupající preference) vedl k tomu, že si „čtyřkoaličníci“ příliš brzy padli do náruče. Bylo to jako neuvážené manželství, ještě do voleb se stačili rozhádat. Měli jsme zůstat u korektní, ale distancovanější spolupráce. Pak bychom byli vnímáni jako věrohodná koalice. To sblížení bylo předčasné a povrchní. Ve hře byl i personální faktor. Např. v ODA vystřídal konzervativního Daniela Kroupu liberál Michael Žantovský. Také už nebyl Lux.

A toto bylo pro KDU-ČSL zklamáním?
Zklamána byla především veřejnost. A dávala nám to najevo. KDU-ČSL ztratila chuť experimentovat a uzavřela se do sebe. Ke své škodě. Ale jinak to asi tehdy nešlo.

Média věnují KDU-ČSL mnohem menší zájem než ostatním parlamentním stranám. Psychologicky tomu rozumím. Většina české veřejnosti (zejména ve vlastních Čechách) je s katolictvím na štíru. Od toho předsudku se nedovedla osvobodit ani převážná většina novinářů, což pak odnáší i KDU-ČSL, protože ztrácí možnost učinit se srozumitelnou. Lze tuto překážku nějak překonat či obejít?
Těžká věc, přinejlepším běh na dlouhou trať. Komunikace s některými novináři není špatná. Často s námi mluví, pak ale o nás stejně nenapíšou nebo zkreslí význam (anebo jim to šéfredaktor nepustí, nevím). Když se pak ptáme, proč, slyšíme od nich: „Neřekli jste nám nic zajímavého...“

???
Zrovna nedávno udělal primátor Bém v jakémsi maškarním převleku show pro Pražany. Jistá novinářka se mě ptala, co na to pražští lidovci, zda předvedou něco podobného. – Víte, takové věci od nás nelze očekávat, jsme konzervativní křesťanská strana, prototypem dobrého lidovce je rozvážný starosta, který se stará o správný chod obce. My lidem nabízíme konkrétní věci... Obecně řečeno: média vítají atraktivitu, populismus, klauniádu... Proč sami nenabízíte novinám své texty? Když tam něco napíše lidovecký funkcionář, je to suchopárné...

To je stále o tomtéž. Zatím mezi sebou máme málo ambiciózních lidí od pera. Předvolební projevy pana Kalouska se soustředily na odmítání KSČM, její účasti ve vládě i parlamentní podpory z její strany. Jako kdyby bývalý předseda neměl jinak co říci. Je snad toto hlavní lidovecké téma?
Hlavní téma to není, ale odmítnout komunismus je rozumné. Že to mnozí lidovci činí emotivně, to by nemělo překvapovat, je to jejich přirozená poloha. Mnoho našich členů bylo v minulosti tvrdě perzekvováno, jejich děti diskriminovány. Nespolupracovat s KSČM, to je závazek strany těmto členům, případně voličům. – Ano, přemrštěný důraz nebyl na místě, činil dojem, jako bychom nebyli schopni něčeho pozitivního. Však na to bývalý předseda Kalousek doplatil.

A co tedy s komunisty do budoucna? Mají zůstat stále tím balvanem na politické scéně, který všem překáží, otravuje ovzduší, někomu i plete hlavu apod.? Nebylo by lépe ukončit jejich karanténu a nechat je – nebo aspoň jejich většinu – rozpustit v normálním provozu politické demokracie?
To je velký problém. Otázkou je, zda jsou vůbec „rozpustní“. Za sebe mohu říci, že s některými jejich návrhy nebo kritikou (zejména na komunální úrovni) se dá souhlasit, je tu ovšem velké riziko. Cíl zůstal stejný. Chovají se prakticky stejně jako předúnorová KSČ. A dělají to systematicky a důsledně. Jestli to s nimi chce pan Paroubek zkusit, prosím, ale bez nás! - Cyril Svoboda sice toto téma otevřel, ale pokud mu rozumím, mínil to ve zcela teoretické rovině. Přesto si myslím, že v této zjitřené době nebylo rozumné to medializovat. KDU-ČSL je středovou stranou, která akcentuje sociálně-tržní hospodářství a samozřejmě má své přirozené póly a tak se i profilují někteří její politici. Jsme vnímaví vůči hodnotám obou stran, jak ODS tak ČSSD, proto jsme s oběma schopni spolupracovat na základě korektní koalice. V tuto chvíli ovšem není možná koalice s ČSSD, která by byla závislá na hlasech komunistů. Naším úkolem není podílet se na konsolidaci levice. Hájíme jiné pozice a mělo by to být z našich postojů znát.

Spějeme k závěru. KDU-ČSL je ve svízelné situaci, po Josefu Luxovi se žádný charismatický vůdce neobjevil, ve straně existují meziregionální napětí – jak myslíte, že to dopadne?
Třeba nás to vzpamatuje, já v to doufám. Sázím na obyčejné poctivé lidi, na jejich zdravou intuici. Jsme na jedné lodi a hájíme jeden program. Ani Josef Lux nebyl okamžitě uznávaným vůdcem, přišel z „periferie strany“. Jsem přesvědčen, že i v současné složité situaci lze spoléhat na zdravé jádro strany a na požehnání shůry. Sdílet článek na: 

Sekce: Přílohy, Perspektivy, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 42 17. – 23. října 2017

Olomouc má nové pomocné biskupy

Mohutný potlesk zněl v sobotu olomouckým dómem. Věřící tak děkovali za vysvěcení nových pomocných biskupů Antonína Baslera a Josefa Nuzíka.

celý článek


Bohoslužby i z horských hřebenů

Sledovat mši svatou „na dálku“ umožňuje také televize Noe a Radio Proglas. Obě stanice nabízejí přímé přenosy několikrát do týdne.

celý článek


Křesťan a demokracie

Jak posílit demokracii v nejisté době? Co mohou křesťané, zvláště křesťanští politici, udělat pro posílení demokracie? Nad těmito otázkami se zamýšlí Iveta Radičová,…

celý článek


Latina je výrazem jednoty

Má jedno nezpochybnitelné prvenství. Je vůbec první ženou, která před čtyřiceti lety začala učit na české katolické teologické fakultě. Aktivity Markéty Koronthályové…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay