Teologie těla Jana Pavla II.

Vydání: 2011/23 Karel Otčenášek, 1.6.2011

Příloha: Perspektivy

V knize Překročit práh naděje psal Karol Wojtyła: „Lidskou lásku jsem se naučil mít rád ještě jako mladý kněz. Je jedním ze základních témat, na něž jsem se zaměřil v kněžském povolání, službě na kazatelně, zpovědnici a také ve službě, kterou vykonávám psaným slovem. V člověku milujícím lidskou lásku se rodí také živá potřeba napnout všechny síly pro krásnou lásku. Láska je totiž krásná. Mladí lidé v ní ostatně vždy hledají krásu a přejí si, aby jejich láska byla krásná.“

V roce 1948 promoval Karol Wojtyła disertací o Janu od Kříže. V souvislosti s naším tématem jsou zvláště důležité dva aspekty. Jan od Kříže přisuzoval ústřední místo v křesťanském životě žité zkušenosti individuální osoby. „Tato víra musí být osobní, svobodná, přesvědčená, proniknutá celým naším bytím, vyznávaná a slavená ve společenství církve, víra modlitby, která uzrává zkušeností communio s Bohem.“ – Druhý aspekt se týká obsahu této žité subjektivity. Jeho jádrem je „zkušenost společenství s Bohem“, láska Boží a odpovídající láska člověka jako zkušenost vzájemné odevzdanosti. Obraz lásky a odevzdanosti mezi mužem a ženou je pro Jana od Kříže ústředním obrazem křesťanské existence. Pokud jde o manželství, jsou i pro Wojtyłu ústředními pojmy sebeodevzdání a plná odevzdanost. Pozdější papež vysvětluje ve spise Familiaris consortio z roku 1981: „Plné tělesné odevzdání by bylo lží, kdyby nebylo znamením a plodem odevzdání osobního, které zahrnuje celou osobu i v jejím časovém rozměru. Pokud si osoba činí výhrady, například možnost rozhodnout se v budoucnu jinak, nebyla by její odevzdanost úplná.“

Fenomenologická metoda

Ve své habilitační práci se Wojtyła zabýval fenomenologicky pojatým etickým systémem Maxe Schelera, který přispěl k výstavbě morální teologie. Ve spise Dar a tajemství o tom později napsal: „Tomuto zkoumání vděčím za mnohé. Do mé předchozí aristotelsko-tomistické formace se tak vpojila fenomenologická metoda, která mi umožnila v této oblasti četné tvořivé objevy. Myslím především na knihu Osoba a čin. Tímto způsobem jsem se zařadil do moderního myšlenkového proudu filozofického personalismu, což přineslo své plody i pro pastoraci.“ Na těchto základech vznikly různé práce zabývající se otázkami osoby, manželství a sexuality. Je třeba zmínit Lásku a odpovědnost, jakož i Krakovské memorandum skupiny morálních teologů o základech církevního učení o zásadách manželského života. Ještě dříve, tj. na Druhém vatikánském koncilu, přispěl Wojtyła k formulaci některých pasáží pastorální konstituce Gaudium et spes (zejm. čl. 47 až 52). Krakovské memorandum směrodatně přispělo i ke koncipování encykliky Pavla VI. Humanae vitae (1968).

Milující člověk dbá o druhého

Obraťme se nyní k Středečním promluvám. Základem jsou slova Gaudium et spes (čl. 24), která Jan Pavel II. v souvislosti s manželskou láskou často citoval: „I sám Pán Ježíš svou modlitbou k Otci, aby všichni jedno byli…, jako i my jsme jedno (J 17,21–22), otevírá lidskému rozumu netušené výhledy, když naznačuje, že je jakási podobnost mezi jednotou božských osob a jednotou Božích dětí v pravdě a v lásce. Tato podobnost ukazuje, že člověk, jediný tvor na zemi, kterého Bůh chtěl pro něj samého, nemůže sám sebe plně nalézt, leč v opravdovém darování sebe samého.“ Z této filozofické a teologické antropologie vyplývá „zákon darování a odevzdání“ jako cesta k lidskému naplnění. Skutečně milující člověk dbá o druhého jen kvůli němu samému. Tím je vyloučeno jakékoli využití či zneužití druhého jako prostředku k nějakému cíli. Jakožto osoby s tělem a duší jsme stvořeni k obrazu Božímu. Tento obraz trojjediného Boha se týká nejen jednotlivé osoby, ale i společenství osob, zejména manželského společenství muže a ženy. Papež chce hájit tělesnost člověka proti odcizenosti osoby a těla v descartovském přírodovědném obrazu světa. Descartes, který trvale ovlivnil moderní přírodovědu, píše v Rozpravě o metodě (1637): „Lze dosáhnout vědění, které je v tomto životě velmi užitečné. Místo teoretické filozofie, jíž učí scholastikové, můžeme objevit tu praktickou, pomocí níž poznáváme přírodu, chování ohně, vody, vzduchu, hvězd, nebe a všech ostatních těles, která nás obklopují, a všechny tyto věci užít k účelům, jimž mohou sloužit. Tak se stáváme pány a vlastníky přírody.“

Hluboký rozštěp osoby a těla

Věda vystavěná pouze na mechanisticko-matematické úrovni zbavuje přírodu jejího niterného smyslu. Papež ukazuje, že člověk nenalézá v ryze matematicky popsatelné přírodě domov. V otázce po smyslu svého života by byl odkázán pouze na sebe sama, na svou subjektivitu. Jeho vlastní tělo je pak jen indiferentní výslednicí náhodné biochemické hry. Dochází pak k hlubokému rozštěpu jeho osoby a těla, k dualismu ducha a hmoty. V Dopise rodinám (1994) papež píše: „Descartovské rozpojení člověka na ducha a tělesno posílilo tendenci pojímat lidské tělo nikoli ve světle specifické podobnosti Bohu, ale v kategoriích jeho podobnosti ostatním tělesům vyskytujícím se v přírodě, jichž člověk užívá jako nástrojů dosahování spotřebních hodnot. Každému je však zřejmé, že užití těchto kritérií na člověka v sobě skrývá obrovské nebezpečí. Je-li s lidským tělem vnímaným jako nezávislým na duchu a mysli nakládáno jako s materiálem (tak jako s tělem zvířete) – což se děje při manipulaci s lidskými embryi a plody – jdeme vstříc strašlivému etickému debaklu. V takové antropologické perspektivě přivyká lidstvo novému manicheismu, totiž radikálnímu protikladu tělesna a duchovna. Tělo pak nežije duchem a duch neoživuje tělo. Člověk přestává žít jako osoba a subjekt. Přes všechny záměry a výklady se stává pouhým objektem. Tato neomanichejská civilizace pak směřuje k tomu, že například v sexualitě vidí spíše terén pro manipulaci a kořistění než skutečnost onoho prvotního úžasu, s nímž Adam na úsvitu stvoření spatřil Evu a zvolal: „Toto je kost z mých kostí a tělo z mého těla“ (Gn 2,23), nebo než okouzlení vyjádřené ve Velepísni: „Učarovala jsi mi, sestro má, nevěsto, učarovala jsi mi jediným pohledem svých očí!“ (Pís 4,9). Jak vzdálena jsou jistá moderní pojetí od hlubokého chápání mužskosti a ženskosti, jaké nám nabízí křesťanské Zjevení! Odhaluje nám v lidské sexualitě bohatství osoby, jehož naplněním je rodina, ale jeho vyjádřením je i povolání k panenství či k celibátu pro království Boží.“ – Potud Dopis rodinám Jana Pavla II.

Niterná řeč sebeodevzdání

V neognosticistické kultuře člověk přestává žít jako osoba a subjekt a stává se objektem. Právě proto obhajuje papež ve svých Středečních promluvách hodnověrnost a důstojnost lidské zkušenosti těla v lásce mezi mužem a ženou. Ženich vidí věci tak, jak jsou. Krása není šálivým převlekem, ale tkví hluboko v podstatě věcí a života. Pojetí člověka redukované jen na to měřitelné nemůže sexuální lásku mezi mužem a ženou pochopit. Papež chce představit Boží plán manželské lásky a její hloubky a krásy tak, aby promlouvala k lidské zkušenosti a byla zkušeností mužů i žen ověřitelná. Boží plán je tělesnému bytí muže i ženy hluboce vepsán jako bohatá a niterná řeč sebeodevzdání a plodnosti. Muž a žena žijí svou sexualitu autenticky jen tehdy, nechávají-li skrze svá těla promlouvat onu sjednocující řeč lásky, jak to odpovídá jejímu smyslu a pravdě. Skutečné naplnění osoby v lásce je možné pouze v sledování jejího Božího plánu. Společenství osob (communio personarum) muže a ženy v manželství se uskutečňuje, když se jeden svobodně a bezvýhradně daruje druhému a vzájemně se přijímají. Jejich těla poukazují svou odlišností i komplementaritou danou stvořením na personální rozměr jejich spojení v manželské sexuální lásce. Sexuální společenství v těle („a stanou se jedním tělem“) je výrazem duchovní jednoty osob. Papež mluví o „svatebním významu těla“, které má od počátku schopnost vyjádřit lásku, tu, jíž se „člověk jako osoba stává darem a skrze darování uskutečňuje vlastní smysl své existence“. Nejvyšší měrou to platí o těle Kristově, znamení sebeodevzdání pro nás lidi na kříži, zpřítomněného eucharistií. Svátostí manželství se lidská láska ve své tělesnosti stává viditelným znamením lásky Boží. Protože jsme jako osoby bytostmi s tělem a duší, podílí se i naše tělo na naší personální schopnosti milovat. Jím se vyjadřujeme a vstupujeme ve spojení s druhými.

Otevřenost pro nový život

Spojení muže a ženy v manželství i s jeho sexuálním rozměrem je podle Písma znamením lásky Boha k jeho lidu i sjednocení Krista s církví, jak praví list Efezským. K respektu vůči sexuální řeči těla patří i to, že obsah smyslovosti manželského spojení má zůstat nedotčen: na jedné straně meziosobní společenství, na druhé straně otevřenost pro nový život. Vědomé vyloučení dimenze plodnosti je znevážením důstojnosti osob i manželského aktu. Tu právě vyjadřuje Písmo pojmem „poznání“. Ono „poznání“ umožňuje vzájemnou otevřenost osob v plnosti pravdy i pravdu jejich vzájemného sebedarování a přijetí. Svými promluvami se tedy Jan Pavel II. pokusil osvětlit pravdu o člověku právě v jeho tělesnosti a jeho zvláštní povolanost k manželství. Je úkolem příštích generací otevřít pokladnici, kterou nám ve své „teologii těla“ zanechal.

Helmut Prader
Autor (nar. 1974) je biskupským vikářem diecéze St. Pölten a vyučuje morální teologii se zaměřením na manželství a rodinu na Vysoké škole teologické v rakouském Heiligenkreutzu. Převzato z německého časopisu Die Tagespost. Přeložil pp

Sdílet článek na: 

Sekce: Přílohy, Perspektivy, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 28 10. – 16. července 2018

Velehradská pouť i se sv. Ludmilou

Před obrazem Panny Marie a vedle ostatků sv. Ludmily se na Velehradě 5. července slavila cyrilometodějská poutní mše, při které biskupové zasvětili zemi Mariinu Neposkvrněnému Srdci.

celý článek


Česká církev zve evropské biskupy

Na čtyřicet předsedů biskupských konferencí Evropy možná už za dva roky navštíví Prahu. Pozvánka pro ně byla jedním z bodů jednání České biskupské konference.

celý článek


Blízký východ, kořen našich duší

Papež František pozval do jihoitalského Bari, kde spočívají ostatky sv. Mikuláše, patriarchy všech církví zastoupených na Blízkém východě. Společně prosili o Boží…

celý článek


Vietnamští komunisté: Umlčte kněze

Vietnamská církev bývá nazývána „první dcerou církve“ v Asii, evangelium se tu hlásá už půl tisíciletí. Zároveň zde ale už třiačtyřicet let vládnou komunisté…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2018

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay