Vydání: 2005/40 Křesťanská nakladatelství na Slovensku, 11.10.2005, Autor: Iva Peřinová

Příloha: Doma

Téma víry se z divadla vytrácí

Saša Rašilov

Antonii je sedm a Josefíně deset let a my jsme se nyní rozhodli nechat je pokřtít. Sám jsem věřící člověk, který při narození pokřtěn nebyl, a uvědomuji si, že taková cesta k víře je možná zajímavější, ale daleko klopotnější, než když má někdo víru zakořeněnou již od mládí. Vaši čtenáři jistě pochopí, že vnitřní příprava na křest je potom velmi individuální a vnitřně složitá. Sám ke křtu směřuji již několik let a za nejkrásnější bych pokládal, kdybych mohl být pokřtěn společně se svými dcerkami.

Navštěvují základní církevní školu sester voršilek na Praze 1. Musím říct, že jako rodiče jsme s tamní výukou i prostředím naprosto spokojeni. 

Jak se dá při vaší profesi skloubit rodina a práce?

Těžko, ale dá. Stojí to možná více sil, než by člověk chtěl, ale vyplatí se to: radost z rodinného prostředí mi všechno vynahradí. Snažíme se žít v centru Prahy, kde sídlí divadla, abychom se mohli s dětmi vídat i přes den. Divadlo se hraje po večerech, i přes Vánoce a Velikonoce - naše profese sama o sobě náš život neurčuje podle přesných časových harmonogramů. Holčičky mají školu za rohem, a tak se s nimi dokážeme potkat nejen večer, když právě nehrajeme, ale mnohokrát i přes den.

Jisté latentní školení v tomto směru od nás samozřejmě přejímají. Já si ale uvědomuji, jak je těžké rozhodnout, jestli vést děti k tomu, aby mě následovaly v povolání. Nejsem totiž schopen to objektivně posoudit. Vnímám je zejména jako své dcery, a vím, že ženy často mívají jistý dar múzických her - jenže nevím, jestli jde o ženskou přirozenost, nebo herecké vlohy.

Navštěvujete společně kostely, když jste třeba s rodinou na výletě?

Já jsem takový „zdržovač“: čtu všechny nápisy, cedulky a historické informace, co v kostele najdu. Holčičky se spíš dívají na obrazy, které si já sice také „užiju“, ale potřebuju si k nim i něco přečíst. Na mše chodí holky pravidelně ve škole. S manželkou jsme spolu čtrnáct let a jedno z našich vděčných témat jsou vzpomínky na dětství. Při nich si vybavuji, že jsem při návštěvě kostelů míval pocit až posvátné hrůzy a nezvládnutelné extatičnosti. Cítil jsem, že se v chrámu nachází určitá síla, ale výrazy některých světců - zejména na barokních sochách - mě tehdy až děsily. Když si o těchto zážitcích nyní povídám se svou ženou, naše zážitky se slučují a pročišťují.

Hrál jste někdy ve hře s tématikou blízkou víře?

Bude to možná znít jako fráze, ale veškeré divadelní texty se dají rozdělit na ty, které téma víry obsahují, a na ty, které ho neobsahují. Stejné je to i ve světě: ony dvě skupiny - věřící a nevěřící - k sobě musí chtě nechtě zaujmout nějaký postoj. I dramata, která vznikají jako řekněme ateistická, se musí minimálně stavět do konfrontace s otázkou víry. V divadle Komedie vytvořil Jan Nebeský trilogii, která se celá vztahovala ke smyslu víry. Představení Marta bylo věnováno francouzské mystičce Martě Robinové a Jacquesi Feschovi - mladíkovi, který zastřelil policistu, byl odsouzen k smrti, konvertoval a poté byl (už jako hluboce věřící muž) popraven. Hra vychází z reálného příběhu a zanechala ve mně skutečně hluboký dojem.

* * *

Vanda Hybnerová

Měla jsem možnost hrát hlavní roli v Dostojevského hře Něžná. Pro tohle představení je víra nesmírně důležitá - jedinou svou útěchu hledá hlavní postava u Pána Boha a na věčnost odchází proto, aby unikla kruté realitě pozemského života.

Snad takovou zvláštní čistotou. Je to dílo zasazené do určitého historického období. Mně by ale snad ještě víc zajímalo, jak by tahle problematika vyzněla ve hře nějakého současného autora. Avšak podle divadelních textů, které znám, získávám pocit, že ze současného dramatu se víra stále více vytrácí. Slovo Bůh - pokud už zazní - je vnímáno jako zvláštní symbol, který v některých představeních ani neoznačuje toho, komu ve skutečnosti náleží.

Divadlo Komedie se specializuje na německou a rakouskou dramatiku a Thomas Bernhardt - autor této hry - je kontroverzní rakouský dramatik. Jde o příběh stárnoucí matky a její dcery, jejichž vztah je nemocný neustálou celoživotní přítomností obou žen a ovlivňuje jej jistá míra despocie. Je to kus, při kterém paní Kolářová dvě hodiny nezavře pusu a já - jakožto její dcera - proslovím jen pár slov; reaguji zejména mimoslovně.

Vystupujete i ve hře Klára S. - pozvala byste na ni čtenáře KT?

Tato hra by se některých vašich čtenářů mohla svým způsobem dotknout - její autorka totiž dosti intenzivně hlásá ateismus. Hra vypovídá o vztahu Roberta Schumanna a jeho ženy; historické prameny hovoří o tom, že šlo o láskyplné manželství založené na hluboké víře. Jelineková si ovšem tuto skutečnost zcela obrátila a z paní Schumannové vytvořila jakousi oběť; udělala z toho silně feministicky laděnou inscenaci. Povinností nás herců je dokázat interpretovat text, a přitom se nutně nemusíme vždy ztotožňovat s názory dramatiků nebo autorů. To je můj postoj v této hře.

Kudy chodím, tudy voršilky chválím. U obou dcer jsme měli neuvěřitelné štěstí na třídní pedagogy, takže tahle škola proměnila můj pohled na školství jako takové - coby dítě jsem totiž školu naprosto nesnášela a kdykoli jsem se mohla „ulejt“, tak jsem to udělala. Naše holčičky se do školy naopak těší a nemají s tím žádný problém. A co je hlavní: nemají potíže s žádným neúspěchem - když se jim nedaří, můžeme si o tom všichni v klidu popovídat a věc vyřešit. Máme velice úzký kontakt s učiteli, můžeme si vzájemně telefonovat, spolupráce mezi školou a rodiči je velice těsná a přístup pedagogů k dětem individuální. Je to skutečně vzácná škola.   

Váš manžel vzpomínal na účinkování ve hře Marta.

Bylo to skutečně moc krásné představení. Velmi rádi cestujeme po Francii a jednou nás to zaválo přímo do místa, kde Marta Robinová v jedné komůrce prožila celý svůj život - byla totiž ochrnutá. Ten malý pokojíček, který jsme měli možnost navštívit, na mě zapůsobil naprosto nejintenzivnější duchovní silou, jakou jsem kdy pocítila. Moje maminka restaurovala v řadě pražských kostelů a já v nich jako dítě měla možnost trávit ohromné množství času. Po lešení jsem se tak mohla dostat do míst, kam se běžní věřící nedostanou, mohla jsem se dotýkat sošek a oltářních obrazů, na které si jiní nesáhnou. Pro dítě, které si na tohle prostředí od dětství zvykne, to zároveň znamenalo jakési zesvětštění návštěvy chrámu: když jsem do kostela zašla později, ocitla jsem se v důvěrně známém, až všedním prostředí, které mi přinášelo zejména výtvarný vjem. Návštěva světnice Marty Robinové byla ale něco docela jiného.