26. března–1. dubna 2024
Aktuální
vydání
13
Předchozí vydání
Hledat
Archivní článek

Takže o Miłosze strach nemám...

29. 6. 2011

|
Tisk
|

Vydání: 2011/27 Cyrilometodějské dvojčíslo, 29.6.2011, Autor: Jaroslav Šubrt

Příloha: Perspektivy

S básníkem a překladatelem Josefem Mlejnkem o Miłoszovi, Holanovi a sklonech k manicheismu

Kromě řady jiných aktivit se už delší dobu soustavně věnuješ překládání básní a esejů Czesława Miłosze. Nedávno například vyšel tvůj překlad jeho sbírky „Poslední básně“ – jakýsi epilog Miłoszova neobyčejně rozsáhlého básnického díla. Na jaká nejčastější úskalí podle tebe naráží překladatel při pokusech převádět jeho poezii do jiného jazyka?

Miłosz byl především básník s geniálním jazykem a současně i mimořádně citlivým teologickým sluchem. Pokud není někdo schopen tohle vnímat a nemá ani dostatečný cit pro jeho básnické vyjadřování, které se trochu liší od jeho esejistického stylu, potom zákonitě ztroskotává. Opravdu není snadné přesně rozlišit všechny záchvěvy a důrazy, které jeho poe- zie obsahuje – nemluvě již o elementárním významu, s nímž se překladatel občas může fatálně minout. Abys mi správně rozuměl: co říkám, není namířeno proti někomu jinému, to říkám sám za sebe.

Inspiroval ses při překládání Miłoszovy poezie díly některých českých moderních autorů, u nichž se imaginace a intelektuální přístup podobným způsobem propojuje? Napadá mě například Holan, Preisner nebo Diviš…

Samozřejmě Vladimír Holan napadne člověka na prvním místě – přitom jde o dva dost odlišné osudy. Holan strávil celý život v Praze, zatímco Miłosz prožil těžký úděl exulanta. Nicméně zmíněným teologickým sluchem disponovali oba ve stejné míře. Mezi některými básněmi z Miłoszova stáří a Holanovými verši z Bolesti i následujících sbírek lze jistě objevit řadu paralel. Vidění světa, lidského údělu i svého vlastního osudu před Bohem je u nich velmi podobné. V souvislosti s Holanovou poezií bych však spíš použil pojmu, jehož autorem je Teilhard de Chardin – ultrafyzický. O Miłoszovi i těch zmíněných českých básnících se většinou mluví jako o básnících metafyzických. To může být zavádějící, navozuje se tím totiž dojem, že závaží jejich poezie se nacházejí někde mimo náš svět a jejich poezie je někde „meta“ – čili „za“ fyzikou naší zkušenosti. Termín „ultrafyzická poezie“ má jen zdůraznit, že jsou svou existencí naopak vtaženi do konkrétních spletitostí lidských dějin – Holan to přesně vyjádřil, když napsal: „Nelze chytat hada cizí rukou.“

Kromě toho, že Miłosz byl především básníkem polským, byl i básníkem americkým. V Americe prožil téměř půl století. Jeho sbírky tam vycházely v anglických překladech, na nichž většinou spolupracoval se svými žáky na univerzitě v Berkeley. Nedávno jsem slyšel vyprávět Adama Zagajewského právě o těch překladech do angličtiny. Mimo jiné řekl, že v Miłoszově poezii je skryto cosi těžko definovatelného, co se objevuje například i v poezii Mickiewiczově. Někteří interpreti básnických děl to označují termínem „slovní třpyt a lesk“. Část toho se prý ale v překladech Miłoszovy poezie do angličtiny ztrácí, což musí být pro překladatele přinejmenším frustrující. Měl jsi podobnou zkušenost?

Překládáš-li poezii, různým frustracím se nevyhneš. A patrně nikdy nenastane den, kdy by sis mohl sednout a říct si: tak, a mám to za sebou, lépe bych to nesvedl, a někdo jiný teprve ne. U Posledních básní to bylo různé. Například v básni Ku cti otce Baka, což byl polský jezuitský kněz a panegyrik z osmnáctého století, jsou verše o mouchách: „Ach, te muchy, / Ach, te muchy, / Wykonują dziwne ruchy…“, najednou tam slyšíš to „dz“, jako když zabzučí moucha, moucha na kravském lejně, zcela konkrétní obraz… Ale to „dz“ tam nedostaneš, protože to v češtině není, a tak jsem to musel volněji přeložit: „Mouchy muší, / s muší duší…“ V českém překladu jsou ty mouchy slyšet až moc, zatímco v originále jen tak nepatrně zlověstně zabziknou.

Na které překladatelské problémy jsi u Miłosze ještě narazil?

Například rýmy – ty u něj nejsou vycucané z prstu nebo rutinní, ale plynou s textem přirozeně jako voda. Jak je přeložit, aby měly stejnou lehkost a bezprostřednost, jakou mají v originále? Puškin přece říkal, jak je všechno na jeho básních doslova vydřené, i když se čtenáři může – a má! – zdát, že básník vše zvládl levou rukou. Stejně je tomu u Miłosze, což je na jeho tvorbě krásné i zrádné zároveň, neboť i u něj máme pocit, že se všechno udělalo samo. Podobný dojem by měl čtenář pochopitelně mít i u překladu. Ale něco se v něm vždycky ztratí. Nebezpečí ovšem číhá i z druhé strany: poezii lze při překladu zrovna tak zabít rýmy příliš virtuózními.

V čem bys spatřoval hlavní přínos a originalitu jeho poezie?

Právě v tom, že je jiná než většina současné básnické produkce. V současné poezii jako by se všechno točilo jenom kolem básníkova ega. Nedávno jsem měl možnost absolvovat čtení jednoho ukrajinského básníka, jeho verše byly velice vtipné, ale čišela z nich právě jen ta koncentrace na vlastní subjekt. Postrádaly určitý přesah nebo kontakt – říkat s transcendencí je už trochu otřepané, ale člověk tam necítil ten otevřený prostor k něčemu, co je před námi, jako když se díváš do krajiny.

Miłosz rovněž moc nelnul k poezii vyčerpávající se pouze v jazykových experimentech. Někde to vyjádřil dost lapidárně: „Kéž by se do naší mluvy vrátila skutečnost – čili smysl…“

U poezie uzavřené jenom v jazyce vzniká silné nebezpečí libovůle. To se ale netýká jenom slovesného, nýbrž i výtvarného umění. Učiníme-li totiž subjekt mírou všeho, kde pak máme hranici mezi libovůlí a vnitřní nutností? Mezi kvalitou a nekvalitou? Vršit obrazy jenom kvůli obrazům? Chrlit slova jen pro slova? Proč? Jaký to má smysl? Někde v pozadí takového přístupu lze tušit i různé filozofické koncepty, které skutečnost všelijak znehodnocují nebo jí pohrdají, zkrátka mají za to, že svět, který vytvoří, bude lepší a dokonalejší než samotná skutečnost.

Neboli taková trochu gnóze…

Ano – a možná i pýcha, že vytvořím svět lepší než ten, jehož autorem je ten nešťastný Bůh, který stejně nic pořádně nedotáhl do konce. A pak nezapomínejme, že tu celé generace lidí žijí ve světě, v němž je obraz oddělený od slova, a skutečnost jim nahrazují umělé obrazy. To už přece definovala řada autorů, básníků, že je rozdíl mezi člověkem, který od dětství byl v kontaktu se zvířaty, stromy, trávou, lesem, oblaky, zkrátka se základními živly, a mezi člověkem, který tráví podstatnou část života izolován od těchto věcí. V Miłoszově poezii tohle všechno silně vnímáme zejména v obrazech evokujících jeho dětství strávené na litevském venkově. A když píše o erozi náboženského vědomí, což bylo téma, k němuž se v posledních letech života stále vracel, vidí jednu z jejích hlavních příčin právě v erozi kontaktu s realitou.

Miłosz si prý nadělal spoustu nepřátel svým výrokem: „Polsko je zemí nevěřících, ale praktikujících…“

On rád provokoval, což ostatně má mít básník v náplni práce. Mně ale například u jeho Teologického traktátu mimo jiné vadí, že proti sobě staví „horizontální“ a „vertikální“ zbožnost. Píše tam o dívenkách jdoucích v bílých šatech poprvé ke svatému přijímání, že si těžko někdy budou lámat hlavy teologií. Ale co on o tom ví? Co když zrovna z některé z nich vyroste druhá velká nebo malá Terezie? Je to stejné, jako kdyby zrovna jeho někdo viděl v roce 1916 jako malého kluka přituleného k babičce za hřmění děl a napsal o něm: „Tak tenhleten chlapeček nikdy nebude číst Tomáše Akvinského nebo překládat Koheleta z hebrejštiny!“

Miłoszovým životním tématem byla také otázka „unde malum“ – původ zla. Trápily ho pochybnosti, jak může Bůh být všemohoucí a dobrý zároveň, když je tolik zla ve světě. V jeho myšlení byla patrná i jistá afinita k manicheismu, což se mimo jiné projevovalo i v jeho obdivu k Simone Weilové, která se otevřeně hlásila ke katarství…

Ovlivnění Weilovou je nesporné, otázkou zla se skutečně trápil, ale nezapomínejme, že toho zla ve svém životě zažil až příliš. Nejen ve svém soukromém životě, i když vlastně taky – vždyť víme, že jeho první žena umírala na Alzheimerovu chorobu, což pro něj bylo velké trauma. Proč milovaná bytost musí takhle upadat před jeho očima? Na vlastní kůži zažil i dvě světové války, byť tu první jako dítě. V souvislosti s tím se mi vybavuje výstižný výrok Elie Wiesela, který jako chlapec přežil Osvětim: Ani na vteřinu nemohu o Boží existenci pochybovat, ale jsem s Bohem nesmířen. – A je-li (Bůh), tak proč si schází? – bouřilo se po druhé světové válce nitro Vladimíra Holana. V Miłoszovi byla obojí nesmířenost. Být s Bohem nesmířen ale nutně neznamená být vůči Bohu zatvrzelý. Pro naši tradici, jež začíná u Abrahama, otce věřících, je právě vnitřní dialog s Bohem charakteristický a někdy může přerůst v konflikt. Na druhé straně i sám Bůh říká, kéž bys byl studený, nebo horký, ale protože jsi vlažný, vyvrhnu tě z úst. Teď dokončuji překlad Miłoszova deníku (Myslivcův rok) a tam má zrovna jedno krásné místo, kde snáší argumenty potvrzující údajný rozpor mezi Boží všemocí a dobrotou, ale svoji úvahu najednou uzavírá slovy z Janova evangelia: Pane, ke komu bychom šli? Ty máš slova věčného života. A Miłosz vzápětí přiznává, že všechna jeho proti se hroutí, což je jen důkazem, že to neříkal ze zatvrzelosti srdce, ale z bolestných traumat, která lidem, jako byl on, celé minulé století vložilo do vínku, včetně toho, s čím se museli potýkat i ve svých osobních životech. Ale není na nás, abychom ho soudili. Jsem přesvědčen, že mu i při jeho složitém vztahu k Bohu smíření nakonec odepřeno nebylo.

S tím patrně souvisí i obsah Miłoszova dopisu, který na sklonku svého života adresoval papeži Janu Pavlu II. S až dojemnou naléhavostí mu klade otázku, neodchýlil-li se ve svém díle od katolické ortodoxie. Papež mu odpověděl, že nikoliv, což potvrzuje už samotný fakt, že si tuto otázku vůbec klade…

Zrovna nedávno vyšla v Lidových novinách recenze na Poslední básně. Její autor tam napsal cosi v tom smyslu, že Miłosz byl sice katolík, ale bez jakékoliv ortodoxie. To je absolutní nesmysl. Ortodoxie přece není papouškování, chomout, který si pověsíš nebo necháš pověsit na krk. A Miłosz třeba v básni Orfeus a Eurydika – ale nejenom tam – s velkým důrazem říká, že žádným svým veršem nevelebil nicotu. Mohl by snad existovat ještě nějaký pádnější důkaz o jeho pravověrnosti? Samozřejmě jej často přepadaly zmatky srdce, stavy, které lze racionálně těžko postihnout. Ostatně i svatý Augustin byl v mládí manichejec a i přes silný dotyk Boží milosti určité stopy manicheismu v jeho uvažování zůstávaly i po obrácení. Většina lidí se dnes domnívá, že ortodoxie je totéž co konformismus – tady je deset tezí, ty nám je odškrtáš a my ti pak dáme pokoj. Tak jednoduché to není a nikdy ani nebylo. Ortodoxii od konformismu kdysi velice přesně odlišil Gabriel Marcel. Takže v tomto ohledu o Miłosze strach nemám…

Ochrana vašeho soukromí je naší prioritou

Abyste mohli co nejlépe využívat služby portálu Církev.cz, včetně nakupování, používáme my a někteří naši partneři tzv. cookies (malé soubory uložené ve vašem webovém prohlížeči). Díky nim si například pamatujeme, zdali jste přihlášeni, vámi provedená a preferovaná nastavení, co máte v košíku, jak máte seřazené a vyfiltrované produkty apod.

Díky nim vám také nenabízíme nevhodnou reklamu a pomáhají nám v analýzách sloužících k dalšímu rozvoji portálu.

Potřebujeme však váš souhlas s jejich zpracováváním. Děkujeme, že nám ho dáte, a ujišťujeme vás, že se k vašim datům chováme maximálně zodpovědně v souladu s platnou legislativou