Také pozůstalí potřebují péči

Vydání: 2005/42 Věřím v Boha, ne v církev, 11.10.2005, Autor: Iva Peřinová

Příloha: Doma

Doprovázení ke smrti, eutanazie - takové bylo téma nedávné konference v pražském Paláci Caritas. MUDr. Marie Svatošová zde právě hospice představila jako alternativu k eutanazii.

Jste iniciátorkou vzniku hospicového hnutí v Česku. Co vás k této aktivitě vedlo?

Nijak jsem to neplánovala. Celý život jsem jako praktická lékařka dělala praktickou medicínu a zejména při pohotovostních službách se setkávala s pacienty, kteří byli smrtelně nemocní. Stýkala jsem se i s jejich rodinami; nějak mě to zkrátka přitahovalo. Na pohotovosti není čas si s pacientem, kterému jsem jela píchnout třeba morfium, pořádně popovídat. Tak jsem jim dávala svůj telefon, že mi můžou zavolat. Takhle jsem přišla ke svým zkušenostem, aniž bych tehdy tušila, že je to vlastně přípravka na práci, kterou budu jednou v budoucnu dělat. Viděla jsem, že komplexní péče o nevyléčitelně nemocné u nás chybí. Ke konci totality jsem se v jednom samizdatovém časopise pro lékaře dozvěděla o existenci hospiců ve světě. Když bylo po revoluci možné začít něco dělat, zamkla jsem ordinaci a pustila se do toho.

Jezdíte i dnes po hospicích?

Tu a tam je navštívím. Pravidelněji jezdím do červenokosteleckého a litoměřického hospice. Jezdím ale po celé republice s přednáškou o hospicích; snažím se tu myšlenku vydupávat ze země i tam, kde ještě nemá dostatečný ohlas. Neznamená to ale, že bych si představovala, že všude, kam přijedu, vznikne kamenný hospic. Hospic totiž není jen barák; spíš způsob péče o pacienty, jejíž  ideální formou je domácí péče. Jde o to vzdělat a vychovat nejen zdravotníky na fakultách, ale také veřejnost - vždyť kolem pacienta se pohybuje nejen lékařský personál, ale i rodina, kamarádi, sousedé. Ti všichni by měli v takové situaci přiložit ruku k dílu. Svou přednášku mám tedy stejnou pro doktory v doškolovacím kurzu, pro mediky i pro laickou veřejnost. Není to totiž záležitost žádné velké vědy, ale doprovázení, komunikace s člověkem, umění naslouchat, umění sdělit mu smrtelnou prognózu, nelhat a zbavit ho strachu.

Smrt byla dlouho tabu.

Otázka smrti a umírání byla tabu ještě před pár lety. Pokud jde o pravdu diagnostickou - pojmenování nemoci - tu dnes už dost často doktoři lidem říkají. Pokud jde ale o pravdu prognostickou - jak to bude se zdravotním stavem dál - tam se ještě lže hodně. Je to hrůza: pacienti tuhle lež stejně časem prokouknou, ale někdy až tehdy, když už nemají sílu nebo čas zařídit si svoje pozemské věci. Od doktorů to pak berou jako podraz, jako kudlu do zad a mají jim to velice za zlé. Já osobně se jim vůbec nedivím.

V hospicích dokonce probíhají i setkání pozůstalých.

Péče o pozůstalé je standardní součástí hospicové péče všude ve světě. Snažíme se s rodinou pracovat ještě v okamžiku, kdy se její příbuzný léčí v hospici. Rodina totiž - byť jiným způsobem  než samotný pacient - taky trpí, a přitom na ni klademe veliké nároky. Když potom pacient zemře, s každou rodinou si popovídáme. V průběhu hovoru se snažíme rozpoznat, jestli s ní bude třeba dál pracovat, nebo zvládne situaci svépomocí. V českých podmínkách se ukazuje, že dvě třetiny rodin se spokojí s jedním empatickým a citlivým rozhovorem. Minimálně třetina rodin ovšem potřebuje nějakou formu pomoci.

Jak to hospice dělají?

Nejčastější formou pomoci je korespondence; píšeme si s nimi a snažíme se na nikoho nezapomenout - sestry mají lhůtník, podle kterého v neděli při noční službě píší pozůstalým. Když na stručný list z hospice přijde obratem osmistránkový uplakaný dopis, vidíme, že je v kontaktech třeba pokračovat. Vždy to ale nakonec vyzní do ztracena - dopisy se zkracují a intervaly mezi nimi prodlužují. Patologické truchlení, které trvá roky a musí ho řešit psychiatr, bývá naštěstí velmi vzácné.

Sdílet článek na: 

Sekce: Doma, Přílohy, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 49 5. – 11. prosince 2017

Papež jako vyslanec míru a pokoje

„Vaše Svatosti, přinášíte nám sílu a naději ve svém pochopení pro naše potřeby, naše touhy po míru, národním smíření a sociálním souladu,“ řekla nositelka…

celý článek


Diváci ČT nahlédnou do hospice

„Tak jako řeka Jordán byla posledním úsekem cesty, který zbýval Izraelcům po útěku z egyptského otroctví, tak i hospic Jordán chce doprovázet lidi na posledním úseku…

celý článek


V kolotoči úvěrů, úroků a splátek

Půjčí rychle a za pár minut. A ještě nám prý vrátí. Všudypřítomná reklama k tomu navíc přidává, že náš život bez toho či onoho výrobku není úplný nebo šťastný...

celý článek


DARUJTE KATOLICKÝ TÝDENÍK

Už začínáte přemýšlet nad dárky pod stromeček? Tím naším můžete povznášet, inspirovat a (in)formovat po celý rok!

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay