Vydání: 2019/26-27 Putování s živým Mistrem, 25.6.2019, Autor: Kateřina Šťastná

Příloha: Doma 26-27

„Ježíšův pokoj nás učí jít v životě vpřed. Učí nás trpělivosti. Nést na svých bedrech život, těžkosti, práci – všechno bez ztráty pokoje,“ řekl nedávno papež František. A dodal, že pokud se necháme strhnout nervozitou, pokoj ztrácíme. Paradoxně tento pokoj ztrácíme ve chvíli, kdy se chystáme vlastně na nejoblíbenější část roku, kterou si dopřáváme „za odměnu“ – na dovolenou.
„Uvědomte si, že když člověk odjíždí na letní dovolenou, je v určitém psychickém rozpoložení: něco tu zanechává, musí ještě na poslední chvíli dořešit spousty věcí do práce, zároveň neví, jak bude probíhat cesta, jak bude na místě bydlet, jak to dopadne,“ popisuje dopravní psycholog Martin Kořán. K pohodě nepřispívají ani vysoké letní teploty. Ty mají podle dopravních expertů vliv na negativní psychické rozpoložení a agresivnější chování řidičů. Pokud se bez klimatizace, s nedostatečným větráním, mizerným pitným režimem navíc dostanou do zácpy a popojíždějí, je to na psychiku vysloveně enormní zátěž. A pak už jen stačí, aby se děti vzadu v autě začaly nudit, postrkovat nebo prát, a hádka je na spadnutí. To si pak manželé vyčítají kdeco – od pozdější doby odjezdu přes balení až po špatnou výchovu nebo vztah k prarodičům. „Nepodceňujte v takové chvíli i riziko mnohem vyšší pravděpodobnosti dopravní nehody. Nervy pracují, řidič je vystresovaný, jeho pozornost je odvedena od řízení,“ konstatuje dopravní psycholog Kořán.
Minimálně o polovinu lze přitom nervozitu z cesty snížit, když si vše dopředu naplánujeme. „Je dobré probrat a vyhodnotit: kam jedu, kdy vyjedu, co budu potřebovat na cestu, co budu potřebovat tam. A také předem přemýšlet, kudy pojedu. Například si uvědomit, že na D1 se tvoří veliké fronty a že o víkendech je situace ještě horší. Vhodně naplánovaná trasa může být sice delší, ale plynulejší,“ říká Martin Kořán. Rodině doporučuje, aby se snažila příliš řidiče nerušit a neodvádět pozornost od řízení.
Nezapomenout někde dítě
Pomáhá rovněž, když si – třeba i několik dní před balením – připravíme seznam věcí, které chceme vzít s sebou. I tak občas nastávají kuriózní situace. Zejména když necháme „pakovat“ někoho za nás. Manžel se pak nemůže divit, že byl nucen vystoupat třítisícový vrchol ve slovinských Julských Alpách v teniskách, protože nechal manželku, aby mu zabalila.
„Nám se jednou podařilo na dovolenou pod stan zapomenout doma spacáky pro děti. Samozřejmě jsme to zjistili až večer. Děti spaly v našich a my lehce klepali kosu,“ usmívá se šestinásobný otec Luboš s tím, že další den si zpestřili sháněním a nákupem spacáků. Sehnali je – s obrázky mývalů. A dodnes jsou to prý jejich nejoblíbenější spacáky. „V noční můru každé dovolené se ale vždycky promění vzpomínka na zapomenuté dítě. Jednou se nám v Hamburku v metru povedlo vystoupit a nedopočítat se přitom svých dětí. Dveře metra se zavřely a souprava zmizela v tunelu. Za těch pár vteřin jsme zestárli asi o pět let. Vyřešila to dcera, která prohlásila: ‚Tatí, klid, ségra vystoupila druhými dveřmi. A je támhle u hračkárny‘,“ popisuje Luboš. Aby zabránili podobným situacím, pořídila si celá rodina náramky s předtištěným příjmením a kontakty. „Lakovým popisovačem doplňujeme křestní jméno. Vydrží i při pobytu u moře – asi tak tři čtyři dny – podle věku dítěte a podle počasí,“ říká Luboš, který už případné nehody s balením bere s humorem a lehkostí.
Co kam zabalit?
Možná to znáte: matračky, lehátka, klobouky či pomůcky na plavání naskládané až ke stropu. Každý hned pozná, kam asi na dovolenou míříte. Vejít se do kufru auta bývá dost tvrdý oříšek. A co kam umístit? Zvlášť když YouTube je plné videí, jak se v situaci prudkého brzdění nebo (nedej Bože) nárazu promění ve smrtící předmět obyčejný foťák nebo lahev s vodou na zadním platu kufru.
Člen týmu výzkumu dopravních nehod Robert Šťastný doporučuje umisťovat velké a těžké věci co nejníže do kufru a co nejblíže k sedadlům. Na plato lze dávat jen opravdu lehké věci: bundy, klobouky, polštářky a podobně. „V době, kdy balíme kufr, je dobré si uvědomit, kde mám trojúhelník, lékárničku a podobně, abych se k nim snadno dostal, i když bude kufr plný. Také reflexní vesty a sluneční brýle bychom měli mít po ruce,“ doporučuje Robert Šťastný. V boxu na střeše by měly být nejtěžší věci uprostřed a dobře připevněné. Přední část by měla být vyplněná spíš ručníky a měkkými věcmi. I když box zamkneme, je dobré ho ještě stáhnout popruhem proti nečekanému otevření.
„Když je auto plně naložené a těžký box na střeše, musím samozřejmě počítat s tím, že se bude chovat v zatáčkách jinak. Doporučuji uzpůsobit rychlost jízdy, ale také upravit tlak pneumatik podle zátěže,“ uvádí Šťastný. Na cesty vozí i pár kusů nářadí, jako šroubovák, kleště, ale také lepicí pásku či kus drátu. To kdyby bylo potřeba něco během cesty opravit. Řidičům doporučuje, aby při řízení nečekali až na chvíli, kdy budou opravdu unavení. „I když se člověk cítí relativně dobře, snižuje se reakční rychlost a únava může přijít nečekaně. Počet Čechů zemřelých v autech v Chorvatsku nad ránem je vysoký,“ varuje. Přitom stačí jen na patnáct dvacet minut udělat přestávku a zavřít oči, třeba ani nespat. Rodinám doporučuje cestu rozdělit na dva dny, vytipovat zajímavá místa po cestě, odpočívadla s hřištěm – a v záloze mít nápady, jak děti zabavit. A nezapomínejte na modlitbu. „Modlitba je pro mě důležitá. Svěřuji ty, které vezu, do Božích rukou a stávám se jako řidič víc pokorným,“ uzavírá Šťastný.