Svatý Ignác nebyl žádný hochštapler...

Vydání: 2008/48 Žít v souladu s přírodou, 24.11.2008, Autor: Jaroslav Šubrt

Příloha: Perspektivy

Když se dnes řekne „spiritualita“, většině lidí se vybaví řada nejrůznějších významů. Nakolik třebas vy jako „profesionální“ spirituální teolog máte problém s definováním tohoto pojmu?
Termín „spiritualita“ vždycky vyvolával značně protichůdné reakce, avšak právě tento handicap se na druhou stranu může ukázat jako velice pozitivní. A to není jen pouhá fráze. Skutečnost, která se obtížně definuje, totiž často lidem nasazuje brouka a boří zaběhané stereotypy. Spirituální teologie je dnes sice nejpopulárnější, ale současně i nejnáročnější teologický obor. Ono totiž mluvit o těchto věcech skutečně rozumně není vůbec lehké – aby to nebylo rozbředlé, vágní, aby to nebylo jenom sdělování individuálních zkušeností, ale aby to bylo také komunikativní a sdílné. Ale na druhé straně Duch vane, kudy chce, nedá se zachytit mezi prsty, nedá se jím nijak manipulovat, a proto vytváří obrovský prostor svobody. Ta by však neměla být jen nějakou benevolencí nebo svévolností, Duch totiž přichází i tam, kde je určitá kázeň, myšlenkový řád a vnitřní disciplína.

Přibližně do osvícenství tvořila teologie ucelený systém. K dělení na jednotlivé disciplíny došlo až v novější době. Cesty teologické reflexe a spirituality se pak alespoň v okruhu západního křesťanství odvíjely samostatně. Existují dnes nějaké pokusy tyto dva proudy znovu propojit?
Spirituální teologie rozhodně nevznikala na zelené louce. O jejích tématech se hovořilo vždycky – například už v dílech církevních otců. V minulosti existovala také kultura všech těch různých traktátů a spisů, které měly v záhlaví nadepsáno – studium z hlediska spirituální teologie. Tím bychom dnes rozhodně neměli opovrhovat. A když jste se ptal, jak ty dvě zmíněné oblasti propojit, pak to znamená najít souvislost mezi tím, co bylo kdysi a co je dnes. Spirituální teologie by měla především citlivě vnímat současné projevy Božího Ducha. Avšak na rozdíl od úzce specifikovaných teologických disciplín je vystavena pokušení, že se rozplizne, ztratí pevné obrysy a začne si všímat pouze jednotlivých dílčích momentů. Tak ale může dojít k obrovské karikatuře jejího nejvlastnějšího poslání.

Česká republika je podle různých průzkumů religiozity jednou z nejvíce sekularizovaných zemí Evropy. Jak si ale vysvětlujete fakt, že například knížky Tomáše Halíka vycházejí v naprosto bezkonkurenčních nákladech a setkávají se s velice živou čtenářskou odezvou?
Tak to je fantastické! Řekl bych ale, že v té naší české špeluňce existuje k duchovním věcem dvojí přístup. Na jedné straně vyslovujeme své soudy velice zbrkle, avšak u věcí závažných se dokážeme také radikálně zastavit a zaujmout opatrnější postoj. A když pak dojde na lámání chleba, raději řekneme, že věřící moc nejsme, ale ve skutečnosti všechna ta existenciální témata někde pod povrchem pořád kolotají. Ano, neradi se na veřejnosti deklarujeme jako věřící. Zatímco jiné mentality, které tyto věci berou jako běžnou věc, vždycky budou říkat: Samozřejmě, jsem věřící, proč se vůbec takto ptáš? Nikdo se nad tím nebude pozastavovat. U nás když věřící člověk dvakrát třikrát nebyl v neděli na mši, už říká, že není věřící. Zatímco nějaký Ital, který do kostela nepřijde jak je rok dlouhý, nikdy neprohlásí, že je nevěřící, to je prostě společensky nemožné. Pro českou mentalitu je typické určité hledačství, my neradi papouškujeme samozřejmé záležitosti a tajemství se dotýkáme spíš s jemným ostychem. A to je určitě naše veliká výsada.

Působíte mezi univerzitními studenty v Olomouci, někteří z nich přicházejí z tradičních regionů Moravy. Jak vidíte v souvislosti s dnešními diskusemi o spiritualitě budoucnost tradiční lidové zbožnosti?
Ono se to tady ale hemží lidmi různé náboženské rasy, čili udělit nějakou jednoznačnou odpověď, jako že tady máváme fangličkami a tak dále, to nejde. Napadá mě ale taková asociace: Když se například mluví o Velehradu jako o nějakých dožínkových slavnostech a nalévání slivovice, tak to mě prostě uráží. Velehrad je taky obrovská kultura cisterciácké spirituality. A je strašně hloupé, pokud tam chce někdo vidět jenom ten zploštělý moravismus. To, že víra je tu spíše tradiční, je nepochybné. Ale zvlášť mezi studenty je větší část konvertitů, tedy lidí, kteří Boha hledají po četných životních dramatech. A v tom je mnohdy skryta i veliká Boží dramaturgie – ztrát, balancování a osvojování si duchovních témat často úplně novým způsobem. Duch se tak většinou projevuje naprosto jinak, než si to my lidé představujeme.

Budoucím kněžím přednášíte už téměř deset let. Ovlivňují jejich přístup k věřícím vaše přednášky? Vždyť přece i duchovní jsou dětmi své doby s jejím důrazem na pragmatismus, výkon a bezprostřední efekt, zatímco plody duchovního úsilí zrají většinou pomalu a ukazují se až za několik let...
S pragmatismem, který stále všechno jen vyhodnocuje a vtěsnává do statistik, se nelze smířit. Ne všechno, co je hned vykazatelné, musí být taky správné. Spirituální teologie nemůže podléhat podobným schématům. Ona se především zajímá o to, co je skryté, co se nevystavuje našemu obdivu a co není možné vždycky hned na první pohled zhodnotit. Ale na druhé straně jsem už několikrát zažil, že za mnou po dvou, třech letech v pastoraci přicházejí mladí kněží, pohlcení každodenní realitou oprav chrámů a farních budov, které najednou zaujme obsah nějaké knížky nebo skript. V době jejich studií to pro ně byla třebas nezdolatelná, masivní hora, ale najednou objevují, že všechno má ještě mnohem barvitější odstíny. Myslím, že právě v tom se postupně projevuje ona skrytá řeč Ducha a že každý jednotlivý člověk má svůj vlastní rytmus.

Jak vysoko by podle vás měli kněží nastavovat laťku lidem toužícím po nějaké hlubší spiritualitě? Často totiž u nich narážíme na jakýsi duchovní minimalismus, motivovaný různě: třeba tím, že jsou často střídáni nebo frustrováni nedostatečnou odezvou...
Ale taky tu existuje nebezpečí, že budeme chtít vidět v knězi nějakého dokonalého konferenciéra, jak ho známe z televizních obrazovek, nebo si představovat, že musí vyjít vstříc celému tomu obrovskému spektru lidských typů – od toho, kdo dělá první krůčky ve víře, až po starého veterána, od toho, kdo si klade teoretické otázky a svou víru promýšlí, až k člověku, který bere svou víru jako samozřejmost a má svobodu nějaké hlubší teologické otázky si neklást. Kněz musí zůstat vnitřně svobodný a vědět, že Hospodin jej posílá do terénu s tím, co je právě jemu bytostně vlastní. A lidé zase musejí vědět, že to není člověk bez tváře, že to není nějaká amorfní plastelína, která se jen podbízí a rozlévá na všechny strany a kde nic tu nic. Čili určitá míra trpělivosti je nutná na obou stranách.

Co byste konkrétně poradil člověku zavalenému běžnými starostmi, který přesto trpí intenzivním pocitem duchovní nedoživenosti?
Každý člověk to samozřejmě prožívá trochu jinak, tady neexistuje nějaký univerzální recept. Ale je vždy třeba vycházet z jednoho pevného bodu, soustředím-li se totiž na několik věcí najednou, zpravidla se nesoustředím na nic. A jestliže v sobě vnímám určitou nespokojenost se svým stavem, pak je to nesmírně velká věc. Mám-li pocit, že už to takhle dál nejde, může to být signál, že mě někdo, kdo beze mě nemůže být, Hospodin, opravdu vyhlíží a zve do svého příbytku. Proto je velice důležité, aby každý z nás udělal to kurážné gesto a našel si během dne chvíli, do níž nám nikdo, dokonce ani ten nejbližší člověk, nesmí vstoupit. K setkání s Hospodinem může dojít například formou kvalitní četby, hlubokého mlčení, ale i neklidného těkání. Nabízím-li tento okamžik tomu, kdo mě očekává, je to obrovská věc, kde se vždycky něco zrodí, poněvadž Bůh je stále činný a má množství alternativ, aby se mi přiblížil. A když například nabízím Hospodinu prvotiny každého dne, není to pozorné gesto jenom vůči mé psychice, ale i vyznání lásky lidem, s nimiž sdílím starosti všedního dne, kdy já najednou nikam nepospíchám, všemu ponechávám volný průběh, tudíž já nejsem ten nejdůležitější, na němž spočívá veškerá zodpovědnost, ale jsem teď tady jen s Miláčkem svého srdce. A prožívat takové „necenzurované“ okamžiky s Hospodinem, to je taky úžasný projev lidské svobody a krásy života.

Nespokojenost lidí žijících ve světě, o níž jsem se zmínil v předchozí otázce, plyne ale možná taky z toho, že například většina duchovní literatury vychází ze spirituality lidí žijících zasvěceným způsobem života...
To zas není tak jednoduché. Existují matky od rodin, které po deseti, patnácti letech manželství touží po spiritualitě Karmelu, po spiritualitě dominikánského řádu a říkají, jak by bylo krásné takto žít. A na druhé straně máme zas lidi žijící zasvěceným životem, kteří by rádi vychovávali vlastní děti. Ale nepochybně dnes pozorujeme, jak se u mnoha lidí projevuje autentický zájem o neředěnou, hlubokou, syrovou křesťanskou spiritualitu, aby Karmel byl opravdu Karmelem, který se mě hluboce dotkne, aby to byl Ignác, který není nějaký hochštapler, jenž uděluje odpovědi na všechny otázky „moderního“ člověka. Lidé dnes totiž velice citlivě vnímají každý švindl, když chceme pomocí všelijakých reklamních triků duchovní věci popularizovat, místo abychom je předkládali v jejich původní syrovosti.

Mohl byste něco říct taky o spiritualitě každodenního života?
Především bych chtěl zdůraznit, že každodennost v žádném případě neznamená nějakou průměrnost nebo fádnost. Například Karl Rahner uměl mluvit o běžných, všedních věcech, a přesto to byl člověk nesmírně noblesní. Slyšet stesky varhaníků, redaktorů, novinářů nebo lékařů je pro mě moc důležité. Ale není možné, aby člověk, který se mnou hovoří, zaslechl v témbru mého hlasu nějaký štítivý odstup, náznak toho, že se zříkám jeho lidství, zatímco já si tady hraji na velkého pána ve svém paláci, jehož se běžné lidské problémy vůbec netýkají.

Nakonec by mě ještě zajímalo, jakou roli v duchovním životě připisujete lidskému tělu. Nevznáší se nad námi už od dob raného křesťanství přízrak nebiblického dualismu?
Samozřejmě i já pracuji se svým tělem, když třebas musím jíst v komunitě tučné jídlo, i když osobně dávám přednost italské kuchyni, to je taky zápas o tělo, neboli příklad toho, že tělo opravdu spolupracuje s duchem. Protože společné jídlo je právě ten moment, kdy se řeholní komunita může sejít u jednoho stolu. Napětí mezi duchem a hmotou se ale může negativně projevit také tím, že nemám odvahu k jinakosti, k experimentování, že nemám odvahu se vydat, odhalit, něco o sobě říct. Můj materialismus spočívá také v tom, že neunesu svou blamáž, že se pořád musím ospravedlňovat, zdůvodňovat, proč jednám zrovna tak, a ne jinak. Ale vítězství ducha vidím například v tom, že si nekoupím každou košili, každé jídlo nebo knížku, kterou bych chtěl. Obecně lze tedy říci: Bohu díky za všechna tato napětí, jenom nesmíme zapomínat, že to, co nás strhává do jednostranného extrému, je vždycky hodně podezřelé.


Sdílet článek na: 

Sekce: Perspektivy, Přílohy, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 42 17. – 23. října 2017

Olomouc má nové pomocné biskupy

Mohutný potlesk zněl v sobotu olomouckým dómem. Věřící tak děkovali za vysvěcení nových pomocných biskupů Antonína Baslera a Josefa Nuzíka.

celý článek


Bohoslužby i z horských hřebenů

Sledovat mši svatou „na dálku“ umožňuje také televize Noe a Radio Proglas. Obě stanice nabízejí přímé přenosy několikrát do týdne.

celý článek


Křesťan a demokracie

Jak posílit demokracii v nejisté době? Co mohou křesťané, zvláště křesťanští politici, udělat pro posílení demokracie? Nad těmito otázkami se zamýšlí Iveta Radičová,…

celý článek


Latina je výrazem jednoty

Má jedno nezpochybnitelné prvenství. Je vůbec první ženou, která před čtyřiceti lety začala učit na české katolické teologické fakultě. Aktivity Markéty Koronthályové…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay