Vydání: 2011/25 Michael Florian, 15.6.2011, Autor: Jaroslav Šebek

Příloha: Perspektivy

Letos si připomínáme 800. výročí narození svaté Anežky, jež bezpochyby patří k nejvýznamnějším osobnostem českého náboženského života. K jejímu svatořečení přes řadu předchozích pokusů došlo až na konci osmdesátých let minulého století. Přípravy byly doprovázeny vzedmutím náboženské i občanské aktivity, předjímající kolaps komunistického režimu v Československu. Nejdůležitější místo má v tomto směru celonárodní pouť u příležitosti 1 100. výročí smrti svatého Metoděje v červenci 1985. Na ní poprvé během normalizace vyslali věřící zřetelný signál, že nespokojenost s komunistickým režimem chtějí vyjádřit i navenek.

Velehradská pouť byla sice mimořádným přelomem, ale již několik měsíců před ní bylo možné registrovat signály svědčící o vzrůstající aktivitě v různých sférách církevního života. Zprávy československé kontrarozvědky hovoří o stoupajícím počtu křtů a dalších náboženských obřadů. Vzrůstající vliv na věřící byl registrován i v rámci řeholních řádů. Výrazně se aktivizovala činnost jezuitů, dominikánů, františkánů a premonstrátů, kteří do svých řad přijímali nové členy. Je pozoruhodné, že hledání spirituálního rozměru života narůstalo i mezi mládeží.

Církev odvážně zvedla hlavu

V pozadí zájmu o náboženský život lze vidět nespokojenost s morálním marasmem, provázejícím závěrečnou fázi komunistické vlády, i určitou formu protestu vůči stávajícímu zřízení. Příznačná byla vzrůstající činnost katolického samizdatu, projevující se rozšiřováním vydávaných titulů nábožensko-politického rázu. Činnost neoficiální církve byla natolik široká, že podle hodnocení situace církevního odboru X. správy SNB z března 1985 „pokračuje ve vytváření jednotné organizace celé podzemní církve, která by byla schopna ve vhodnou dobu vystoupit s klerikálními požadavky zaměřenými na vytvoření prostoru pro nekontrolovatelnou náboženskou činnost“. Mimořádná zkušenost Velehradu 1985 se stala podnětem k zintenzivnění aktivit především neoficiální církve, jejíž představitelé vnímali jako důležitou prioritu spolupráci s občanskými iniciativami. Jako odpověď na zřejmou aktivizaci katolické komunity zintenzivnila činnost i komunistická propaganda a v režimních periodikách se objevovaly články napadající papeže i politiku Vatikánu. Agresivita propagandy však byla výrazem bezradnosti komunistického vedení, které si najednou nevědělo rady s oživením církevní činnosti. Mnohé akce si tehdy už nebylo možné představit bez účasti pražského arcibiskupa. Dřívější samolibost soudruhů, s níž ho označovali „generálem bez vojska“, se od nástupu krakovského arcibiskupa Karola Wojtyły do úřadu hlavy katolické církve v říjnu 1978 vytrácela jak pára nad hrncem.

Desetiletí a Navrátilova petice

Jednou z nejvýznamnějších událostí, dokládajících změnu mentality po velehradské pouti, bylo Desetiletí duchovní obnovy národa, vyhlášené při bohoslužbě na první adventní neděli v pražské katedrále 29. listopadu 1987. Každý rok desetiletí měl svou ústřední myšlenku a svého duchovního patrona. Akce byla doprovázena rozšiřováním petice požadující změnu ve vztahu mezi církví a komunistickým státem. Jejím organizátorem byl katolický aktivista z Kroměřížska a signatář Charty 77 Augustin Navrátil. Navrátilova petice byla adresována úřadům a její požadavky byly shrnuty do jedenatřiceti bodů, z nichž jasně vyplývala žádost o odluku církve od státu, obnovení náboženských svobod, obsazení biskupských stolců, zajištění přístupu církve do hromadných sdělovacích prostředků, obnovení řeholního života, rehabilitaci nezákonně odsouzených z padesátých let a další body. K podpoře petice vyzval kardinál Tomášek 4. ledna 1988. Následně ji podepsalo v relativně krátké době více než půl milionu lidí, což dokumentovalo, jak silný potenciál se mezi katolickými věřícími skrývá. Státní bezpečnost přiznávala, že ji její rozsah překvapil, a nebyla schopná na spontánnost občanů reagovat.

Policejní manévry na anežské pouti

Hned v lednu 1988 začaly velké přípravy na první rok desetiletí, věnovaný pod heslem „Služba životu“ blahoslavené Anežce, jejíž kanonizační proces ve Vatikánu vstupoval do závěrečné fáze. Pražský arcibiskup v pastýřském listu vyzval věřící, aby si častěji přibližovali tuto postavu naší duchovní i světské historie. Bezprostřední oslavě svátku předcházela novéna, v jejímž rámci probíhaly v kostele Nejsvětějšího Salvátora přímluvné modlitby za svatořečení Anežky Přemyslovny. Na Anežčin svátek ve středu 2. března se sloužila mše v kostele sv. Františka za účasti kardinála Tomáška. V řadě farních kostelů byly vyvěšeny plakáty zvoucí na slavnostní bohoslužbu ve svatovítském velechrámu, která se měla konat v neděli 6. března. Ke zvýšení zájmu o chystanou akci přispěla i šířená informace, že by se mohl celonárodní pouti účastnit dokonce i sám papež Jan Pavel II. Mocenské struktury se obávaly mohutného shromáždění nejen v prostoru svatovítské katedrály, ale na celém území Prahy. Vzhledem ke zkušenosti Velehradu nechtěly podcenit přípravy na toto shromáždění. Státní i veřejná bezpečnost chystala rozsáhlá opatření, aby zamezila větší účasti, mimo jiné i přísné kontroly na příjezdových komunikacích do Prahy. Uzavřena byla řada ulic v centru a omezená byla i možnost vstupu do katedrály, takže se mše účastnilo kolem šesti tisíc lidí. Kromě věřících i kolem sedmi set příslušníků SNB a tři sta členů Lidových milicí. Příslušníci bezpečnosti se pohybovali i v nejbližším okolí katedrály. Mezinárodní situace narýsovaná Gorbačovovými reformami vedla i k tomu, že již nebylo v takové míře možné zopakovat události Božího těla z roku 1949, jež vedly k internaci arcibiskupa Josefa Berana a stály na počátku brutálních represí proti církvi. Obřady v katedrále tak proběhly bez větších problémů a kardinál byl při odchodu doprovázen mohutnými ovacemi.

Arcibiskup píše Štrougalovi

Velkému zájmu se těšila i bohoslužba u příležitosti svátku svatého Vojtěcha 23. dubna 1988 rovněž v pražské katedrále. Ve stejné době napsal pražský arcibiskup dopis předsedovi federální vlády Štrougalovi, který svou odvahou překonal jeho dosavadní veřejná vystoupení. V něm se Tomášek odvolal na mandát, který cítil v sílící aktivitě věřících, a vyzval vládu k zahájení dialogu o uvolnění státního dozoru nad církvemi. Uvažovalo se o vzniku komise, jež měla shromažďovat podklady pro jednání o nové podobě vztahů mezi státem a církví. Důležitou roli hrál v pozadí Tomáškovy aktivity okruh jeho teologických poradců, mezi nimiž hrál významnou roli nedávno zesnulý Oto Mádr, ale také Tomáš Halík a Petr Piťha. Stoupající autoritu českého primase dokládala i zvýšená frekvence návštěv zahraničních diplomatů v Arcibiskupském paláci. Na konci ledna 1988 ho při svém oficiálním pobytu v Praze navštívil i západoněmecký kancléř Helmut Kohl.

Řím měl své pokračování i v Praze

V té době se projevil dlouhodobě neúnosný stav na poli biskupských jmenování. V roce 1987 totiž zemřeli hned dva představitelé episkopátu: trnavský arcibiskup Július Gábriš a olomoucký biskup Josef Vrana. Vzestup církevní autority byl znát i na atmosféře souběžných vyjednávání papežských diplomatů s československou vládou. Vatikánská delegace dávala jasně najevo, že pro ni nebudou na místa biskupů akceptovatelní kandidáti z řad prorežimních duchovních. Mezi biskupy jmenovanými na jaře 1988 už nebyl nikdo z okruhu kolaborantského sdružení Pacem in terris. V Praze se jimi stali Jan Lebeda a Antonín Liška. Jejich svěcení v červnu 1988 bylo opět doprovázeno manifestacemi věřících. V katedrále byli tehdy přítomni členové mužských řeholí v řádových oděvech a na počátku mše vystoupil tajně vysvěcený biskup Karel Otčenášek s projevem, kde zdůraznil úctu vůči Františku Tomáškovi. Reagoval tím na negativní kampaň, která byla proti kardinálovi vedena komunistickou propagandou. Státní bezpečnost se v rámci protiopatření snažila prostřednictvím agenturní sítě vnést nejednotu do struktur neoficiální církve a v duchu akce „Klín“ je destabilizovat. V roce 1989 však již události gradovaly a režimu se nedařilo situaci zvrátit. K nejpodstatnějším změnám patřil charakter poutě na Anežčino svatořečení, kdy režim nekladl větší překážky v cestování na Západ. Vedení KSČ vzalo na vědomí i většinu z naplánovaných aktivit, které se měly uskutečnit v rámci doprovodného programu poutě. Proto mohlo do Říma vycestovat kolem desítky tisíc poutníků. Celý obřad přenášela v přímém přenosu Československá televize. Nádech svobody na svatopetrském náměstí v neděli 12. listopadu během kanonizační mše měl naštěstí své pokračování o pět dní později v událostech na Národní třídě, jež odstartovaly pád čtyřiceti let vlády jedné strany. Není tedy nadnesené tvrzení, že Anežčino svatořečení otevřelo dveře ke svobodě.

Odpovědnost za společnost a stát

Při zpětném pohledu na význam svatoanežské tradice je třeba říci, že nejde o kapitolu, na niž usedá prach a na niž budeme vzpomínat jako na zajímavou historickou záležitost. Zkušenost, jež církev udělala v minulosti, může být vždy aktualizována pro současnost. Anežčin příklad nás může inspirovat ke kladení obecnějších otázek týkajících se i dnešní doby. Debata nad aktuálními dimenzemi našich národních, státních i duchovních tradic se může stát jednou z možností, jak sbližovat různé názory ve veřejném prostoru. Z historických pramenů a legend týkajících se naší světice víme, že jedním z charakteristických znaků jejího jednání byl kromě jiného i pocit odpovědnosti za společnost a stát. Právě tento aspekt Anežčina života je dobré si připomenout právě teď, když se začíná více diskutovat o tristním stavu našeho politického a společenského života. Po vzoru svaté Anežky by však nemělo zůstat jen u pěkných slov, ale mělo by se přejít k činům a hledání účinných cest k nápravě.