Stůl, chleba, matčino pohlazení…

Vydání: 2013/33 Křesťané slaví mariánský svátek, 14.8.2013, Autor: Jaroslav Med

Příloha: Perspektivy

Věroslav Mertl – autor opravdové křesťanské víry

„Dál než za humna vesnic a malých měst jsem se nedopsal,“ prohlásil o své tvorbě
Věroslav Mertl. Ilustrační snímek Jozef Sedmák
 
Když se letos v květnu dovršila životní pouť spisovatele a esejisty Věroslava Mertla, rozloučili jsme se s ním – léta patřil mezi vítané přispěvatele Katolického týdeníku i Perspektiv – slovy několika jeho přátel, kteří měli blízko k jeho dílu i k jeho osobnosti. Nyní, v čase letní pohody, který mnoha lidem připomene radost z četby, bychom se chtěli vrátit k Mertlově tvorbě a upozornit na hodnoty, jež nám nabízí jeho rozsáhlé literární dílo.

polečensko-kulturní klima po roce 1968 nenabízelo literatuře žádné inspirativní hodnoty duchovní, mravní ani ideologické a výrazně sílila absence úsilí jít pod povrch jevové skutečnosti. A právě v této době vstoupil do literatury Věroslav Mertl. Jeho knižní debut, soubor povídek s názvem Stín blaženosti (1969), působil v dusném ovzduší totální deziluze počínající normalizace jako závan svěžího větru.

Věroslav Mertl chtěl svými drobnými prózami zachytit vnitřní obsah života a zdůraznit jeho stálý a ničím nezpochybnitelný přesah. Zachytit toto vnitřní a nejevové – vymezme je pojmy láska, smrt a prožitek dětství – a pokusit se vytvořit hráz proti rozmáhajícímu se pocitu životní prázdnoty, tak bylo možné chápat smysl próz, jimiž se o slovo přihlásil Věroslav Mertl.

Převaha neskutečna

Směřování od jevů a smyslových předobrazů k podstatě se stalo posléze charakteristickým rysem veškeré Mertlovy rozsáhlé tvorby, do níž patří nejen povídky a romány, ale také četné fejetony, eseje a deníkové záznamy. Už ve Stínu blaženosti v próze Stoly (tu můžeme považovat za jeden z klíčových textů pro pochopení celého Mertlova díla) čteme, „jak neskutečno troufale převyšuje bytí“. A tato převaha neskutečna, jež nelze evidovat smysly, a přesto existuje (ve Stolech jsou i mrtví rovnomocni živým), ukazuje posléze naprosto zřetelně Mertlova křesťanská východiska, určující duchovní rozměr jeho prací.

Křesťanská dimenze je u Mertla všudypřítomná, ale nevymezuje se ani ideo-
logicky, ani přítomností ryze náboženských motivů, je přítomna především v existenciálním prožitku skutečnosti. A právě existenciálno víry určuje charakter veškeré Mertlovy prózy; její směr od vnějšího k vnitřnímu, od děje k meditaci, jíž se autorský subjekt často zpřítomňuje ve svém díle. V meditativní vrstvě díla se posléze také nejzřetelněji vyjevují základní obrysy Mertlova uměleckého světa, jak to konec konců dokládají i jeho několikasvazkové deníky, základní komentář veškeré jeho prozaické tvorby.

Ráj dětství

Mezi nejzávažnější konstanty Mertlova uměleckého světa patří prožitek obdivuhodně šťastného dětství, v němž mělo všechno svůj pevný řád, ve kterém byly hodnoty hierarchizovány v neměnnosti ročních období. U Mertla představuje jistota šťastného dětství jakýsi šťastný prostor, zároveň ale také symbolizuje důvěru, že vše je smysluplné, důvěru, ze které nás neustále vyhání čas jako ničitel všech výchozích představ a iluzí.

Zároveň je ovšem u Mertla čas dovršitel, proto se v jeho díle setkáváme s tolika starými lidmi, kteří už pochopili, že čas nevede pouze k deziluzi a životním ztrátám, ale také k věčnosti, jež je jeho nejvlastnějším završením. Archetyp šťastného dětství, zpřítomňovaný v celém Mertlově díle v nejrůznějších podobách, není pouze vnitřní jistotou jeho uměleckého světa, ale i významným principem kompozičním: konfrontace plnosti dětství s prázdnotou „dospělého“ světa je v Mertlových prózách často dramatickým nositelem pohybu.

Prázdnota v duši vyplňovaná zlobou (jasnovidný Broda v Pádu jasnovidce) stejně jako prázdnota současného vesnického života zaplňovaná animalitou (román Mlčení věžních hodin) mají svůj protipól v ráji dětství, kdy věci nejprostší jako stůl, chleba či matčino pohlazení byly zároveň věcmi nejvzácnějšími. Jejich vzácnost určuje perspektiva vzpomínky, která formuje současnost v jakémsi proustovském prolínání časových rovin; Mertlovi stačí zahlédnout několik lidských stop na prachem pokryté půdě starého domu a okamžitě to v něm vyvolá složitý řetězec asociací, představ a snů zaplňujících vnitřní svět jeho hrdinů. (Nejmarkantněji je to patrné v románuDům mezi větrem a řekou.) Prázdnota autorovi zároveň symbolizuje tragiku světa, který je na „útěku před Bohem“ (Max Picard), protože útěk před Bohem znamená zároveň útěk z krajiny dětství.

Transcendentála srdce

Věroslav Mertl nemá rád prózu jako experiment nebo postmoderní hru, je ve své podstatě autorem tradičním, jemuž splývá literatura s etickým posláním a s výzvou k životní opravdovosti. V tomto punktu je Mertl opět autorem opravdové křesťanské víry, chápající umění nejen jako adoraci Stvoření, ale také jako jistou formu soucítění s tím, co je odevždy podmíněno dědičným hříchem.

Odtud pramení Mertlův soucit s lidským osudem i stálá snaha psát a vidět exuperiovsky, to znamená především srdcem; proto má v Mertlových prózách všechno svůj etický podtext, jímž prosvítá naděje jako nejpodstatnější předpoklad spisovatelova poslání.

V těchto intencích se stále vrací několik základních toposů Mertlova díla, v nichž se autor znovu a znovu snaží budovat svou transcendentálu srdce napříč pustinou pseudoracionality současného světa. Stačí si všimnout jednoho klíčového pojmu, který dnes prorůstá literaturou jako houba – a to je sex; jak úporně Mertl bojuje o svéprávnost lidského srdce v jeho touze po přesahu, který by popřel biologii ve jménu milosti, jíž je opravdová láska ve všech podobách, měnící sex v životodárný erós.

Kruhy pod očima

Na první pohled nás na Mertlových prózách zaujme autorský jazyk; jeho lyrismus a výrazová čistota míří zcela evidentně k pevnině „jitřního zraku“, řečeno šaldovsky, to znamená k Janu Čepovi. Tento autor je patrně tím nejdůležitějším ukazatelem při stanovení Mertlova literárního rodokmenu. A Mertl také na jeho tvůrčí habitus vědomě navazuje, aniž ho můžeme obviňovat z nějakého čepovského epigonství. U Mertla jde o vnitřní sourodost a spřízněnost světonázorovou i estetickou.

Většina Mertlových prací se – stejně jako v Čepově případě – odehrává na venkově, aniž zde nalézáme sebemenší prvky ruralismu. Jde o typ tzv. situační prózy, kde pouze zdánlivě záleží na prostředí a sociálních determinantách, protože to nejpodstatnější se odehrává pod povrchem toho, čím žijí naše smysly. Pod příkrovem zdánlivě banální každodennosti objevuje Mertl stálé existenciální napětí mezi žitou realitou a bytostnou touhou po přesahu, jímž by hrdinové jeho příběhů dosáhli smíru se sebou i absolutnem.

Toto napětí je strukturálně zpřítomňováno neustálou oscilací mezi lyrismem výrazu a epickou strukturou děje. A protože je lyrismus svou základní polohou příznakem zvýrazňujícím autorskou subjektivitu, proto se V. Mertl tak často uchyluje k autentičnosti deníkové formy, proto po celý život v podstatě psal své deníky, své Kruhy pod očima.

Uzavřené dílo

Hodnotíme-li dnes z literárně historického odstupu Mertlovo uzavřené celoživotní literární dílo, nemůžeme přehlížet dobovou společenskou situaci, v níž toto dílo vznikalo. Uprostřed normalizační vyprázdněnosti se zde zdůrazňoval étos jako protiklad konzumního materialismu a tím se toto dílo stávalo nositelem naděje; a ta zůstává jednou ze základních křesťanských ctností, byť nemusí být zrovna oděna v narativně přitažlivém hávu.

Věroslav Mertl se narodil 30. 3. 1929 v Chrášťanech u Týna nad Vltavou v rodině vrchního četnického strážmistra. Na konci války nasazen jako lesní dělník. Po válce studoval obchodní akademii v Českých Budějovicích. V letech 1968–1970 redaktorem českobudějovického nakladatelství Růže (v roce 1969 spoluzakladatelem časopisu Arch). Pracoval také jako tajemník Okresního výboru ČSL v Českých Budějovicích. Autor řady románů (např. Nám po tomto putování, 1970; Dům mezi větrem a řekou, 1978; Mlčení věžních hodin, 1989), povídek (Stín blaženosti, 1969), básní, fejetonů, publicistických i deníkových textů (Kruhy pod očima, 1995, 2005). Český rozhlas v roce 2004 uvedl jeho rozhlasové paměti Časy a nečasy. V roce 1996 nominován českým PEN klubem na Cenu Karla Čapka. Za esejistickou tvorbu dostal v roce 2001 Státní cenu za literaturu. Literární kritik Bedřich Fučík svého času charakterizoval styl Mertlova psaní takto: „Zápas o slovo u Mertla není takřka vidět, jako by mu bylo darováno gratis. Dovede s ním plýtvat a marnotratnit – opilý jeho objevovaným výbušným jádrem, zvukovými valéry, reminiscencemi, barevnými třpyty a hedvábnou hladivostí – na samém srázu verbálnosti.“ Věroslav Mertl zemřel 20. 5. 2013 v Českých Budějovicích.

 

Sdílet článek na: 

Sekce: Přílohy, Perspektivy, Články

Diskuse

Jeden (upřímně míněný) dotaz humila 16.8.2013 08:19

Zobrazit vše Zobrazit vybrané

Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 28 10. – 16. července 2018

Velehradská pouť i se sv. Ludmilou

Před obrazem Panny Marie a vedle ostatků sv. Ludmily se na Velehradě 5. července slavila cyrilometodějská poutní mše, při které biskupové zasvětili zemi Mariinu Neposkvrněnému Srdci.

celý článek


Česká církev zve evropské biskupy

Na čtyřicet předsedů biskupských konferencí Evropy možná už za dva roky navštíví Prahu. Pozvánka pro ně byla jedním z bodů jednání České biskupské konference.

celý článek


Blízký východ, kořen našich duší

Papež František pozval do jihoitalského Bari, kde spočívají ostatky sv. Mikuláše, patriarchy všech církví zastoupených na Blízkém východě. Společně prosili o Boží…

celý článek


Vietnamští komunisté: Umlčte kněze

Vietnamská církev bývá nazývána „první dcerou církve“ v Asii, evangelium se tu hlásá už půl tisíciletí. Zároveň zde ale už třiačtyřicet let vládnou komunisté…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2018

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay