Starobylé orientální církve

Vydání: 2006/46 Otazníky z křesťanských ložnic, 14.11.2006, Autor: Václav Ventura

Příloha: Perspektivy

Jednotícím základem křesťanství je vtělený Logos. V Božím plánu má tento živoucí prvek přispívat k obnově stvoření, být solí země, světlem světa, kvasem budoucnosti – Božího království. U nás jsme zvyklí pohlížet na pluralitní fenomén křesťanství zjednodušeně. Dominantní je nám římské katolictví a ostatní formy ustupují do pozadí. Víme cosi o existenci pravoslaví a evangelíků, nikoli už o jejich rozdílnostech. Křesťanství je však od počátku dynamický organismus, schopný adaptace na nová prostředí, v nichž vytváří stále nové formy života.

Křesťanství je mnohotvárný fenomén

Na scénu dějin vstupuje křesťanství v kulturním a náboženském prostředí židovském. Ježíš se narodil v židovské rodině, přijal celou náboženskou tradici, byl představen v chrámě, obřezán, modlil se v liturgické tradici Izraele. Přiklonil se k lidovému proudu očekávajícímu radikální změnu a dostal se do konfliktu s oficiálními kruhy. I po jeho smrti žijí jeho následovníci podle židovských zvyklostí a dodržují Zákon. Ale protože je v srdci křesťanství dynamika univerzálnosti, začíná postupné a často konfliktní otevírání se jiným kulturám a formám myšlení.
Křesťanství se dostává ještě za života apoštolů do Malé Asie, Řecka, Říma, severní Afriky, Španělska, Galie, ale také Sýrie, Mezopotámie, Číny a dokonce i Indie, která se odvolává na působení apoštola Tomáše. Do všech těchto kultur nevstupuje cizorodý prvek, ale evangelium, radostná a srozumitelná odpověď na otázky smyslu osobního, společenského i kosmického života, a to pro všechny sociální vrstvy.
První zvěstovatelé nemluví hebrejsky, nevedou k zachovávání židovských zvyklostí, neobřezávají. I takové pokusy byly, ale záhy byly vyloučeny jako neperspektivní a ze zbytku takto smýšlejících se stala odumírající sekta „židokřesťanů“.
Podle logiky zakladatele (Božský Logos se vtěluje do konkrétního prostoru dějinného, náboženského, sociálního a kulturního) se křesťanství vtěluje do prostředí, do kterého vstupuje. Jazyk a kulturní zvyklosti jsou jen viditelnou podobou tohoto vtělení, to se ale dotýká těch nejhlubších vláken existence.

Křesťanství z židovských kořenů
Jistě pokračovala židovsky orientovaná komunita v Jeruzalémě, oslovující Izraelce. Jeruzalémské křesťanství má svou nezastupitelnou a referenční funkci. Schází se tu první koncil (Sk 15), který řešil právě problém vztahu židovství a křesťanů z pohanství.

Alexandrijské křesťanství
Významné je křesťanské společenství v centru starověké vědy a kultury – Alexandrii. Od 4. století před Kristem tu žije významná židovská komunita, která se už tehdy pokoušela o dialog s ostatními myšlenkovými a náboženskými proudy. Proto tu přeložili Starý zákon do řečtiny (Septuaginta). Křesťanství zde mělo připravenou půdu a mohlo takový dialog dál rozvíjet. Alexandrijské křesťanství bylo otevřené, dialogické, intelektuální. Jeho teologická škola (Klement, Origenes, Athanasius, Cyril) projevuje už ve 3. století obrovskou dynamiku dialogického, mystického křesťanství, kladoucího důraz na svobodu.

Západosyrské křesťanství
Neméně významné je křesťanství v syrské Antiochii. K uznání svébytnosti nežidovského křesťanství došlo právě tam a také se tam pro Ježíšovy učedníky poprvé užil název křesťané (Sk 11,26). I zde se vytváří specifická teologie vyrůstající ze semitských kořenů a rodí se tu originální liturgické vyjádření a spiritualita. Syrské křesťanství má zvláštní smysl pro askezi (včetně celibátu). V jisté chvíli tyto důrazy na zdrženlivost (řecky enkrateia) vytvořily heterodoxní formy hnutí, jež bývají označovány termínem enkratismus.

Východosyrské křesťanství
Antiochie zplodila v 5. století dceřinou církevní oblast v Mezopotámii. Mluví se o východosyrském křesťanství. Kdysi odolávali Východosyřané unifikačním snahám Byzance, později uchránili křesťanské dědictví před absorbujícím tlakem islámu. Není náhoda, že dnes žije v Iráku téměř milion křesťanů.

Kappadokie a Byzanc
Svá specifika má podoba křesťanství v maloasijské Kappadokii. Už ve 3. století se sem uchýlil Klement, významný učitel alexandrijské školy. Origenovi žáci zde pokračují v evangelizační práci. Z této setby vyrostli ve 4. století velcí teologové jako Basil, Řehoř z Nyssy a Řehoř Naziánský; ovlivňují myšlení a život celé církve dodnes. Lze tu pozorovat syntézu jeruzalémského, antiošského a alexandrijského křesťanství.
Z Kappadokie je jen krůček do další významné oblasti, kde křesťanství absorbovalo mnoho z řeckého myšlenkového i politického odkazu – do Byzance. Zvyklosti císařského dvora se vepsaly do struktur organizace i liturgie církve, mocenské myšlení dalo nejeden podnět teologii. Mluvíme-li dnes o pravoslaví, máme na mysli především tento typ východního křesťanství. Je to úchvatná forma myšlení a života se smyslem pro hloubku a mystiku.

Pluralitní křesťanství na Západě
Od pluralitního charakteru raného křesťanství nelze odmyslet ani křesťanství západní. Ani to není v raných fázích unifikováno. Jinou podobu má v severní Africe kolem Kartága, kde působili Cyprián, Augustin a Tertulián, kteří ovlivnili celé západní křesťanské myšlení. Opět jinou a svéráznou podobu mělo křesťanství v Římě, Galii, na britských ostrovech (keltské křesťanství). I nové germánské národy měly svou ariánsky orientovanou podobu. Originální rysy mělo křesťanství na Velké Moravě, kde se Konstantin a Metoděj pokusili o syntézu byzantského a římského křesťanství.

Živá přítomnost
Z popsané historie vyrostla církevní společenství, která dodnes vyjadřují nevyčerpatelnou hloubku a krásu mnohotvárného křesťanství. Plní v něm nezastupitelnou úlohu životně důležitých orgánů, bez nichž by byl celý organismus paralyzován. Jan Pavel II. mluvil o dvou plících, jimiž církev dýchá. Poznat bohaté zdroje křesťanství, jeho teologie, liturgie, spirituality, je jistě obohacující dobrodružství.

Apoštolská církev Východu
Všimněme si několika současných podob východního křesťanství. Na území dnešního Iráku a Íránu žije starobylá Apoštolská církev Východu. Vznikla v 5. století ve východosyrském prostoru jako nezávislá na byzantské říši. Tehdy bylo třeba ukázat, že být křesťanem neznamená být současně i přívržencem Byzance, ale že se křesťané mohou tvořivě podílet i na životě jiných státních struktur. V 5. století ještě nešlo o rozdělení, nový útvar žil ve společenství s ostatními církvemi. K posunům došlo až po efezském koncilu roku 431. Christologický spor o vztahu dvou přirozeností Krista vedl k nedorozuměním. Cařihradský patriarcha Nestorios se obával, že někteří příliš zdůrazňují jednotu obou přirozeností na úkor Kristova lidství, proto ve svých ne zcela jasných tezích akcentoval jejich rozdílnost. O Panně Marii mluvil raději jako o Kristově rodičce, nikoli o Bohorodičce. Na koncilu v Efezu byly jeho teze odsouzeny. V průběhu koncilu se také vyskytly nejasnosti (často pro terminologická nedorozumění), proto jeho závěry někteří východní křesťané nepřijali. Spor byl časem dořešen, ale část Nestoriových stoupenců našla útočiště v právě se rodícím východosyrském patriarchátu. Jednota s ostatními církvemi, které se držely efezského koncilu, byla od té chvíle narušena. Východosyrská církev se pak vyvíjela samostatně jako Apoštolská církev Východu, nepřesně označovaná jako nestoriánská. Podnikala misie dál na východ (Čína, Tibet, Mongolsko, Indie), vedla dialog s jinými kulturami včetně islámské, prožila i tvrdá likvidační období. V 16. století se její část spojila v unii s římskokatolickou církví. Tak vznikla sjednocená církev chaldejská. Dodnes je součástí irácké společnosti. Její hlava Mar Dinkha IV. a Jan Pavel II. podepsali v roce 1994 společnou deklaraci, v níž se mluví o překonání tisíciletých sporů, o sjednocení ve společné víře v Krista, o legitimnosti obou mariánských tradic a o vzájemném respektu. Přiznává se, že většina rozdělujících faktorů byla spíše nedorozuměním. – Z nesjednocené části se pak vytvořila tzv. Starobylá církev Východu.
Pokračující spor o tom, jak je sjednoceno božství a lidství v Kristu, se stal motivem dalšího štěpení. Alexandrijští teologové zdůrazňovali, že po vtělení je lépe mluvit o „jedné přirozenosti vtěleného Logu“. Protože jedna přirozenost je řecky MIA FYSIS, stoupenci této teologie se nazývají monofyzité. Spor nabýval na síle, vtažen byl i Západ. Situaci řešil koncil chalkedonský (451) pod vedením byzantského císaře. Dospěl k formulacím, které tvoří základ christologie církví byzantských a církve katolické: Kristus je jediný ve dvou přirozenostech, a to nesmíšeně, neproměnně, nerozděleně, nerozlučně. V ekumenických rozhovorech dochází k významným sblížením, proto se přestává užívat nepřesných názvů církve nestoriánské a církve monofyzitské, a mluvíme o církvích uznávajících dva (dříve nestoriánských) a tři (dříve monofyzitských) ekumenické koncily.

Syrská pravoslavná církev Antiochie a celého Východu
Diktum alexandrijských teologů – „jedna přirozenost vtěleného Logu“ – se stalo heslem hraničních provincií, které si chtěly uchovat nezávislost na Byzanci, a proto stranily „nebyzantskému“ křesťanství. Sjednotil je mnich Jakobos Baradai († 577), čímž položil základy samostatné církevní struktuře – Syrské pravoslavné církvi Antiochie a celého Východu (podle zakladatele zvané též církev jakobitská). Vzkvétala ve 12. století, kdy ukázala možnost soužití křesťanů a muslimů. Později nastal opak, způsobila jej osmanská tvrdost.

Koptská pravoslavná církev
Na alexandrijské tradice navazuje i starobylá Koptská pravoslavná církev. Přidržuje se, podobně jako jakobitská, „monofyzitské“ christologie (výrazu nezávislosti na Byzanci). Naučila se žít jako pronásledovaná menšina z podstatných zdrojů: v chudobě a bezmoci blahoslavenství, v soustředění na spirituální hodnoty, modlitbu a liturgii, která se rozvinula do nádherných forem. Reformy posledních „papežů“, jak se nazývají koptští patriarchové alexandrijští, posílily aktivitu laiků. I mezi Kopty a byzantskými církvemi i Římem dochází k sbližování. – S koptskou církví je historicky i duchovně spřízněná Etiopská pravoslavná církev. Navazuje na starou tradici křesťanství v Etiopii, ve zbožnosti i liturgii nalezneme vlivy judaismu. Drží ji mnišství a laická aktivita.

Arménská apoštolská církev
Neméně slavnou historii má Arménská apoštolská církev. Dovolává se apoštolských počátků. Už od 3. století je určující součástí národa. Arménie byla a je strategickým územím, proto její dějiny osudově poznamenaly boje i krvavé perzekuce. Byly to právě válečné překážky, které nedovolily arménským biskupům účast na chalkedonském koncilu. Arméni se pak formálně přidali k „monofyzitským“ církvím. Jejich osobitá liturgie a zbožnost prodělaly vývoj pod různými vlivy. Vnějškově je patrný vliv latinských misionářů (např. nekvašený chléb, insignie biskupů, varhany aj.).

Církev maronitská
Vznikla v 7. století ve sféře působnosti kláštera sv. Marona (antiošského poustevníka; zemřel v 5. století) a od samého počátku žila ve spojení s Římem. Sídlo jejího patriarchy je dnes v Libanonu.

Křesťané v Indii
Nepřehledná je mapa církví v Indii, kde se křesťané odvolávají na sv. Tomáše, jejího apoštola. Proto jsou souhrnně nazýváni Křesťané svatého Tomáše. Ilustrací budiž situace ve státě Kerala. Téměř všechny zmíněné tradice zde mají svá dceřinná společenství. Tak ze západosyrské tradice vyrůstají starobylé církve Malabarská nezávislá, Malankarská pravoslavná a Syro-malankarská pravoslavná. Pod vlivem východosyrské tradice je Malabarská pravoslavná církev. Je tu i živá církev syntetizující prvky orientální i anglikánské: Malankarská církev Mar Thoma. Některé starobylé východní církve mají i sjednocenou katolickou podobu: Katolická církev syro-malankarská a Katolická církev syro-malabarská. K těmto uniím docházelo v různých dobách, nastávala i rozčarování a návraty k nekatolické tradici i opětovné návraty k unii. V některých oblastech hrají s Římem sjednocení křesťané podstatnou roli v ekumenickém dialogu.

Závěr
Starobylé orientální církve jsou svědky živé tradice i dobrých základů jejich rozmanité spirituality. Jejich liturgické poklady mohou obohatit celé křesťanstvo. Dokazují nesmírnou vitalitu křesťanství tím, že žijí jako menšiny v odlišných kulturách, často v evangelijní chudobě a bezmoci, o nichž mluví blahoslavenství. Proto mají blízko k prostým lidem. Instituční prvky omezily na nezbytné minimum. Jsou zakotveny v hluboké zbožnosti, modlitbě a respektu k mnišství. Hrají významnou ekumenickou roli.
(Tento článek nepojednal o pravoslavných církvích vycházejících z tradice byzantské. Toto téma by si žádalo samostatný text.) Sdílet článek na: 

Sekce: Přílohy, Perspektivy, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 42 17. – 23. října 2017

Olomouc má nové pomocné biskupy

Mohutný potlesk zněl v sobotu olomouckým dómem. Věřící tak děkovali za vysvěcení nových pomocných biskupů Antonína Baslera a Josefa Nuzíka.

celý článek


Bohoslužby i z horských hřebenů

Sledovat mši svatou „na dálku“ umožňuje také televize Noe a Radio Proglas. Obě stanice nabízejí přímé přenosy několikrát do týdne.

celý článek


Křesťan a demokracie

Jak posílit demokracii v nejisté době? Co mohou křesťané, zvláště křesťanští politici, udělat pro posílení demokracie? Nad těmito otázkami se zamýšlí Iveta Radičová,…

celý článek


Latina je výrazem jednoty

Má jedno nezpochybnitelné prvenství. Je vůbec první ženou, která před čtyřiceti lety začala učit na české katolické teologické fakultě. Aktivity Markéty Koronthályové…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay