26. března–1. dubna 2024
Aktuální
vydání
13
Předchozí vydání
Hledat
Archivní článek

Stále živé poselství Fatimy

18. 10. 2016

|
Tisk
|

Již jen půl roku nás dělí od zásadního jubilea pro duchovní dějiny našeho kontinentu – zjevení Panny Marie v portugalské Fatimě.

Vydání: 2016/43 Sedm statečných, sedm svatých, 18.10.2016, Autor: Martin Weis

Příloha: Perspektivy 43



Psal se květen roku 1917. Evropou zmítal již několik let zuřivý požár války, který přerůstal do světových rozměrů. Není ani divu, že hlavní zprávy tehdy hovořily o katastrofálním neúspěchu Nivellovy ofenzivy francouzských vojsk na Sommě, která přes děsivé ztráty na životech nedokázala prolomit německé pozice a postoupila o pouhých šest kilometrů. V USA byla vyhlášena mobilizace tří milionů mužů a zanedlouho nato začaly do Evropy odplouvat první jednotky americké armády. V Rusku, které již přestalo být „carské“, osnovali své plány Lev Davidovič Trockij a Vladimír Iljič Lenin na násilné převzetí moci krvavou revolucí. U nás doma se tehdy asi nejvíce hovořilo o Manifestu českých spisovatelů a kulturních činitelů, ve kterém byli čeští poslanci na Říšské radě ultimativně vybídnuti, aby buď hájili národní zájmy, anebo se zřekli svých mandátů. Málokdo asi zaznamenal, že tehdejší papež Benedikt XV. počátkem května nařídil, aby modlitba Loretánských litanií byla doplněna o vzývání Královny míru. Jeho výzvy k válčícím mocnostem a návrhy plánů na uzavření míru však nebyly vyslyšeny.
A právě tehdy se v zapadlém chudém koutu Pyrenejského poloostrova v Portugalsku stal div. Dne 13. května 1917 došlo ke zjevení Panny Marie třem chudým dětem z Aljustrelu – Lucii, Františkovi a Jacintě. Vždy 13. každého měsíce od května do října 1917 se těmto dětem zjevila Matka Boží jako krásná mladá žena, která byla oděna v bělostném zářícím rouchu a ve svých rukou držela růženec. Poselství Panny Marie předané těmto omilostněným dětským duším vyzývá především k hlubšímu duchovnímu životu v duchu pokání a modlitby a obsahuje i požadavek rozšíření úcty k Neposkvrněnému Srdci Panny Marie. Tato zjevení Panny Marie přitáhla mnoho poutníků – uvádí se, že již 13. září bylo přítomno 20 tisíc poutníků. Fatima měla ale i své nepřátele, kteří se pokusili poutě na místo zjevení ukončit a děti, jimž se zjevila Panna Maria, zastrašit – a později dokonce celé poutní místo zničit a vyhodit do vzduchu.
Poutníci versus revolucionáři
Abychom dobře porozuměli příčinám nenávisti mnohých tehdejších představitelů státní moci v Portugalsku vůči Fatimě, je třeba krátce pohlédnout na politickou situaci v této zemi, která na počátku 20. století patřila v Evropě k velmi chudým. Proti zkostnatělé byrokratické vládě portugalského krále Carlose I., jenž se opíral o vysoký katolický klérus a aristokracii, vystupovala velmi ostře radikální opozice. Když král jmenoval ministerským předsedou João Franka, který přišel s modelem tzv. správní diktatury, nakonec radikální kruhy sáhly k násilnému řešení a král Carlos I. byl 1. února 1908 spolu s korunním princem Ludvíkem zákeřně zavražděn. Na trůn nastoupil Manuel II., mladší syn zavražděného krále. Ani on ale nehodlal přistoupit k nutným reformám, a tak o dva roky později, v říjnu 1910, vypukla v Lisabonu revoluce vedená organizacemi karbonářů a zednářů.
Revoluce byla úspěšná – po útoku vzbouřených námořníků a vojáků na královský palác se král s rodinou zachránil útěkem přes Gibraltar do Velké Británie. Revolucionáři prohlásili Portugalsko republikou a za prvního prezidenta zvolili Teofila Bragu (1843–1924). Je jasné, že noví představitelé státu začali ihned po nástupu k moci odstraňovat opory svržené monarchie. A tak spolu s aristokracií byla postižena i katolická církev, která byla vnímána jako význačná opora minulého režimu. Ideálem revolucionářů bylo vytvoření zcela sekulárního státu „bez Boha a náboženství“. Proto došlo k zákazu řeholních řádů, zestátnění všech církevních škol a nemocnic a roku 1911 byla zákonem vyhlášena odluka církve od státu.
Nepřátelství státní moci, šikanování a útoky ale růst počtu poutí do Fatimy neumenšilo, nýbrž přímo posílilo. Roku 1930 bylo povoleno konání poutí místním biskupem a rok poté se již konala pod vedením arcibiskupa – patriarchy Portugalska děkovná mariánská pouť, které se účastnilo více než 30 tisíc poutníků. V letech 1928–1951 byl na místě zjevení Panny Marie vybudován mohutný poutní komplex obepínající velkolepé náměstí, přes které vede vydlážděná mramorová cesta, po níž poutníci přistupují na znamení pokání po kolenou k mariánské svatyni. V těžkých dobách druhé světové války v duchu poselství z Fatimy zasvětil papež Pius XII. 31. října 1942 celý svět Neposkvrněnému Srdci Panny Marie. Roku 1946 byla pak slavnostně korunována milostná socha Panny Marie Fatimské papežským legátem a již od následujícího roku se traduje rozesílání jejích kopií do celého světa.
Aktuální slova Jana Pavla II.
A osudy dětí z Fatimy? František Marto zemřel v dubnu 1919 na zápal plic a krátce nato v únoru 1920 zemřela i jeho sestra Jacinta na zánět pohrudnice. Jejich tělesné ostatky byly pohřbeny v bazilice ve Fatimě. Lucie dos Santos žila po zjevení zpočátku u svých rodičů v Aljustrelu a v roce 1925 vstoupila do kláštera v Pontevedře, načež v roce 1948 přestoupila se souhlasem papeže Pia XII. do kláštera karmelitek v Coimbře. Bohorodička předala Lucii zaslíbení spočívající v tom, že kdo po pět prvních sobot za sebou vykoná sv. zpověď (svátost smíření), přistoupí ke stolu Páně, pomodlí se růženec a bude minimálně čtvrt hodiny rozjímat o jeho tajemstvích, dosáhne milosti šťastné smrti. Tyto úkony mají být spojeny s duchovním úmyslem učinit pokání za všechny hříchy, lhostejnost a urážky, kterými bylo Neposkvrněné Srdce Panny Marie zarmouceno.
Fatima se stala i cílem poutí papežů – Pavel VI. navštívil toto místo v roce 1967 a svatý Jan Pavel II. vykonal pouť do Fatimy na poděkování za záchranu života při atentátu spáchaném na jeho osobu. Slavnostně zasvětil Neposkvrněnému Srdci Panny Marie Rusko a celý svět. Tehdy tento hluboký mariánský ctitel pronesl mimo jiné slova, která jsou stále navýsost aktuální: Jakou bolest nám působí, že výzva k pokání, obrácení a modlitbě nebyla přijata tak, jak tomu mělo být. Jak nás bolí, že mnozí se jen chladně podílejí na vykupitelském díle Kristově. Že se tak málo doplňuje na našem těle, co ještě zbývá z utrpení Kristova. Ať jsou požehnány všechny ty duše, které jsou poslušny volání Věčné Lásky. Ať jsou požehnáni ti, kdo den co den s nevyčerpatelnou velkomyslností přijímají tvou výzvu, ó Matko, a činí to, co jim říká tvůj Syn Ježíš, a dávají Církvi a světu tiché svědectví života v duchu evangelia. Buď požehnána nade vše ty, Služebnice Pánova, která jsi nejdokonaleji poslechla Božího volání, … Matko Církve. Osvěcuj lid Boží na cestách víry, naděje a lásky. Pomáhej nám žít v celé pravdě Kristova zasvěcení pro celou lidskou rodinu současného světa. Když ti, ó Matko, nyní svěřujeme svět, všechny lidi a všechny národy, svěřujeme ti i toto zasvěcení za svět a klademe je do tvého mateřského Srdce. Ach, neposkvrněné Srdce! Pomáhej nám přemoci hrozbu zla, které se tak často zakořeňuje v srdcích dnešních lidí a jež ve svých nedozírných následcích už tíží naše dny a zdá se zahradit cesty do budoucna. Kéž se znovu ukáže ve světových dějinách nekonečná moc milosrdné Lásky!
Nenechat si zhasnout světlo víry
Již brzy se bude psát rok 2017 a budeme si připomínat výročí 100 let od zjevení Panny Marie ve Fatimě. Nevíme, co se bude psát příští rok v novinách a jaká budou hlavní témata zpravodajství. Jen si kladu otázku, zda se lidstvo dostatečně poučilo ze svých chyb, pádů a omylů a zda nebude situace roku 2017 až příliš podobná té z roku 1917. Jaké události budou asi zmítat Evropou a celým světem? A v duchu si kladu další otázku: Kdo nás zachrání? Historická zkušenost nám říká, že to určitě nebude „obratnost“ politiků, výmluvnost filozofů a řečníků ani nejmodernější výdobytky technologií ani peníze…
Zachránit nás může jen Bůh. Stále živé poselství Fatimy nám ukazuje cestu záchrany. Uprostřed hrůz druhé světové války se modlil papež Pius XII. takto: Matko Milosrdenství, vypros nám od Boha mír a především ty milosti, jež mohou okamžitě obrátit lidská srdce, ty milosti, v nichž spočívá příprava, zjednání a zabezpečení pokoje. Královno míru, pros za nás a dej válčícímu světu mír, který je touhou národů, mír zakotvený v pravdě, spravedlnosti a v Kristově lásce. Dej mír na bojištích i mír v lidských srdcích.
Jaký další, stále živý odkaz Fatimy si můžeme připomenout? V pověsti svatosti zesnulý českobudějovický biskup Josef Hlouch při pouti, která se konala 12. září 1969 na mariánském poutním místě Lomci u Vodňan, hluboce promlouval o Panně Marii jako o našem světle. Vyšel ze skutečnosti, že když se tázali fatimských dětí, jak Panna Maria vypadala, děti třikrát odpověděly jedním hlasem: světlo, světlo, světlo. Pak připomněl setkání Alžběty s Marií a takto rozjímal nad výrokem „blahoslavená jsi, že jsi uvěřila“:
Přátelé, uchovejte si štěstí svaté víry, nenechte si zhasnout světlo víry. Co by vám svítilo? Snad slunce? Nebo milion sluncí? Vždyť ta všechna jednou pohasnou, až pokyne Pán poslední den, kdy ukončí všechno dějství časnosti a kdy pro všechny nastane věčnost. Opatrujte svoji víru, vzdělávejte se v ní a buďte hrdí na svatou víru. Velkou většinou máte znamení kříže na čelech od svatého biřmování a všichni jisto jistě od svatého křtu. Přátelé, co všecko bychom dovedli my vybudovat, kolik štěstí rodinného, kolik bohatství národního, kolik úspěchů ve své práci, na svých pracovištích, ale hlavně pro své charaktery, pro svoje srdce, pro svoje rodiny, pro svoje bližní. Co velkého bychom dovedli vybudovat, kdybychom měli, moji drazí, oporu ve velké víře. Ona zde je a ona je vetkána v tvoje srdce, víra znamená přemoci sebe, svoje já, to nízké já. Víra znamená otevřít okna, nitro, srdce, duše, Bože, vejdi ve mne. Víra znamená mít naději a nebýt sám ve svých starostech a souženích. Víra znamená prostě mít Boha v sobě a být v Bohu. Přátelé drazí, budou mnohé věci, pro které vám budou moci vaši přátelé blahopřát. Ale nad všecko větší je to, můžu-li vám to říci: Blahoslavený jsi, že víru máš. Vzpomínám Otokara Březiny, když on viděl tam na Křemešníku svoji maminku se modlit, on se na ni díval s bolestnou jakousi žárlivostí a řekl: „Kéž bych se uměl taky tak modlit, jako se modlíš ty, moje maminko.“
Duchovní odkaz
Závěrem bych rád připomenul ještě jednu myšlenku biskupa Josefa Hloucha, kterou napsal v Koclířově roku 1962, v době odloučení od své diecéze: Dnes je 45 let od zjevení Panny Marie ve Fatimě, kde Panna Maria zjevila své Neposkvrněné Srdce. Srdce, to je člověk. Dle srdce bude hodnocen. Dobré nebo zlé srdce – tím je řečeno vše. Přeji všem čtenářům Katolického týdeníku srdce dobré, srdce, které se bude den ode dne blížit ideálu přečistého srdce Mariina. Tím bude nejlépe naplněn odkaz Fatimy pro naše dny.

Ochrana vašeho soukromí je naší prioritou

Abyste mohli co nejlépe využívat služby portálu Církev.cz, včetně nakupování, používáme my a někteří naši partneři tzv. cookies (malé soubory uložené ve vašem webovém prohlížeči). Díky nim si například pamatujeme, zdali jste přihlášeni, vámi provedená a preferovaná nastavení, co máte v košíku, jak máte seřazené a vyfiltrované produkty apod.

Díky nim vám také nenabízíme nevhodnou reklamu a pomáhají nám v analýzách sloužících k dalšímu rozvoji portálu.

Potřebujeme však váš souhlas s jejich zpracováváním. Děkujeme, že nám ho dáte, a ujišťujeme vás, že se k vašim datům chováme maximálně zodpovědně v souladu s platnou legislativou