Společně jíme, společně žijeme

Vydání: 2016/1 Koledníci vyrážejí do ulic, 29.12.2015, Autor: Dominika Rajská

Příloha: Doma

Sejít se k jídlu není v rodině vždy samozřejmé – odchody do školy, návraty z práce, kroužky, nemoci. Avšak každé společné jídlo nejen připomíná Ježíšovu večeři s učedníky, ale je i možností upevnit vztahy v rodině – domácí církvi. Svůj pohled nabízí matka šesti dětí.


„Děkujeme ti za tvé dary a prosíme, zůstaň v našem domě jako milý host.“Ilustrační snímek Shutterstock

Stolování jsem dosud brala jako nutnost a tak trochu jako měřítko vývoje našich šesti dětí. Od miminkovského – „ještě papat“ a „nechci papat“ – přes školkovské – „musím i tu vařenou mrkev? To není fééér, on jí má míň!“– až k pubertálnímu klučičímu – „a tohle mi má stačit?! Co máme ještě?“ – a holčičímu – „proč musí člověk celý život jen projíst?!“ Jíme u nás, abychom žili, ne naopak, a stůl je součástí toho procesu. Rychle navařit, rychle všechny nasytit a superrychle sklidit, ideální je omyvatelný ubrus, ať je aspoň chvíli v kuchyni pořádek (zavedení myčky byl pro mě začátek fantastické kvalitativní změny v naší domácnosti). Matně jsem viděla, že při stolování jsou všichni připoutaní na jedno místo, a tak bychom spolu mohli i vzájemně komunikovat. Nikdy dřív jsem si však neuvědomila, jaká obrovská hodnota – hodnota vzájemného setkání – je prostřená uprostřed stolu přímo před námi, mezi kompotem a bramborami.

Kuře s láskou

Ta duchovní cvičení o hostinách mě upozornila na to, které důležité a velké věci se kdy odehrávaly u stolu: jak dokonale dokázal Ježíš využít atmosféru stolování k láskyplnému ponaučení, projevům přátelství, napomenutí, pomoci. Uvědomila jsem si, že sice nikdy nedokážu společné jídlo využívat k dobrému srovnatelně s Bohočlověkem, ale měla bych se pokusit co nejvíc využít možnosti, které stůl nabízí. A nejlépe při našich rodinných setkáních při nedělním, tedy slavnostním obědě, kdy jsme všichni spolu a nikdo nikam nepospíchá.

Neděle má být slavnost

Prvním novým úkolem je tak pro mě vytvoření atmosféry a pohody. V rodině jsme si vědomi výjimečnosti neděle, a tak jsou nedělní obědy jiné než ty ostatní: nejdříve mše svatá v kostele, vzápětí setkání u stolu. Důraz klademe i na výzdobu, aby bylo na první pohled jasné, že neděle je slavnost. Jelikož děti už mají své schopnosti, vkus a kreativitu, aktivně je do prostírání tabule zapojuji. Nechybějí svíčky, ubrousky, ozdůbky, aby nikdo neměl tendenci oběd zhltnout a co nejdříve utéct do svého doupátka. Talíře a sklenice také bývají trochu jiné nebo aspoň jinak upravené než obvykle. Pokyn – „jestli máš žízeň, běž si nabrat vodu“ – nahrazuje nabídka citronády přímo na stole.

Vaření je na mně, nebývá nijak luxusní, spíše mi jde o jeho láskyplnou přípravu. Nově teď vynechávám sebelítostné myšlenky o údělu ubohé matky, která – zatímco se ostatní šlechtí v koupelně a dolaďují před odchodem do kostela nedělní oblečení – upachtěná utírá zbytky vykypělé polévky a doufá, že nezapomene vypnout troubu a stihne se aspoň učesat. S láskou upečené kuře a bublanina mají podle mě větší hodnotu než s frfláním připravené jehněčí kotlety a pařížský krém. Tak se snažím dělat jednoduché věci s co největší láskou. Podstatný přece není počet a kvalita chodů na stole, ale to, kdo okolo stolu sedí a jak mu tam je, že jí a že se nají.

Oběd začínáme zpívanou modlitbou před jídlem. To už samo o sobě zaručí dobrou pohodu: většinou se mi všichni chechtají, že jsem (zase už) zpívala v jiné tónině než zbytek rodiny. Rozhovory, vzájemné sdílení a humor dodávají nedělním obědům výjimečnost. Rozebíráme mši svatou, čtení a kázání stejně jako zážitky ze školy. Snažíme se zahnat každý pokus o zlost dřív, než se stihne rozvinout v plné míře. A je to velmi krásný, naplňující, sjednocující čas.

Jsem ráda, že se mi povedlo dosáhnout toho, že děti neutíkají od stolu s posledním soustem, ale trpělivě v příjemném rozhovoru a při vykládání školních vtipů čekají, až nejmenší sestřička rozhází kolem sebe i poslední zbytky kukuřice.

A zjistila jsem, že když se nám podaří pěkně prožít nedělní oběd, prožijeme radostně i odpoledne a večer, včetně večerní modlitby. Celý týden je tím pádem završený v přátelství, radosti a klidu. A v pondělí ráno se do školy potom vstává jednodušeji.
 

Sdílet článek na: 

Sekce: Články, Doma, Přílohy



Aktuální číslo 42 17. – 23. října 2017

Olomouc má nové pomocné biskupy

Mohutný potlesk zněl v sobotu olomouckým dómem. Věřící tak děkovali za vysvěcení nových pomocných biskupů Antonína Baslera a Josefa Nuzíka.

celý článek


Bohoslužby i z horských hřebenů

Sledovat mši svatou „na dálku“ umožňuje také televize Noe a Radio Proglas. Obě stanice nabízejí přímé přenosy několikrát do týdne.

celý článek


Křesťan a demokracie

Jak posílit demokracii v nejisté době? Co mohou křesťané, zvláště křesťanští politici, udělat pro posílení demokracie? Nad těmito otázkami se zamýšlí Iveta Radičová,…

celý článek


Latina je výrazem jednoty

Má jedno nezpochybnitelné prvenství. Je vůbec první ženou, která před čtyřiceti lety začala učit na české katolické teologické fakultě. Aktivity Markéty Koronthályové…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay