Bezmála půl století augustiniánem

Vydání: 2010/43 Antonín Koniáš, 21.10.2010, Autor: Jiří Macháně

Příloha: Doma

Už čtyřicet sedm let obléká černé řádové roucho augustiniánů. Narodil se v New Yorku (1946), ale žije na Malé Straně. Je jedním z členů pražské komunity tohoto řádu. Řeholní život jej zavedl do komunismem svíraného Polska sedmdesátých let a pak i do postkomunistického Československa, ač toužil po Sibiři. S malými přestávkami srůstá s českou mentalitou, církví i společenstvím u Sv. Tomáše v Praze už čtrnáct let. Seznamte se: P. WILLIAM FAIX OSA.

Ač jste Američan, prý máte kořeny slovanské…

Oba moji prarodiče byli imigranti. Rodina mé maminky přišla z Polska a tátova z někdejšího Rakouska-Uherska, jehož součástí bylo i Československo, takže mám slovanské kořeny.

Jaká byla vaše cesta ke kněžství?

Rozhodnutí stát se knězem přišlo po studiích, teologii jsem pak absolvoval ve Washingtonu a kněžské svěcení přijal v roce 1963. To bylo docela brzo a vlastně už i dávno, sám tomu nemůžu věřit, je to už celých 48 let. Ze začátku jsem učil, pak byl správcem jedné z chicagských farností, poté v Los Angeles, potom zas přednášel na univerzitě. Na začátku sedmdesátých let se mi podařilo získat stipendium na doktorandské studium středověké historie v sousedním Polsku, sevřeném tehdy komunistickým režimem.

To ale nebylo naposledy, co jste se vrátil do země, odkud pocházela vaše maminka…

Po studiu jsem se vrátil zpátky do USA, kde jsem pak působil sedm let ve washingtonském kněžském semináři. Následně přišlo pozvání kardinála Wisinského – a můj představený po mně chtěl, abych se znovu vrátil do Polska učit anglický jazyk v semináři ve Varšavě. Na dalších téměř deset let jsem se stal provinciálem augustiniánů v Polsku. Poté, co tam byl odstraněn komunistický režim, jsem učil angličtinu nejen v semináři, ale také na univerzitě a stal se farářem u Sv. Kateřiny v Krakově. Mým snem bylo působit v Rusku, na Sibiři. Jenže jsem nedostal vízum, takže mě můj představený poslal do Prahy. Řekl mi: „Praha bude tvoje Sibiř.“

A je Praha Sibiř?

Kdeže. Nádherné město, je tu báječně a opravdu se mi tu líbí. Do Prahy jsem dorazil coby provinciál augustiniánů v České republice a později se stal i farářem u Svatého Tomáše. Na rok jsem si odskočil do Londýna, kde jsem působil v centru Velehrad s P. Langem. Už pět let jsem zase zpátky na Malé Straně – a jak se dočtete dále v této příloze – jsem farářem všech anglicky mluvících katolíků v pražské arcidiecézi.

Vraťme se ještě do Polska – jak na ně vzpomínáte, působil jste tam v době poměrně tvrdé totality…

Pozice církve tam byla a je určitě docela jiná než v Česku. V době komunismu jsem byl coby Američan bedlivě a pečlivě sledovaný, dohled nade mnou byl přímo cítit. Moji přátelé a lidi, kteří byli se mnou v kontaktu, byli policií obtěžováni; stejně tak otravovali i mne – zastavovali mě, legitimovali, vyptávali se. Zkrátka jsem byl pod tvrdou kontrolou. Musel jsem si dávat velký pozor i na své přátele, abych je neuváděl do úkorných situací už jen tím, že se k nim hlásím. Kdyby člověk neměl zázemí, zřejmě by po čase propadl totální paranoie.

Kdy jste prvně cítil povolání ke vstupu do řádu?

Nejprve jsem se stal diecézním knězem a chtěl jsem vstoupit k františkánům, tam mě to táhlo. A důvod, proč jím nejsem, je trošku banální: jednoduše nikdy neodpověděli na můj dopis. Tak mi můj duchovní rádce řekl: „Víš ty co, jdi k augustiniánům, u nich budeš šťastný.“ No, tak jsem šel – a musím říci, že měl pravdu – jsem šťastný, že jsem to udělal a prožil zatím tak krásný a plný život. Celkem jsem pobýval v deseti klášterech v různých společenstvích našeho řádu za 47 let, která jsem v augustiniánském společenství pro- žil.

Co se vám po těch letech nejvíc líbí na augustiniánské spiritualitě?

Přátelství a společenství prostupující komunitou. To je strašně důležité. Nejsme solitérní lidé, ale hledáme Krista v druhých a s druhými. Náš cíl je Bůh, jít za ním společně. Když žijete ve společenství, sdílíte tento cíl, nemůžete být nešťastný, smutný. Být augustiniánem není o jednotlivostech – tedy učit, věnovat se chudým. Jít společně k Bohu, to je to hlavní a všechno ostatní se pak přidává samo.

V Praze jste komunita čtyř různých kultur a národů. Prozradíte na ni nějakou „třecí plochu“?

V každé vícenárodní řeholní komunitě je to čas od času tak trochu „drama“ kulturních odlišností. Zažil jsem to ve všech klášterech, v nichž jsem žil. Povím vám o jedné malé třecí ploše, jak jste to nazval, tady v klášteře u Sv. Tomáše v Praze. Členové mojí komunity, tedy spolubratři, příliš nedbají na zavírání dveří, ale naopak mi pořád zavírají okna. Američani většinou, když přijdou do místnosti, začnou otevírat okna kvůli čerstvému vzduchu. Jenže spolubratři tomu neříkají čerstvý vzduch, ale průvan. A hned přijdou obavy, že je ofoukne, nastydnou, bude je bolet v zádech, bolet v krku a podobně. To je jak noční můra – medicínská interpretace na úrovni Hippokrata, tedy z pátého století před Kristem. (smích) Já přijdu, otevřu okno a zavřu dveře. Spolubratři přijdou do místnosti, okno mi zavřou a nechají za sebou otevřené dveře. Těžko je jim dokázat a vysvětlit, že čerstvý vzduch není příčinou nákazy a bolestí v zádech. Víte, ale na tomhle je vidět, že nepříliš dramaticky sporné mohou být často malichernosti, kterým se v posledku můžeme zasmát. Podobně tomu je v každé rodině. A mimochodem – vsadil bych se, že až si čtenáři tenhle rozhovor přečtou, přijde vám do redakce několik dopisů obsahujících obhajobu mých spolubratří, že mají s tím průvanem pravdu. (smích)

Kdo je pánem kuchyně? Jíte počesku, nebo i váš jídelníček je mezinárodní?

Nikdo z nás není zas až takový kuchař, aby opanoval kuchyni. Proto si jídlo objednáváme už hotové. A protože žijeme v Čechách, je to české jídlo. Jíme zkrátka tak jako lidé v našem okolí – prostě počesku. Mezi favority určitě patří, ač to může být překvapivé, klasické knedlo-vepřo-zelo. Nebo, jak já říkám, knedle. Osobně mám rád i české pivo, rád si pochutnám zvláště na jedné značce, kterou pochopitelně nemůžu jmenovat.

Poznal jste několik národů, a v Česku navíc žijete čtrnáct let, takže můžete srovnávat. Co byste generelně řekl o českých křesťanech?

Říkám to, aniž chci lichotit. Ale shledal jsem, že víra těch Čechů, kteří se ke křesťanství hlásí, je velice hluboká. Je těžké být tu křesťanem a obstát v kultuře, která náboženství příliš nepřijímá. České katolíky mám pro tu hlubokou víru rád – a když se k ní v prostředí, v němž žijí, hlásí, dokážou být svým životem velmi silnými svědky Krista. Dále zjišťuji, že nejspíš izolace církve během čtyřiceti let totalitního režimu, naučila (mohu-li trochu generalizovat) české katolíky velké nedůvěřivosti a podezíravosti vůči změnám a inovacím v církvi. Někteří věřící jako by idealizovali a zmrazili představu církve z minulosti.

Sdílet článek na: 

Sekce: Přílohy, Speciály, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 46 14. – 20. listopadu 2017

Daň z náhrad znovu ve hře

Církevní restituce. Až do minulého týdne uzavřené téma se znovu stává součástí politického boje při povolebním vyjednávání o nové vládě.

celý článek


Češi pro Haiti: od adopcí k dílnám

Déle než měsíc strávila Klára Löffelmannová z Arcidiecézní charity Olomouc (ACHO) na Haiti. Po návratu se podělila o své zkušenosti.

celý článek


Potřebovali bychom také sochu Odpovědnosti

Před několika desítkami let mluvil rakouský lékař a zakladatel logoterapie Viktor Frankl o tom, že je sice hezké, že na východním pobřeží Spojených států příchozí…

celý článek


DARUJTE KATOLICKÝ TÝDENÍK

Už začínáte přemýšlet nad dárky pod stromeček? Tím naším můžete povznášet, inspirovat a (in)formovat po celý rok!

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay