Špatná vláda je vždy lepší než žádná

Vydání: 2013/35 Komunisté chtějí zmařit narovnání, 27.8.2013, Autor: Martin T. Zikmund

Příloha: Perspektivy

Mladí křesťané ze Sýrie vzdorují fatalismu

Syrští uprchlíci se učí žít za nouzových podmínek. A to i děti, kterých je na útěku podle
nejnovějších údajů už celý milion. Snímek Charita ČR

 

Sýrie zažívá vůbec nejtěžší válečný konflikt ve svých dějinách, konflikt o to těžší, že je bratrovražedný. Za ony dva roky, kdy trvá, bylo zabito na sto tisíc lidí a celé dva miliony Syřanů byly nuceny najít si své útočiště mimo svou vlast. Nejvíce v Libanonu, ale také v Jordánsku, Turecku, Iráku, Egyptě a dalších zemích. Zatímco svět si na vnitřní konflikt v této arabské zemi už takřka zvykl, v Sýrii umírají dnes a denně nevinní lidé a mezi nimi děti.

„Děti jsou zde zabíjeny, mrzačeny, rekrutovány, vězněny a mučeny,“ sdělila nedávno zvláštní zástupkyně OSN Leila Zerrouguiová a připustila, že dětské oběti mají na svědomí obě válčící strany. Jak ovšem najít východisko z tohoto syrského pekla?

Humanitární podpora

Občanská válka pod biblickou horou Hermon se bezděky stala lekcí pro politology, zejména na Západě. Ukázalo se totiž, že ne každá opozice proti vládě ohánějící se demokratickými hesly je totéž jako kdysi polská Solidarita nebo česká Charta 77. Roli opozice, kterou zprvu zaujala liberální část syrské společnosti, vzápětí přebrala a zneužila ta vrstva Syřanů a její názorová příbuzná ze zahraničí, hlásící se k sunnitskému islamismu a představám o muslimském státě. Ani to však bez dalšího názorového štěpení, takže ani po dvou letech konfliktu není syrská opozice schopná mluvit jedním hlasem. Nemluvě o tom, že ránu pod pás dostala původně sebevědomá protiasadovská fronta tím, že se do Sýrie v průběhu bojů doslova nacpaly džihádistické skupiny z různých zemí – včetně Evropy. Jejich metody boje, jako jsou únosy, vraždy, mučení a využívání dětských vojáků, si nezadají se způsoby, jež uplatňují vládní vojska, přičemž Svobodná syrská armáda, která chce svrhnout Asada, si rovněž získala pověst převážně islamistického uskupení, třebaže mírnějšího kalibru. Proto i politika Západu, jenž v Sýrii nenachází odpovídajícího partnera k jednání, zůstává i po tak dlouhé době konfliktu prakticky bezzubá. Jediné, co se daří a co má viditelný smysl v tomto marasmu dělat, je humanitární podpora uprchlíků a podle možností i strádajících obyvatel Sýrie samotné. S blížící se zimou jsou přitom vyhlídky těchto lidí ještě chmurnější. „Za tři měsíce nastane zima, která se přidruží k hladu a všem dalším utrpením. Mezinárodní společenství proto musí znásobit své úsilí, aby se co nejrychleji dospělo k politickému řešení této krize,“ vyzývá arcibiskup Mario Zenari, vyslanec Svatého stolce v Sýrii.

Demokracie bez demokratů

Jaké politické řešení krize se však v Sýrii nabízí? Rusko a Írán mají jasno, Západ spolu s Tureckem dosud ne. Ta první dvojice, které přizvukuje z dálky Čína a z blízka Irák, od počátku jednoznačně straní Asadovi. Souvisí to s více faktory. Jednak má Rusko v Sýrii své vojenské základny, jednak přes Sýrii vede ropovod umožňující Íránu prodávat ropu i navzdory embargu. Ale nejen to. Obě tyto země dávají přednost režimu, který má sice pověst autoritativního, ale zajišťuje v daném regionu jakous takous stabilitu. Rusko s ohledem na svá jižní, třaskavá, převážně islámská teritoria, takové řešení musí obdivovat. A Írán zase potřebuje spřízněnou Sýrii, aby udržoval a vyživoval šíitské hnutí Hizballáh v Libanonu.

Západ sice oponuje Asadovi, nikoli však s jasnozřivou logikou. Ty doby, kdy každá opozice byla demokratická, jsou dávno pryč. Arabské jaro, jež se postupně ve většině zemí přetvořilo dílem v islamistické eldorádo, dílem v chaos a anarchii, muselo tuctové americké učebnice o demokratické transformaci učinit záhy bezcennými.

Problém nastal už na samém počátku: oponenti autoritářských režimů v arabském světě byli jen z menší části demokraty v západním slova smyslu, většinou šlo a jde o příslušníky té či oné verze islámské ideologie.

Bez jasného důvodu

Nejtěžší problém v Sýrii, s nímž bylo třeba se světovému společenství vyrovnat, je právě ona nejednotnost a nedůvěryhodnost opozice. Už tento stav věcí činí od počátku jakoukoli vojenskou intervenci zvenčí nesmyslnou.

Kdyby se zahraničí mělo v Sýrii o co opřít, dalo by se uvažovat o tom, buď přetlačit Asada, anebo rozdělit zemi.

Rozdělení Sýrie zčásti podle náboženských kritérií – jako tomu bylo v době francouzského mandátu ve dvacátých letech dvacátého století – však úplně neodpovídá aktuální potřebě. Konflikt v Sýrii totiž není v prvé řadě náboženský, jakkoli některé náboženské skupiny, jako např. křesťané, zde očividně trpí víc než kdy jindy. Zdejší občanská válka vznikla na základě celé řadě příčín, přičemž žádná nebyla natolik silná, aby sama o sobě vyvolala takovou řež: zčásti to byl nedostatek demokracie, zčásti velká nezaměstnanost a z ní plynoucí frustrace – zejména u početné generace mladých mužů, zčásti ekonomická nerovnost ve společnosti, zčásti sucho a neúroda, zčásti korupce, zčásti inspirace arabským jarem v jiných zemích a jen zčásti náboženská pnutí. Jinými slovy, tak krvavý a zdánlivě neřešitelný konflikt jako by neměl ani dost jednoznačné předpoklady. Jako by to v tomto směru připomínalo první světovou válku. Určité napětí se zde dlouhodobě potlačovalo vlivem chyb stávající mocenské nomenklatury, ale nic alternativního a zásadně lepšího stejně nebylo po ruce. Eventuelní rozdělení Sýrie, jež by mohlo iniciovat mezinárodní společenství, by celkem jistě vyvolalo dominový efekt a první dvě země, které by se z příčin vnitřní nestability rozložily, by byly sousedé Sýrie zprava i zleva: Libanon a Irák. Co by zhroucení celistovosti těchto zemí způsobilo v této tak výbušné oblasti, třeba i s ohledem na Kurdy a tureckou neochotu jim vycházet vstříc, si sotva kdo dokáže představit.

Bohatství menšin

Po dvou letech, kdy znovu vane vítr do plachet značně vyzbrojenému syrskému prezidentovi, se zdá, že pro Sýrii bude nakonec lepší špatná vláda pod jeho taktovkou než žádná vláda a odtud nekonečný chaos, násilí, neřád, které jsou jen živnou půdou pro džihádisty všeho druhu. Spojené státy a Evropská unie by učinily nejlépe, kdyby se včas domluvily s Ruskem na společném postupu, a udržely si tak v této oblasti aspoň nějaký mocenský vliv. Sýrie je totiž příliš blízko Iráku a Íránu, než aby si Západ mohl dovolit kontrolu v této zemi nadobro pozbýt, a to zejména když se Turecko pod Erdoganovým vedením západním demokraciím odcizuje. A také kvůli Izraeli by nebylo moudré přenechat vliv v Sýrii pouze Rusku a Íránu.

Ač syrská válka není prvořadě náboženská, v celém konfliktu se hraje i o osudy křesťanů na Blízkém východě. Jisté totiž je, že v posledním století jejich podíl v celé této oblasti klesl z 20 % na pouhých 5 % a dále se umenšuje.

Už i z civilizačního hlediska by nebylo vhodné, aby oblast byla takto „vyčištěna“ o tvůrčí menšiny, nemluvě o tom, že jsou zde též menšiny národnostní, jako např. Kurdové či Arméni, které rovněž přispívají k ekonomickému a kulturním bohatství země. Ostatně v syrských městech jako Aleppo či Damašek kvetla civilizace už od druhého tisíciletí před Kristem a tato místa dlouho udávala tempo tehdejšímu vývoji. Památek v Sýrii, nejen těch zapsaných v UNESCO, je celá řada. Záchranu však nepotřebují především objekty, nýbrž konkrétní trpící lidé. Dohoda světových i regionálních velmocí by měla donutit Asada, aby přestal s bezhlavou honbou za svými tuzemskými nepřáteli, a zároveň mu umožnit vyexpedovat ze země ty islámské teroristy, kteří sem – paradoxně mnozí se západním pasem – přijeli zavádět své „talibánské“ pořádky.

Zázraky se dějí

Vnější obrázek vypovídá o té či oné zemi mnoho, avšak ne všechno. Dokonce i v severosyrském Aleppu, které je víc než jiná města zatíženo současným konfliktem, se dějí věci, jež lze právem přirovnat k zázrakům. Například se právě v době konání závěrečné mše Světového dne mládeže v Riu de Janeiru v aleppském salesiánském středisku sešlo na 850 mladých lidí ze všech zdejších ritů katolické církve, aby zde uprostřed bojů konali také svůj festival mladých. Biskup arménské katolické církve Boutros Marayati popsal odvahu mládeže těmito slovy: „Projevovali se všichni velkým vnitřním klidem, což je nepochybně Pánův dar. Prodlužující se krize a každodenní utrpení je podnítily, aby upřeli svůj pohled na to, co je za každých podmínek jediná spása a vykoupení. Mnozí z nich silně vnímají Ježíšovu něhu a touží po plném zasvěcení se Pánu v modlitbě a službě bratřím.“ Aleppská mládež se podle něj pokusila o kontakt s Riem, ale nefungovalo internetové připojení. „Navzdory vysokému počtu účastníků jsme nepodnikli žádná bezpečnostní opatření ani jsme nepočítali s možnou sebeobranou. Díky Bohu se však nikomu nic nestalo,“ uvedl zdejší arménsko-katolický biskup.

Jiný aleppský biskup, tentokrát chaldejského obřadu, Antoube Audo byl nedávno pozván do Itálie, ale odřekl. „Doba není příhodná pro cestování, přítomnost biskupů je důležitá pro naše společenství. Aleppo zažívá z psychologického hlediska nejhorší možný stav. Ze všech ostatních měst existují únikové cesty; Aleppo však svírají kleště válečných sil a mezi lidmi se šíří fatalismus,“ svěřil se chaldejský biskup. Trpné odevzdanosti podle něj nicméně nepropadají mladí lidé. „Jsou skvělí. Skautské oddíly opravily své klubovny a sportoviště, aby se mohly zase věnovat své činnosti…“ Mládež podle něj utěšují slova Svatého otce a jeho výzva z Ria: „Nedejte se okrást o naději.“

Diplomaté všech zemí…

Snad právě tíseň tohoto času pomáhá zapouštět v syrské půdě kořeny křesťanské svornosti hlouběji, než by tomu bylo v klidnějších dobách. „Jak je to vzácné a jak příjemné, když bratři žijí spolu v jednotě!“ (Žalm 133). Pod horou Hermon se i v čase běsnění rodí v skrytu nový život. Přesto zdejší válka musí přestat co nejdřív. Po dvouletých jatkách by se měli i diplomaté rozhoupat a svorně hledat nejméně špatné řešení. Odpovědnost nelze přenášet jen na humanitární pracovníky. Každý další den přináší nové oběti.

Sdílet článek na: 

Sekce: Přílohy, Perspektivy, Články

Diskuse

Předchozí režim otce Asadova nebyl poklidný Michal 29.8.2013 00:39

Zobrazit vše Zobrazit vybrané

Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 47 21. – 27. listopadu 2017

Přijeďte k nám, zvou Češi papeže

Zástupci církve v čele s kardinálem Dominikem Dukou, politici a studenti se vydali minulý týden do Říma, aby tlumočili papeži Františkovi přání pořádat v Česku Světový…

celý článek


Poděkování za svobodu

Konec komunistické diktatury v Československu připomněla v pátek 17. listopadu řada pietních akcí. V Národním divadle vyznamenali čtyři bojovníky za svobodu, mezi nimi i kněze.

celý článek


O vzniku svátku Krista Krále

Na poslední neděli církevního roku připadá „slavnost našeho Pána Ježíše Krista, Krále veškerenstva“, jak zní podle Římského misálu plný titul tohoto s

celý článek


DARUJTE KATOLICKÝ TÝDENÍK

Už začínáte přemýšlet nad dárky pod stromeček? Tím naším můžete povznášet, inspirovat a (in)formovat po celý rok!

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay