26. března–1. dubna 2024
Aktuální
vydání
13
Předchozí vydání
Hledat
Archivní článek

Spásonosná síla Božího humoru

16. 12. 2004

|
Tisk
|

O humoru obecně

Vydání: 2004/51 Vánoční dvojčíslo, 16.12.2004, Autor: Ctirad Václav Pospíšil

Příloha: Perspektivy

V poslední knize rozhovorů s kardinálem Ratzingerem se objevuje otázka: „Je Bůh vážný, anebo někdy projeví i humor?“ Pan kardinál odpovídá: „Myslím, že má velký smysl pro humor. Někdy člověku dá takový nějaký štulec a řekne: Jen se neber tak vážně! Tento humor je součástí radosti stvoření. Na mnoha věcech našeho života si lze všimnout, že Bůh nás chce podnítit k troše lehkosti, k tomu, abychom viděli i to radostné; abychom sestoupili ze svých vysokých piedestalů a neztratili smysl pro veselí.“

Z těchto slov, v nichž se zřetelně odráží osobní zkušenost života s Bohem, můžeme vyvodit celou řadu věcí. Humor je v úzké souvislosti s radostí, která je vepsána nejen ve stvoření, ale také v naší specificky křesťanské identitě. Což není evangelium radostnou zvěstí? Humor dále velmi úzce souvisí s pokorou, která se projevuje tím, že sestupujeme ze svých pomyslných piedestalů a nebereme se tak smrtelně vážně.

 

Někoho možná překvapí, že prapůvodní význam latinského výrazu „humor“ je: vlhkost, vláha, mok, tělní tekutiny, míza, někdy také víno. Humornost je tedy opakem suchosti, suchařiny, natvrdlosti, ale také žlučovitosti, nakyslosti a falešné přesládlosti. Suchar není schopen jít za slova, není s to vyjít ze sebe a porozumět tomu druhému. Žlučovitý člověk není ochoten podívat se na sebe očima toho druhého. Humor je tudíž velmi vážná věc, protože představuje pomyslnou vláhu, která dovoluje, aby plně rozkvetla květina smysluplné a vzájemně obohacující komunikace. První krok k tomu, jak slovo „humor“ vnímáme dnes, je přenesený význam objevující se v románských jazycích: nálada, povaha. Z toho pak vychází naše mluvení o tom, jak je kdo „naložen“. Mít dobrou náladu či vstřícnou povahu souvisí s tím, jestli máme „dobrý humor“, jak říkají Italové. Není totiž humor jako humor. Existuje přátelský a dobrotivý humor, ale také humor škodolibý, urážející, zesměšňující toho druhého. Například „humor“ grotesky je postaven na škodolibosti. Jelikož Trojjediný si nelibuje v žádné škodě, jeho humor nebude určitě škodolibý. K tomuto rozlišení je třeba připojit ještě jednu charakteristiku dobrého humoru: musí být překvapivý, vynalézavý, tvořivý, jiskrně hravý, jedním slovem moudrý a hřejivě úsměvný.

 

Humor a moudrost? Moudrost a vynalézavá hravost? Všem, kdo pochybují, doporučuji, aby si přečetli osmou kapitolu knihy Přísloví, kde se hovoří o tom, jak Boží moudrost asistovala Bohu při jeho stvořitelském díle. Tato moudrost říká: „Byla jsem mu věrně po boku, byla jsem jeho potěšením den ze dne a radostně si před ním hrála v každý čas“ (Př 8,30). Je to podivuhodné, ale nejskvostnějších tvůrčích výkonů jsme schopni tehdy, když se nám dílo promění v hru. Hra je charakteristikou dětí, a proto nám zmíněná zkušenost dovoluje dotknout se skutečnosti, že jsme Boží synové a dcery. Hravý a tvořivý humor má tudíž mnoho co do činění se synovstvím, s moudrostí, se slovem, s Božím Synem. Pronikání do stvořitelské i spasitelské Boží Moudrosti je podmíněno tím, že se staneme jakoby dětmi a naladíme se na strunu hravosti. Nedivme se, že pokud se nestaneme jako děti, nikdy nevstoupíme do Božího království (srov. Mt 18,2-3).

 

Střetne-li se Boží dobrotivý humor, Boží pokora s naší namyšleností, pýchou, sebestředností, s falešným nabubřelým patosem, bývá to pro nás šok. Celou Biblí se vine ponaučení, že ten, kdo se povyšuje, bude ponížen; že ti, kdo se mají za něco v tomto světě, nejsou před Bohem nic. Jistou dobu se nemohu  modlit Mariin chvalozpěv, aniž bych propukal v nespoutaný smích. Na vině jsou slova: „(...) vladaře svrhl s trůnu a ponížené povýšil, hladové nasytil dobrými věcmi a bohaté poslal pryč s prázdnou“ (L 1,52-53). Okamžitě se mi vybaví konkrétní vladaři, konkrétní „majitelé“ světa a přilehlého okolí, jak stojí v zástupu s plecháčkem jako duchovní bezdomovci. Co my bereme tak smrtelně vážně, je Bohu k smíchu.

 

Usmívá se Hospodin? Víme dobře, že smích je specifickou vlastností člověka. Jsme-li stvořeni k Božímu obrazu, pak dobrotivý a hřejivý smích jako projev radosti asi bude pocházet od Trojjediného. Konec konců v žalmech prosíme, aby nad námi Hospodin rozjasnil svou tvář (srov. 31/30,17; 119/118,135). Co jiného by mohlo být jasem tváře, ne-li úsměv. Hospodin se dokonce směje těm, kdo se srocují proti němu a proti jeho Pomazanému (srov. Ž 2,4). Tímto úsměvem se projevuje Hospodinova naprostá převaha, jeho transcendence. Namyšlená pošetilost je opravdu směšná.

 

Z namyšlené lidské hlouposti je tudíž dovoleno si tropit posměch, to nabubřele těžké a nesnesitelné je třeba notně zlehčit. A právě v tomhle jsme se my Češi kvůli tragickým událostem dějin našeho národa ve dvacátém století stali skutečnými světovými šampióny. Jenomže určitý typ satiry může být vlastním sourozencem démonů zoufalství a nihilismu, a proto zcela evidentně není cestou k rajské lehkosti. Pokud kácíme falešné politické, ekonomické a mediální modly, nesmí se jednat pouze o destrukci pro destrukci. Velmi pěkně to vystihuje kardinál Tomáš Špidlík, který ve své poslední knize rozhovorů tvrdí, že mezi myšlením Babičky a Josefa Švejka není valného rozdílu, zásadní odlišnost však tkví ve víře, respektive nevěře v posmrtný život. Satira musí být vždy ve jménu osvobození - ale pro koho a pro co? Pro živého a pravého Boha, anebo je to pouze bohapustý chechtot v temnotách nicoty? My Češi jsme značně imunní vůči ideologickým blbismům a přihlouplým patetismům, musíme si ale dávat dobrý pozor, abychom se nestali nihilisty bez ideálů.

 

Satirických črt je ve Starém zákoně poměrně hodně. Stačí vzpomenout na proroka Eliáše a jeho výsměch adresovaný Baalovým prorokům (srov. 1 Kr 18,27) nebo na Danielův zápas s modlou jménem Bél (srov. Da 14,14-21). Tyto příklady zesměšnění modloslužby nejsou destrukcí pro destrukci, nýbrž zároveň také vyznáním víry v jediného živého Boha.

V Písmu ale není odhalována směšnost hlouposti a namyšlenosti pouze těch druhých. Kupříkladu David, když se usadil v Jeruzalémě, chtěl mít jako správný politik kontrolu také nad srdcem lidu, a proto zamýšlel učinit ze svého města i sídlo Boží. Hospodin se ale nenechal zapřáhnut do káry Davidových politických plánů. Činit z Nejvyššího prostředek vzhledem k vlastním lidským zájmům, to je strašlivá urážka podobající se v mnohém modloslužbě. Davidova velikost tkví v tom, že šokující Boží lekci dokázal přijmout. Nakonec to není Hospodin, kdo tančí, jak píská David, ale je to David, kdo tancuje, jak píská Hospodin. David poskakující před archou se shazuje, zesměšňuje, přisvojuje si ale Boží pousmání nad sebou, a proto je ospravedlněn (srov. 2S 6).

Snad nejskvostnějším příkladem ozdravné biblické sebeironie je kniha Jonáš, která nastavuje zrcadlo všem, kdo se domnívají, že Hospodin miluje pouze Izrael a že spása je výhradně pro pokrevní potomky Jákobových synů. Jonáš je poslán, aby hlásal Boží slovo do Ninive, což byla metropole nenáviděných Asyřanů. Prorok se snaží uniknout až na konec světa, není mu to ale nic platné, protože Hospodin ho nakonec donutí i prostřednictvím pohanských námořníků, kteří jsou bohabojnější než sám prorok, ke splnění uloženého úkolu. Nenávidění Asyřané však Boží slovo na rozdíl od Jonáše přijmou a díky kajícnosti se zachrání. Jonáše to zdrtí, protože jeho slovo o zkáze se nenaplnilo. Poselství knihy je velmi povzbuzující. I mezi pohany je celá řada poctivých a Bohu milých lidí, kteří přijímají Boží slovo lépe než sami příslušníci vyvoleného národa. Nejkrásnější na Božím humoru projevujícím se v tomto spise je, že Hospodin Jonáše sice šokuje a v jistém slova smyslu mu ukáže jeho vlastní směšnost, rozhodně ho však nezatracuje. Laskavou rukou jej vede k tomu, aby vyšel ze svého úzkoprsého pohrdání druhými a aby si uvědomil, že Nejvyšší není jen a jen Bohem Izraele. Nepodobáme se my křesťané často Jonášovi a nejsou události posledních staletí a desetiletí vlastně velkou obdobou tohoto příběhu v našich životech? Číst tuto silně satirickou biblickou knihu znamená podstupovat ozdravnou chemoterapii Božím humorem, který v nás zabijí rakovinotvorné buňky sektářství, uzavřenosti do sebe, sebestřednosti a pýchy.

 

Jak to bylo s humorem u Ježíše z Nazareta? Velmi často se v evangeliích dozvíme, že na někoho pohlédl se zalíbením, to znamená, že se na dotyčného usmál. Jeho zvěst je radostná a osvobozující, ale zároveň šokující a provokující (srov. L 4,16-30). Těm, kteří se měli za lepší než ti druzí, bortí modly jejich sebepovyšování. Ubožákům a opovrhovaným přináší jásavou zvěst o tom, že Bůh zachraňuje na základě milosti, a nikoli na základě dodržování vnějších ritů a lidských nařízení. Vrcholným projevem Ježíšova smyslu pro humor se zdá být jeho výrok o tom, že tomuto pokolení nebude dáno jiné znamení než znamení proroka Jonáše (srov. Mt 12,29-41; L 11,29-30). V Matoušově verzi se vše soustředí na tři dny pobytu Syna v hrobě podobně, jako byl Jonáš tři dny v útrobách velryby. U Lukáše vše vyznívá spíše tak, že do hry vstupuje celý Jonášův příběh spolu se zahanbením těch, kdo se měli za výhradní majitele Boha. Boží slovo bude hlásáno pohanům, kteří ho přijmou lépe než příslušníci vyvoleného národa.

 

Ani my křesťané se nesmíme tvářit jako výhradní majitelé Boha, pravdy, spravedlnosti a ušlechtilosti. Toto ponižování Boha a jeho Pomazaného, jenž je Spasitelem všech lidí, by se nevyhnutelně projevilo jako naše nabubřelá a sebestředná směšnost. Nebylo právě toto ponižování Boha příčinou rozmachu ateismu, který se dílem po právu vzepřel tomu, co jsme předkládali ke klanění? Nebojme se prorockého Ducha, který dál bortí a zesměšňuje falešné bohy: naše zákonictví, naše lpění na vlastní domnělé velikosti a nenahraditelnosti, náš eurocentrismus... Nechme se osvobozovat a přisvojujme si ono laskavé a milosrdné Boží pousmání nad námi samými. Pak bude platit, že Nejvyšší se nebude smát nám, ale na nás, jako na své milované syny a dcery. Možná, že v síle tohoto pousmání na obloze konečně vzejdou nové červánky šíření opravdové osvobozující radostné zvěsti.
Ochrana vašeho soukromí je naší prioritou

Abyste mohli co nejlépe využívat služby portálu Církev.cz, včetně nakupování, používáme my a někteří naši partneři tzv. cookies (malé soubory uložené ve vašem webovém prohlížeči). Díky nim si například pamatujeme, zdali jste přihlášeni, vámi provedená a preferovaná nastavení, co máte v košíku, jak máte seřazené a vyfiltrované produkty apod.

Díky nim vám také nenabízíme nevhodnou reklamu a pomáhají nám v analýzách sloužících k dalšímu rozvoji portálu.

Potřebujeme však váš souhlas s jejich zpracováváním. Děkujeme, že nám ho dáte, a ujišťujeme vás, že se k vašim datům chováme maximálně zodpovědně v souladu s platnou legislativou