Současná teologie v podezření

Vydání: 2008/21 O důležitých životních okamžicích, 20.5.2008, Autor: Zdeněk Jančařík

Příloha: Perspektivy

Občas si kladu otázku, čím to je, že v posledních letech chybí na české teologické scéně osobnost, která by svým dílem měla ve společnosti širší ohlas a rezonanci. Osobnost, která by se věnovala nejen teologické úvahové esejistice, jak to bezkonkurenčně dělá Tomáš Halík, ale svou vědeckou teologickou práci by také byla s to tlumočit širšímu okolí tak, aby jej oslovila a praktikovala tak to, co vždycky bylo opravdovým teologům vlastní: předávání poselství evangelia dnešním lidem jim srozumitelným jazykem. Existuje ještě vůbec nějaká skutečně živá teologie, jež by měla ve štítě podobnou ambici?

Jak se dělá dnešní věda

Jednou z příčin poklesu prestiže teologie je způsob, jak se dnes – alespoň v Evropě – pěstuje vědecká a badatelská činnost jako taková. Akademici jsou nuceni k tomu, aby kvůli financování institucí usilovně sbírali body v rámci systému impact factor. Každý badatel je dnes hodnocen podle citovanosti svých prací, ale jejich úsilí se počítá pouze na stránkách periodik splňujících předepsané podmínky. Podle toho, jak kdo publikuje v příslušných listech a vědeckých časopisech, jsou hodnoceny katedry a rozdělovány státní peníze (pro katolickou teologii je svět tzv. vědecky validních časopisů a priori uzavřen). Vědečtí pracovníci jsou tedy motivováni ke „sbírání bodů“ podle předem daných pravidel, a vlastně nikoho nezajímá, jak a jestli vůbec vyučují. Nedochází k opravdové akademické diskusi, psaní polemik, úvah, případně přehledových učebnic (psaní učebnic je dnes v rámci bodového systému pro badatele naprosto nezajímavé, protože za učebnice jejich autoři dostanou minimální počet bodů). Vzhledem k zmíněnému systému se tedy nelze divit, že dnešní klasičtí teologové jsou spíš motivováni k tomu, aby se „přeškolili“ na nějaký jiný obor, jenž by byl pro teologické fakulty zajímavější (sociální práce, psychologie, pedagogika). Stěží tedy z tohoto akademického podhoubí povstanou teologové, kteří budou dbát o svůj obor, jako to kdysi činili třeba Bonaventura Bouše, Josef Zvěřina nebo třeba slavní dominikáni z okruhu časopisu Na hlubinu.
Další charakteristikou dnešní teologie jako vědy je cosi, co bych metaforicky nazval suchopár pro zasvěcené. Pokud se na knižních pultech nějaká česká, ale i zahraniční teologie vůbec objeví, zabývá se tématy, která dnes málokoho zajímají. Kde jsou teologická díla z nejnovější katolické biblistiky, dogmatiky, morální nebo fundamentální teologie, jež by ťala do živého?

Čtyři jezuité
Dalším z motivů teologické impotence bývá někdy přílišná opatrnost samotných teologů. Raději si nechtějí „zadat“, než aby hlásali cokoli, co by mohlo vzbudit větší pozornost „strážců pravověří“. Jako příklad uveďme případy několika jezuitských teologů z poslední doby, kteří byli kvůli svému dílu zapovězeni z vyšších církevních míst. Čtyřikrát za uplynulých třináct let vystoupila Kongregace pro nauku víry s oficiálním prohlášením proti učení jezuitů: 24. června 1995 proti naukám Inda Anthony de Mella, 24. ledna 2001 proti Belgičanu Jacquesu Dupuisovi, 13. prosince 2004 proti Američanu Rogeru Haightovi a 26. listopadu 2006 proti Španělu činnému v Latinské Americe Jonu Sobrinovi.
Takzvaná notifikace (napomenutí) vzhledem k dílu Anthonyho de Mella vyšla několik let po jeho smrti zjevně jako reakce na širokou čtenářskou oblibu jeho knih, v nichž pomocí metafor a příběhů ze své rodné Indie uvádí do modlitby a kontemplace. Zmíněné vatikánské notifikaci je vytýkáno, že nebere v úvahu, které spisy, jež se de Mellovi připisují, skutečně napsal a které jsou pouze výběrem z jeho zápisků a jejich autenticita je pochybná. Navíc je už skoro běžné, že výtky vůči indickým meditačním technikám, jimiž se de Mello ve svém díle zabývá, bývají velmi paušální.
Belgický teolog Jacques Dupuis vydal pozoruhodné kompendium o křesťanské teologii náboženského pluralismu Ježíš Kristus a setkání světových náboženství. Kniha se na Západě stala standardní učebnicí, která předkládá historický vývoj křesťanského postoje k jiným náboženstvím až do současnosti. Ve druhé, systematické části studuje dnes hodně diskutované otázky: význam Smlouvy, Božího slova a zjevení v Ježíši Kristu, Ježíšovu roli vzhledem ke spáse lidí a vztah mezi Božím královstvím, různými náboženstvími a církví.
Výhrady vatikánského dokumentu se týkaly pěti bodů: 1. jedinečného a všeobecného Ježíšova prostředkování spásy, 2. výhradnosti a úplnosti Zjevení v Ježíši Kristu, 3. všeobecného spásného působení Ducha Svatého, 4. směřování všech lidí k církvi a 5. hodnoty spásného významu církevních tradic. Tato témata se od té doby probírala stále znovu v teologických diskusích a recenzích a také Dupuis se k nim mnohokrát vyjádřil.
Ještě před vydáním notifikace se na obranu Dupuise postavil vídeňský kardinál Franz König. K zmírnění formulace textu však nedošlo, notifikace musí být od té doby zveřejňována ve všech Dupuisových spisech. K zákazu Dupuisova působení na teologických institutech nebo k zákazu publikování knih nedošlo, notifikace vyšla beztak až po Dupuisově odchodu z aktivní docentské služby. Americký teolog Roger Haight vydal v roce 1999 knihu s názvem Ježíš – Boží symbol, v níž se pokouší přiblížit dnešnímu člověku Ježíšovu postavu. Na začátku se zabývá teologickou metodou. Východiskem je mu postava historicky uchopitelného Ježíše – v tomto smyslu jde o „christologii zdola“ – a výklad skutečnosti, že od biblických dob došlo k nejrůznějším pokusům o zpřístupnění Ježíšovy osobnosti.
Notifikace na základě konkrétních citací Haightovi vytýká „těžké naukové omyly proti božské a katolické víře církve“, a to v sedmi bodech: 1. v teologické metodě a jejím užívání, 2. v nauce o preexistenci Slova, 3. v otázce Ježíšova božství, 4. v otázce Boží Trojice, 5. v otázce spásného významu Ježíšovy smrti, 6. v otázce jedinečnosti a vše- obecnosti prostředkování Ježíše a církve, 7. v otázce Ježíšova zmrtvýchvstání. Na základě těchto výhrad bylo Haightovi zakázáno vyučovat katolickou teologii, dokud nezaujme stejné stanovisko jako církev. Haight dodnes přednáší na Union Theological Seminary v New Yorku.
Známý jezuitský religionista a fundamentální teolog Hans Waldenfels na obranu Haightovy teologie uvádí, že už od počátků církve se pěstovala pluralita různých christologií. Hlavní naukový otazník pak visí nad Haightovým chápáním jednoho z ústředních článků křesťanské víry, který je vyjádřen formulací chalcedonského koncilu „pravý Bůh a pravý člověk“. Haight se tuto nauku snaží zprostředkovat nikoli výrazem „symbol“, nýbrž se pokouší Ježíšovu roli přiblížit v rámci otázek, které si klade dnešní člověk a které vyvstávají v návaznosti na teologii osvobození a z kontaktu s jinými náboženstvími. Brazilský teolog Jon Sobrino vydal v poslední době dvě teologické knihy a obě jsou psány ze zorného úhlu obětí vykořisťování (Ježíš Osvoboditel a Kde je Bůh?) – jejich autor je zároveň předním představitelem současné teologie osvobození. Odsouzení na něho dopadlo několik let poté, co jen čirou náhodou vyvázl z náručí smrti, zatímco šest jeho spolubratří spolu s jedním spolupracovníkem a jednou řeholní sestrou byli 16. listopadu 1989 brutálně zavražděni. Navíc mezi podpisem notifikace prefektem kongregace, kardinálem Williamem Levadou, a zveřejněním 15. března 2007 uplynulo několik týdnů, a notifikace byla vydána těsně před cestou papeže Benedikta XVI. do Brazílie u příležitosti zahájení pátého zasedání jihoamerických biskupů. – Také Sobrinovi jsou vytýkány metodologické nedostatky a omyly v christologii, zvláště v otázce Ježíšova božství, inkarnace Božího Syna, Ježíše Krista a Božího království, Ježíšova sebeuvědomění a spásného významu jeho smrti. Na obranu Sobrina se postavilo několik významných teologů (Peter Hünermann, Bernard Sesboüé SJ).

Slovo papeže
Silným hlasem se do christologické diskuse přihlásil papež Benedikt XVI. svou knihou Ježíš Nazaretský, a byť se o zmíněných jezuitech nezmiňuje, jistě jsou jejich spisy a nauky v pozadí papežových úvah, které lze číst hned v úvodu knihy: „Pokroky historicko-kritického bádání vedly k stále preciznějšímu rozlišování různých vrstev tradice, za kterými postava Ježíše, k němuž se přece vztahuje víra, víc a víc matněla a ztrácela obrysy. Rekonstrukce toho Ježíše, který musel být hledán za tradicemi evangelistů a jejich prameny, byla samozřejmě stále protikladnější: od antiřímského revolucionáře, usilujícího o svržení stávající moci a přirozeně ztroskotávajícího, až po jemného moralistu, který všemu přitakává a přitom je jaksi nepochopitelně sám semlet. Kdo si čte několik těchto rekonstrukcí za sebou, rychle zjišťuje, že jsou mnohem spíše fotografiemi svých autorů a jejich ideálů nežli očištěním zašlé ikony. Nedůvěra vůči těmto obrazům Ježíše sice časem vzrostla, ale tím více se nám vzdálila i sama Ježíšova postava.“ Současný papež je brilantní teolog a Ježíš jeho knihy je zajisté Ježíšem Nazaretským, o němž čteme v evangeliích. Otázkou ovšem zůstává, jestli kromě tohoto Ježíše, který pochází z Písma, tradice církve a teologické reflexe, nemá místo také „indický Ježíš“ de Mellův, „pluralitní Ježíš“ Dupuisův, „Ježíš – Boží symbol“ Haightův a „Ježíš – přítel chudých“ Sobrinův.

K čemu je teologie?
U všech zmíněných teologů se projevuje existenciální prožitek moderního pluralismu na různých úrovních společenského života, včetně církve. To má vliv na teologickou hermeneutiku a metodologii a také na akcentování různých naukových obsahů. Jak píše Waldenfels, „Ježíš a jeho život jsou hlavní inspirací jezuitského řádu, který je Společenstvím (s) Ježíš(em), a otázky po Ježíšově identitě a jejich teoretické a vědecké studium mají důležitou vazbu na jezuitskou, na Krista orientovanou zbožnost a spiritualitu“.
Podle Waldenfelse žádný křesťanský teolog nepochybuje o tom, že se v otázce po původu křesťanství musí konfrontovat s postavou Ježíše z Nazareta, s Písmem svatým a s učením církve, jak je nacházíme v hlásání, katechezi a oficiální nauce církve. Potíže nastanou, když se těmito tématy začneme zabývat na vzdálenost dvou tisíc let. Z dobrého důvodu tedy například Roger Haight požaduje „hermeneutickou metodu kritické korelace“, tedy kritické zrcadlo, které by bylo postaveno mezi původní interpretaci, popřípadě chápání Ježíše, a dnešní intelektuální kulturu. Každý ze zmíněných teologů přistupuje k „tlumočení“ Ježíšova poselství trochu jinak právě proto, že pochází z jiné tradice a pracuje v odlišném prostředí. Jejich teologie je natolik propojena s jejich životem a vnímáním současného stavu světa, že o Ježíšově postavě nutně hovoří „jinak“, než se o něm mluvilo dříve. Problémy, které s tímto přístupem mají „římští“ teologové, jsou naopak ovlivněny tím, že jedni praktikují „živou teologii“ uprostřed světa a druzí teologii od zeleného stolu svých pracoven. Přístup jezuitských teologů nás v důsledku staví před vážné otázky: Proč se dělá teologie? Čemu má vlastně sloužit? Několik odpovědí je nabíledni: uchování živé nauky a posilování ve víře, další odpovědí dnes ale musí být: probuzení zájmu o Boha a o život s ním, a to jazykem, který by byl blízký dnešnímu člověku a dovedl ho oslovit.
Lapidárně to ve svém článku na obhajobu jezuitských „podezřelých teologů“ říká Hans Waldenfels: „Zdá se, že nejen Kongregace pro nauku víry, ale celá církev by se měla pomalu ale jistě postavit tváří v tvář novému kulturnímu kontextu. Je třeba mít starost nejen o věrnost úplné tradici nauky víry, ale také o plnou hodnověrnost poslání církve, která stojí na předávání Kristova poselství spásy ve všech dobách všem národům na celém světě.“ Sdílet článek na: 

Sekce: Přílohy, Perspektivy, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 41 10. – 16. října 2017

Do biskupské služby vstupují s lilií i mečem

Podobnou slavnost zažila Olomouc v dubnu roku 1990. Biskupské svěcení přijmou 14. října v katedrále sv. Václava noví pomocní biskupové Antonín Basler a Josef Nuzík.

celý článek


Růženec na hranicích

Více než milion Poláků zamířilo na státní hranice s růženci v rukou, aby prosili za pokoj a dobro pro svou zemi, Evropu a celý svět.

celý článek


Gratulujeme výhercům!

Přinášíme seznam vylosovaných výherců Velké letní soutěže:

celý článek


S pěti dětmi jsme prý blázni

Sedlák z Olomoucka, táta od rodiny s pěti dětmi, místopředseda lidovců a ministr zemědělství. To vše už stihl MARIAN JUREČKA za třicet šest let svého věku.

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay