Sociální darwinismus - produkt polovzdělanosti

Vydání: 2009/50 Bohumil Vít Tajovský, 8.12.2009, Autor: Markus Vogt

Příloha: Perspektivy

Sociální darwinismus byl už před Darwinem. Klíčová slova této politické teorie – struggle for existence (boj o život) a survival of the fittest (přežití nejzdatnějšího) – nevymyslel on. Jako teorii pokroku eliminací slabších je formuloval viktoriánský filozof Herbert Spencer (Social Statics 1850 a Theory of Population 1852). Darwin přejal ty termíny až v pátém vydání svého stěžejního díla O původu druhů. Tento evoluční biolog tedy není původcem idejí sociáldarwinismu, nýbrž jejich katalyzátorem. Převzal je odjinud a poté je využil jako výzkumného programu v biologii.

Sociální darwinismus tedy není dodatečnou aplikací biologické teorie evoluce na společnost. Původně je sociální teorií, která tu byla dřív a posléze byla posílena autoritou Darwinových empirických výzkumů. Z tohoto vzájemného působení sociální teorie a přírodovědného názoru vznikl koncept, který formoval evropské dějiny od sklonku 19. století. S poněkud jiným předznamenáním a pozměněnými základními pojmy probíhá toto vzájemné působení i dnes. Úsilí o přírodovědnou interpretaci dravě proniká do souvislostí sociálních, humanitně vědných i etických.

Biologická evoluce a pokrok lidstva

Existuje řada sociálních teorií, které navazují na tradice biologického evolucionismu, aniž si to sami jejich zastánci uvědomují. Kupříkladu Niklas Luhmann, významná postava současné sociologické teorie systémů, svým pojmem „autopoiesis“ sahá zpět a vytváří moderní variantu evolucionistického výkladu. Také současné ekonomické teorie konkurence jsou bez Darwina nemyslitelné (Friedrich August von Hayek se ho výslovně dovolává). Harmonizující varianty evoluční teorie, která staví na kooperativní rovnováze, se dovolává i ekologická etika. Zmiňovat „sociální darwinismus“ v současných debatách o evoluční teorii společnosti však není radno. To slovo má totiž značný emoční náboj. Asociace na negativní historické zkušenosti (manchesterský kapitalismus, rasová hygiena, imperialismus) s debatou rázně skoncují, aniž by se podařilo porozumět fascinaci myšlenkovými modely v pozadí. Jejich logickým jádrem je vysvětlování pokroku bojem o život. Vypořádat se fundovaně se sociálním darwinismem znamená odpovědět na dvě otázky: 1. Jaký je rozsah a kde přesně leží hranice výkladu pokroku jako konkurenčního boje? – 2. Do jaké míry lze užít biologické myšlenkové modely na kulturní, společenské a etické souvislosti a co nás k tomu opravňuje? Ani na jednu otázku nelze odpovědět paušálně. Konkurence (soutěž) se osvědčila jako rozhodující motor pokroku a samoorganizování společnosti umožňujícího svobodu. Bezmezná konkurence však patří k základním ohrožením společenského řádu. Z etického důvodu je nezbytná diferencovaná analýza její funkce i jejích mezí. K tomu je užitečný interdisciplinární dialog. Objev konkurence jako organizačního principu v přírodě i ve společnosti patří k nejdůležitějším poznatkům o lidských dějinách. Přitom nejde jen o věcně chybný přenos z biologické do společenské oblasti, nýbrž o objev učiněný teoretickým, systémově dynamickým myšlením. Příroda i lidská společnost jsou tu dvěma oblastmi, kde je použito stejné kategoriální schéma. Nejpohodlnější reakcí na problematické dějiny dialogu mezi evoluční teorií a etikou je snaha zcela oddělit sféru přírodních věd – a etiku, teologii či kulturu. Vnímavost pro jejich vzájemné vztahy a působení je pak vytěsněna. Kritický pohled na křivolaké cesty sociálního darwinismu přitom dokáže zbystřit i náš pohled na propady současných způsobů argumentace z etického hlediska. Společenskovědní i politické vytěžování darwinovské evoluční teorie významně ovlivnilo dějiny sklonku devatenáctého i celého následujícího století. Darwina se dovolávají i sociální teorie na pohled protikladné. Co spojuje liberální variantu teorie společnosti v USA, která termín „sociálního darwinismu“ původně vytvořila, s evropskou variantou rasově hygienickou a imperialistickou, v níž mnozí spatřují „ten pravý sociální darwinismus“? Společným jmenovatelem v základu obou je stejná modelová představa: ústřední silou pokroku je boj o život. V pozdějších fázích sociálního darwinismu byl tento motiv chápán negativně: z obavy z rozpadu společnosti byl boj o život sociálně-politicky (humanitárně) zmírňován. Sociální darwinismus není žádnou dovršenou ani vnitřně koherentní teorií. Je plný logických rozporů. Není jednotný, naopak, štěpí se v bezpočet směrů i pokusů o syntézu s jinými tradicemi. Přitom je pozoruhodné, že jeho nejvlivnější varianty se vyvinuly z těch nejméně důsledných výkladů Darwinovy teorie. Mimořádného rozšíření dosáhl sociální darwinismus právě tím, že je to koncept proměnlivý, otevřený, tedy i snadno přizpůsobivý dobovým tradicím a potřebám. Kdyby byl darwinismus zbaven svého biologického kontextu, staly by se mnohé pojmy natolik neurčitými a mnohoznačnými, že by pro výklad mnohých skutečností ztratily použitelnost.

Přežívají ti, co přežili

Současná atmosféra je nakloněna spíše polovzdělanectví, proto je biologismus sociálního darwinismu vnímán stále útržkovitěji. Vyvrátit jej vědecky je tedy poměrně snadné, což ale nijak nepomůže historickému porozumění jeho vlivu. Mlhavost jeho pojmů a vysvětlovacích modelů, pohybujících se mezi biologií a normativní sociální teorií, se stala dosud nevídanou roznětkou politického dění. Základní myšlenka sociálního darwinismu – „survival of the fittest“ – je prázdnou formulí: po jejím přenesení do společenského kontextu zůstává jako kritérium zdatnosti pouze faktické přežití. Nedovídáme se nic než nepochybně správné, ale bezobsažné konstatování, že přežívají ti, co přežili. Tento chybný závěr lze najít už u Darwina, když přisuzuje procesům přírodního výběru „selektující“ povahu jednajícího subjektu. Od představy zákonitého pokroku ve vývoji druhů se odvíjí nekritické směšování popisu a hodnocení. V přírodě však ne- existuje žádné absolutní měřítko pokroku. Není jím ani vzrůst komplexnosti, neboť samotná vyšší komplexnost působí vzhledem k dlouhodobému přežití často spíše negativně. Rozšířená představa, že formule „přežití nejzdatnějšího“ vyjadřuje jakýsi výkonnostní princip, je pochybená, neboť tu není dáno žádné měřítko výkonu. Ti, kdo se fakticky prosadili, jsou zkrátka hodnoceni jako nejzdatnější a tím jsou ideologicky ospravedlňováni. Zvláště zřetelné je to v případě kolektivistické verze evropského sociálního darwinismu dvacátého století. Přisuzování společenského postavení na základě rasy zcela protiřečí „aristokratickému“ výkonnostnímu principu, který ještě hlásal darwinista Haeckel. Logická bezobsažnost sociálně darwinistické zákonitosti o přežívání nejzdatnějších je zastírána tím, že aktuálně společensky nejuznávanější ctnosti jsou vydávány za „zdatnost“ (fitness) a takto také interpretovány. Její neurčitost umožňuje její optimální adaptaci na dobové předsudky, jimž je přisuzována aura neúprosného přírodního zákona. Ideologizace pojmu výkon, jak ji provádějí mocní tohoto světa, od něhož jsou pak odvozována kritéria údajně volné soutěže – to je příklad matení pojmů, s jakým se dnes často setkáváme (například při pokusech ospravedlnit nehorázné příjmy některých manažerů). To neznamená, že etická kritika sociálního darwinismu odmítá společenské ocenění a odměnu za výkon. Tím, co odmítá, jsou pokusy definovat výkon bez zřetele k morálním měřítkům. To, v čem je spatřován výkon, je častěji zrcadlem mocenských vztahů než vyjádřením kvality. Po staletí byla v rámci teologické a filozofické přirozenoprávní tradice rozvíjena kritéria etické relevance přírodních daností. Dnes by bylo třeba je nově vypracovat, aby odpovídala evolučnímu pojetí přírody.

Formy soužití

Proti kolektivistickému vyvlastnění individua, k němuž dochází v rasově biologických podobách sociálního darwinismu, lze vznést dvojí námitku. Zdůvodnění etiky a etična nelze odvodit z přírody. Musí se vztahovat k člověku jako morální bytosti a individuálnímu subjektu mravního jednání. Kdo podřizuje nepodmíněnou důstojnost jednotlivého člověka cílům domnělé optimalizace rasy, dopouští se kategoriálního omylu. Základní biologický předpoklad rasově pojatého sociálního darwinismu, že totiž rozhodující selekční jednotkou v průběhu evoluce je rasa či druh, platí za vyvrácený. Vzorce chování sloužící zachování druhu, dříve označované za altruistické, jsou dnes vysvětlovány pomocí teorie her. Sociálnímu darwinismu tím byl odňat jeho biologický základ. Etické teorie se však jistému napětí nevyhnou. Nepodmíněný nárok lidské důstojnosti se pokaždé nesrovnává s přírodními a dějinnými danostmi života. Také svobodu člověka nelze dokázat. Lze ji subjektivně zakoušet a pokládat za pravděpodobnou jako nezbytný předpoklad etické argumentace. Důležité je správně určit normativní status příslušné úrovně reflexe: zdůvodnění norem nelze odvodit z přírody, nýbrž pouze od cílových představ kultury. Přesto je zkoumání přírody pro pochopení vzniku a funkce norem vědecky i eticky podnětné. V současné krizi životního prostředí bylo dosaženo nové podoby ve vzájemném působení přírody a společnosti. Koncepty ekologické etiky, které vycházejí z rovnováhy v přírodě a chápou ji bezprostředně jako vzor pro ekonomiku a společnost, jsou problematické, neboť v této perspektivě se pak celá civilizace jeví jako rušivý faktor dobrého uspořádání přírody. Změna klimatu nás nutí, abychom se vypořádali s hlubokými proměnami ekologického i společenského prostředí. Existuje tu masivní adaptační tlak v celosvětovém měřítku. Bude záležet na tom, zda si jej vyložíme pouze v paradigmatu boje o život (například boje o tenčící se zdroje), anebo zda budeme schopni i tvůrčí a kooperativní adaptace na tyto změny s ohledem na požadavek spravedlnosti. Rozvoj nových forem kooperace se stává podmínkou přežití naší civilizace. Obraty dějin, které mají etický rozměr, se neodehrávají pouze na úrovni morálních apelů s jejich krasořečnickými zdůvodněními nebo politickými deklaracemi, ale tam, kde se rozhodujeme pro určitou perspektivu, v níž vnímáme svět a své bližní. Kolektivní výklad přírody a dějin jako boje o život se stává sebenaplňujícím se proroctvím. Kdo vytěsňuje vzájemné působení interpretace přírody a sociální teorie, slepě se mu vydává všanc.

Sdílet článek na: 

Sekce: Přílohy, Perspektivy, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 47 21. – 27. listopadu 2017

Přijeďte k nám, zvou Češi papeže

Zástupci církve v čele s kardinálem Dominikem Dukou, politici a studenti se vydali minulý týden do Říma, aby tlumočili papeži Františkovi přání pořádat v Česku Světový…

celý článek


Poděkování za svobodu

Konec komunistické diktatury v Československu připomněla v pátek 17. listopadu řada pietních akcí. V Národním divadle vyznamenali čtyři bojovníky za svobodu, mezi nimi i kněze.

celý článek


O vzniku svátku Krista Krále

Na poslední neděli církevního roku připadá „slavnost našeho Pána Ježíše Krista, Krále veškerenstva“, jak zní podle Římského misálu plný titul tohoto s

celý článek


DARUJTE KATOLICKÝ TÝDENÍK

Už začínáte přemýšlet nad dárky pod stromeček? Tím naším můžete povznášet, inspirovat a (in)formovat po celý rok!

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay