Vydání: 2008/25 Desatero šťastně strávených prázdnin, 17.6.2008, Autor: Petr Příhoda

Příloha: Perspektivy

Jste farářem u sv. Antonína, jediného farního kostela ve velmi lidnatých pražských Holešovicích. Můžete odhadnout, jakou část obyvatelstva vaší čtvrti tvoří věřící katoličtí křesťané?
To nemohu. Ne všichni domácí chodí k sv. Antonínu a života naší farnosti se účastní i „přespolní“. Asi nevybočujeme z celopražských poměrů: nedělních mší se účastní přibližně jedno procento Pražanů. K přijímání jich přistupuje o cosi méně, ale ne o moc.

Zkusme přesnější statistické ukazatele. Kolik lidí ročně pokřtíte a kolik vypravíte církevních pohřbů?
To se dá spočítat snáze. Ročně 70 až 95 křtů a 50 až 60 pohřbů. Na svatby se neptáte, ale máme jich do roka asi třicet.

Obracejí se na vás o duchovní radu a pomoc kromě věrných farníků i staří lidé, kteří se neúčastnili liturgického života farnosti, jejichž zájem vyburcovalo vědomí, že se jejich život chýlí ke konci?
Stává se to. Například takto: starší farnice je hospitalizována, touží po svátosti nemocných a pozve si mě. Na vedlejší posteli leží jiná babička, a ta začne: Vy jste pan farář? Mohla bych s vámi taky mluvit? Nepřijdu do pekla? Přitom celý život o kostel nezavadila... Takových lidí je hodně.

Jaká pohnutka je za jejich pozdním zájmem?
Je to prosté, stačí nemoc. Strach ze smrti. Ten dokáže přimět lidi k ledasčemu. I k tomu, že si vezmou život.

Sebevražda motivovaná strachem ze smrti?
Stalo se na mém předchozím (venkovském) působišti. Jednadvacetiletý mládenec, spíše bonviván, do kostela nechodil, si nechal udělat vyšetření na HIV (indikátor nemoci AIDS – pozn. red.). Sám od sebe. Dostavil se pro výsledek, byl pátek odpoledne, lékařka už tam nebyla. Sestřička mu řekla, ať přijde v pondělí, že s ním chce paní doktorka mluvit. On propadl panice a doma se oběsil.

Co by mu byla paní doktorka v pondělí řekla?
Že je HIV-negativní. Čili zdráv.

Hm... – S jakou podobou zájmu o poslední věci člověka se u lidí setkáváte? Jsou to zlomky víry jejich dětství?
U mnoha lidí se to dá takto říci. Někdo začne třeba takto: „Já byl křtěný, dokonce jsem ministroval...“ – Tím mi vlastně naznačuje, že ví, o co jde. Pak si posteskne: „On ale nebyl čas...“

Setkal jste se s někým, jehož čas se naplnil a on byl připraven? S někým, kdo umíral beze strachu?
Jediným člověkem, o kom to mohu prohlásit, byla moje matka. Celý život pracovala jako zdravotní sestra. Svůj zdravotní stav znala zcela přesně. Věděla, že umírá. Dokázala se smířit s Bohem, se sebou, s bližními. Stačila dokonce zmobilizovat jistou „tetu“, svou přítelkyni, aby mi byla oporou, protože já byl tehdy ještě student. Když maminka zemřela, měla na tváři úsměv.

Byl jste někdy svědkem toho, že by u člověka, který svůj vztah k Bohu po celý život zanedbával, došlo tváří v tvář blížící se smrti k oživení křesťanské víry? Že by v něm „povstala jako fénix z popela“?
To říci nemohu. To je asi vzácné.

Platí, že věřícímu křesťanu je v umírání jeho víra posilou?
Mělo by, ale takoví jsou přece jen výjimkami. Většinou vychází najevo prostý fakt, že věřící lidé jsou vystaveni stejným vlivům a podléhají stejným pokušením jako ti nevěřící. I oni žijí v duchovním prostředí, které je určováno veřejným míněním, mediálním světem, televizí, popkulturou, reklamou. I oni jsou vnímaví vůči tomu, „co řeknou lidi“. Toto prostředí, které nás všechny obklopuje, sugeruje deformovanou představu, že „tohle je ten pravý život“. Smrt se v této perspektivě prostě nepřipouští. Nedávno se jistý můj kamarád z mládí, údajně věřící, rozvedl, znovu se oženil s mladší ženou, počal s ní dítě, přitom má padesátku za sebou. Prostě se rozhodl, že „začne znovu“. Pustil se do něčeho, v čem nemůže řádně obstát, protože na to už nebude mít dost času. S tím, že má životní příběh svůj konec, že k němu spěje, s tím se dnes nepočítá.

Řekněme, že toto je součást postoje v podstatě laxního. Ale co člověk, který se celý život modlil, zpytoval, zodpovídal, děkoval, oslavoval?
Nemluvme teď o světcích, ale o nás, „obyčejných“ lidech. My všichni – včetně těch, kteří se pokládají za zbožné křesťany – lpíme na životě. Smrt jako reálná skutečnost, která se týká nás samotných a je pojednou v dohledu, je pro každého otřesem, vykloubením. Zpravidla se ohlásí sdělením lékařské diagnózy. Je-li to můj farník, řekne mi nejdřív: „Našli mi to a to,“ a je tím zdrcen. Následuje vnitřní zápolení: „Proč?“ A hned na to: „Proč zrovna já?“ Člověk na to není připraven. Často v duchu volá: „Pane Bože, tohle ne!“ – To ohlášení smrti, která je už v dohledu, to je vlastně hlas odjinud. Asi jako „Jdi a prodej vše, co máš...“

Přitom naše křesťanská ortopraxe má být právě na toto přípravou...
Má být, ale svět o tom nechce slyšet – a my jsme součástí toho světa. Liturgie na to pamatuje, ale subjektivní prožívání už tolik ne. Všimněte si, že i Velký pátek vlastně vytěsňujeme. Honem spěcháme ke Vzkříšení. Měli bychom se pozdržet u toho kříže...

Nemohu se vyhnout osobní poznámce. Jako kněz doprovázíte lidi posledním úsekem jejich cesty. Máte-li jim být co platný, musíte být věrohodný...
Vím, co máte na mysli. Ten úkol, který jste zmínil, nelze nacvičit, natož předstírat. Tam nemá co dělat rutina, tím méně póza. Přitom jsem v jiné situaci než ten druhý, jemuž mám sloužit. Jak to „zařídit“, aby byl přítomen Bůh? Já i ten druhý o to můžeme prosit. – Subjektivně mi pomáhá vlastní zkušenost. Svého času jsem těžce onemocněl. Nebudu to rozvádět, šlo o závažný septický stav, tehdy dostupná antibiotika byla málo účinná a přítel lékař mi sdělil, že to může skončit medicínským nezdarem. Nezbylo, než to přijmout a rychle se naučit nelpět na životě. Mohu jen doufat, že když o tom mluvím s umírajícím, že on mi věří, že „nekecám“. – Víte, ale ono mnohdy stačí, když za tím člověkem přijdete, usednete k němu a držíte ho za ruku...

Memento mori – pamatuj na smrt! Tradiční kultury, nejen ta křesťanská, vychovávaly k přijetí smrti už od nabytí dospělosti. Říkávalo se tomu „ars moriendi“. Je to možné i dnes?
Od moderní kultury nic takového nečekejme, ta smrt nepřipouští. V katolické liturgické, homiletické a modlitební praxi je podnětů dost. V řadě farností, včetně naší, pravidelně udílíme svátost nemocných. V kostele, tedy veřejně. Příležitost provést zásadní inventuru, když jsem ještě při síle. Zprvu to lidé přijímali s rozpaky, ale vžilo se to, spontánně se o to zajímají.

Jakou máte zkušenost s dětmi umírajících? Ty už jsou dospělé. Jsou svým odcházejícím rodičům oporou?
To je velmi různé. Setkávám se s jejich obětavostí, která je v dnešních poměrech nečekaná, a já mám upřímnou radost i obdiv. A naopak: navštívím v nemocnici nebo v ústavu starého člověka, většinou ženu, vím, že má děti, vím ale i o její opuštěnosti – a bojím se zeptat, zda u ní někdo z dětí byl. Ale většinou mám v tomto směru dobrou zkušenost. Jde koneckonců o věřící rodiny.

Stalo se vám někdy, že byste upozornil na konečnost života někoho, jemuž se naplnil čas, ale on si to nepřipustil? Že byste o tom začal vy, nikoli on?
Takovou příležitost jsem neměl. Dosud jsem posloužil těm, kdo přicházeli a začali o tom sami jako první.

Co byste poradil těm, kdo jsou zatím při síle, kmotřička Smrt dosud není v dohledu, ale oni by si měli počínat tak, aby byli v pravý čas připraveni?
„Všechno má určenou chvíli a veškeré dění pod nebem svůj čas“ – to říká starozákonní Kazatel. Nepromeškat tedy určenou chvíli, to, co ona od nás právě žádá. Spíš bych poradil, jak si nepočínat, abychom si neztížili přibližování chvíle poslední. Nebrat vážně své pozemské ambice, nehonit se za vlastními projekty. V karambolech, které nás potkávají, vidět i znamení. A když o nich uvažujeme, směřujme své „proč“ nejen do minulosti, ale i do budoucna. Nepřehlédnout rozcestí našeho putování, čili šance, které nabízí Bůh. V evangeliu je to formulováno jako výzva k bdělosti. Jinde se říká, že máme žít tak, jako bychom měli žít věčně, a současně tak, jako bychom měli zítra zemřít. Vlastně neradím nic nového.