Skylla a Charybda nemocničního kaplanství

Vydání: 2011/3 Jednota křesťanů, 12.1.2011, Autor: Jaromír Odrobiňák

Příloha: Perspektivy

Lidská bytost a její život má čtverý rozměr: biologický, psychický, společenský a duchovní (spirituální). Moderní medicína vycházela původně z prvního a postupně objevovala ty další. Donedávna opomíjela ten čtvrtý. Řadu let se ale v západních zemích prosazuje potřeba „duchovní péče“ o pacienty. Je pojata ekumenicky, resp. nekonfesně. Vykonávají ji speciálně vyškolení pracovníci, tzv. nemocniční kaplani (dvojznačnost termínu kaplan může působit nesnáze). Jsou součástí nemocničního personálu (na rozdíl od duchovních určitých církví, kteří tam docházejí na pozvání). Před několika lety začal být tento druh péče zaváděn v některých našich nemocnicích. O přiblížení jejích problémů jsme požádali Mgr. Jaromíra Odrobiňáka. Vystudoval teologii na KTF, absolvoval kurz pro nemocniční kaplany na ETF a pětiletý psychoterapeutický výcvik. Působí jako nemocniční kaplan v Psychiatrické léčebně v Praze 8 a v nemocnici Na Bulovce.

Domnívám se, že současné nemocniční kaplanství se pohybuje mezi příslovečnou Charybdou a Skyllou. Na jedné straně hrozí recidiva na úroveň, kterou poskytování spirituální péče ve zdravotnických zařízeních nastavil totalitní režim. Duchovní bude opět přicházet do nemocnice jen jako návštěva ke konkrétnímu členu své farnosti, obce nebo sboru a ostatním pacientům se může věnovat pouze, bude-li někým dalším o to požádán. Tato podoba spirituální péče má podle zdravotnické i laické veřejnosti ochránit pacienty před manipulací ze strany samozvaných náborářů nejrůznějších náboženských společností.

Nemocniční kaplanská služba není určena jen věřícím

Opačné úskalí vyvěrá z trendu po naprostém odcírkevnění nemocniční kaplanské služby. Už jen samotné označení této služby jako „spirituální péče“, ve snaze vyhnout se pojmu „duchovní péče“, která je obvykle spojována s představou, že se jedná o službu duchovního výhradně věřícím, často vytváří komická nedorozumění typu, že lidé očekávají spiritistické praktiky a vůbec si tuto péči dávají do souvislosti s nejrůznějšími esoterickými směry.

Rovněž tak hledání jiných názvů pro bohoslužebné prostory v nemocnici, namísto tradičního označení kaple, vede k nejednomu zmatení. Cíl, který se takto sleduje, aby prostor k odpočinutí a pro případnou spirituální péči byl otevřen lidem nejrůznějšího vyznání i lidem bez vyznání, se zcela nenaplňuje. Ona větší ideová „bezbariérovost“, které se má dosáhnout nejen neutrálním názvem prostoru, ale rovněž jeho výzdobou, jež se vyhýbá religiózním symbolům, vychází z konceptu náboženské korektnosti.

I když se podaří vybudovat vkusný prostor, jenž je využíván, převažují reakce, které mají několik společných jmenovatelů. Zaprvé, naše společnost ještě není natolik multikulturní, aby vyžadovala vytváření takto přísně nadkonfesního prostoru. Zadruhé, jednotlivé denominace v naší zemi nejsou zdaleka tak intolerantní, aby jejich členové nevstoupili do modlitebního prostoru jen proto, že obsahuje atributy, které jejich tradici nejsou vlastní. Zatřetí, lidé bez vyznání, kteří se vyhýbají sakrálním prostorům v době, kdy se tam odehrávají bohoslužebné obřady, do nich rádi zavítají mimo liturgické dění. Nejnověji to potvrzuje zkušenost z loňské akce „Noc kostelů“ anebo opakovaně programy (přednášky, kulturní vystoupení nebo jen prosté zpřístupnění chrámu) v ústavním kostele v Psychiatrické léčebně Bohnice.

Nikoli unifikace, ale prolínání a vzájemné obohacování

I lidé bez vyznání totiž pociťují zvláštnost těchto míst, kterou však dotváří právě výzdoba, jež je svým vlastním způsobem oslovuje, stejně jako oni vyjadřují svým vlastním způsobem spirituální potřeby, ačkoliv by je sami jako spirituální ani nepojmenovali. Zdá se proto, že samotné označení kaple nebo nemocniční kaplan je neodrazuje, ale naopak vymýšlení jiných názvů je zavádějící. Například: prostor odpočinutí asociuje v mysli potenciálních návštěvníků prostor spojený s posledním rozloučením, což v nich pak dotvrzuje i neutrální výzdoba takového místa. Proto do takového prostoru nevstoupí vůbec, anebo pokud vstoupí, svou návštěvu neopa- kují, protože tam nenacházejí nic, co by je kotvilo, povzbuzovalo, dávalo podněty.

Tato zkušenost potvrzuje, že spirituální péče by neměla být vystavěna na unifikaci všech duchovních tradic, ale naopak v jejich prolínání a vzájemném obohacování. Vnímám to proto spíše jako výzvu k vedení dialogu než důvod pro bezhlavé ustupování dobovým tlakům po politické, náboženské či jiné korektnosti. Ovšem ani rigidní lpění na zavedených a běžně užívaných označeních se nevyhne nedorozuměním, někdy hraničícím až s komičnem. Když jsem se u vstupu na jednu kliniku představil jako duchovní, byl mi nejprve odepřen vstup na oddělení s odůvodněním, že nikoho ze „vzduchotechniky“ nevolali.

Potřeba žít v uspokojivých vertikálních vztazích

Bezpečí pro příjemce spirituální péče by měl zajistit etický kodex, k němuž by se nemocniční kaplani přihlásili a který by byl garantován odbornou institucí typu Sekce spirituální péče při Etické komisi České lékařské společnosti Jana Evangelisty Purkyně. Ideální by pak byl model, v němž je nemocniční kaplan ustanoven ve zdravotnickém zařízení k poskytování spirituální péče nejen svou církví, ale i provozovatelem nemocnice, jako se to podařilo například ve Fakultní nemocnici v Praze Na Bulovce. Už jen přítomnost někoho, kdo je ve zdravotnickém prostředí nositelem spirituální péče, upomíná všechny okolo na existenci něčeho, co nás přesahuje a s čím se dostáváme do kontaktu právě v podobě spirituálního života.

Spirituální dimenze se u člověka projevuje především jako potřeba žít v uspokojivých vztazích nejen horizontálních, ale i vertikálních, naplňováním jeho potřeb nejen existenčních, ale také existenciálních. Uvědomování si hloubky života jako typické spirituální potřeby se v nás probouzí často právě v průběhu hospitalizace. Vedle modelů psychosexuálního (S. Freud) nebo psychosociálního (E. H. Erikson) vývoje, stupňů kognitivního (J. Piaget) nebo morálního (L. Kohlberg) usuzování existuje také zrání duchovní (J. W. Fowler, F. Oser, M. S. Peck). Reflexe této skutečnosti je důležitá nejen při kontaktu s lidmi bez vyznání, ale i pro samotné věřící.

Stadia našeho duchovního růstu jsou často nekompatibilní

Porozumění tomu, že rovněž religiozita má svou ontogenezi, nás uchrání před konflikty, které pramení z úzkosti o ztrátu víry, jakmile někdo z našich blízkých přestane sdílet stejné existenciální hodnoty anebo začne odmítat vnější projevy našeho dosavadního společného spirituálního života. Jednotlivá stadia našeho duchovního růstu jsou často vzájemně nekompatibilní, a proto se posun děje obvykle formou skoků, tu viditelnějších, tu méně dramatických. A protože jsou mnohdy provázeny přechodným či jiným typem krize, kterou vyvolalo závažné onemocnění nebo úraz, je na místě vyhledat v takových situacích pomoc.

Vhodným průvodcem pro cestu spirituální krizí může být právě nemocniční kaplan. Aby nemocničních kaplanů, kteří by se uměli k pacientům citlivě připojit, bylo dostatek, k tomu může přispět, když se pro nás stane nemocniční spirituální péče jednou z priorit, kterou jsme světu jako církev dlužni (srv. Gaudium et spes). Pojem nemocniční kaplan je v římskokatolické církvi daný Kodexem církevního práva z roku 1983 (kánonem 564): „Kaplan je kněz, kterému je natrvalo anebo alespoň zčásti svěřená pastorační péče o některé společenství anebo zvláštní skupinu křesťanů.“ V případě nemocničního kaplana se pak má na mysli skupina pacientů v nemocnici. Zato pojem spirituální péče takto přesně definován není.

Profese „kaplan“ zařazena do Katalogu prací

Konvenuje mi objasnění, které předkládá nestor naší psychologie náboženství prof. Pavel Říčan v rozhovoru pro časopis Dingir (3/2010): „Nejlepší je definovat spiritualitu jako prožitkové jádro náboženství, tak to formuloval židovský religionista Ken Pargament. Náboženství je širší pojem. Patří do něj to jádro, spiritualita plus to ostatní, zhruba řečeno vnější, co je pro náboženství typické, tedy nauka, obřady, instituce, atd.“ Dále vysvětluje: „Když se chcete domluvit s lékaři, s pedagogy a také s lidmi, kteří přidělují peníze na výzkum nebo na různé výchovné akce, tak je dobré mluvit o spiritualitě, jinak si budou myslet, že chcete dělat misii nebo katechezi. Proto jsem nakonec i já nazval druhé vydání své knihy Psychologie náboženství a spirituality.“

Na závěr přidávám snad jednu dobrou zprávu: Od 1. října 2010 obsahuje Katalog prací nově také profesi 1.05.04 kaplan. Název nového povolání předurčuje jeho náplň, zaměření a poslání. Využití najde zejména při poskytování duchovních služeb v bezpečnostních sborech, zdravotnických, sociálních a jiných zařízeních.

Jaromír Odrobiňák, koordinátor spirituální péče v PL Bohnice

Sdílet článek na: 

Sekce: Přílohy, Perspektivy, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 46 14. – 20. listopadu 2017

Daň z náhrad znovu ve hře

Církevní restituce. Až do minulého týdne uzavřené téma se znovu stává součástí politického boje při povolebním vyjednávání o nové vládě.

celý článek


Češi pro Haiti: od adopcí k dílnám

Déle než měsíc strávila Klára Löffelmannová z Arcidiecézní charity Olomouc (ACHO) na Haiti. Po návratu se podělila o své zkušenosti.

celý článek


Potřebovali bychom také sochu Odpovědnosti

Před několika desítkami let mluvil rakouský lékař a zakladatel logoterapie Viktor Frankl o tom, že je sice hezké, že na východním pobřeží Spojených států příchozí…

celý článek


DARUJTE KATOLICKÝ TÝDENÍK

Už začínáte přemýšlet nad dárky pod stromeček? Tím naším můžete povznášet, inspirovat a (in)formovat po celý rok!

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay