Vydání: 2007/1 Novoroční předsevzetí, 2.1.2007, Autor: Petr Příhoda

Příloha: Perspektivy

Rodem jste sudetský Němec, mládí jste strávil zde, studia bohosloví v Německu, kde jste pak působil jako kněz. Mluvíte plynně česky s moravským přízvukem, znáte propady dějin obou národů i situaci církve na obou stranách, v obou případech říkáte „u nás“. Máte možnost obsáhnout dvě témata jediným pohledem. – Jaké tedy byly vaše první pocity, když jste se téměř po třiceti letech vrátil do staré vlasti?
Vrátil jsem se především do českého katolického prostředí, v němž stále působím. Co zde na mě od počátku zapůsobilo, byla bezprostředně přijímaná víra, nekomplikovaná zbožnost, upřímnost modlitby. Přiznám se, že mám jistý sklon k racionalismu. Tady jsem znovu našel vroucnost. Je mi zkrátka tady u nás, tedy v českém katolickém prostředí, dobře.

To zní povzbudivě. Ale ta půlstoletá perzekuce přece českou církev nějak poznamenala. Musel jste se setkat i s něčím negativním, něco zde postrádat. Můžete srovnat třeba úroveň kněžských promluv zde a tam?
Bude to znít překvapivě, ale zrovna v tomto nevidím podstatný rozdíl. Ano, vnímal jsem české prostředí ve srovnání s německým jako poněkud „předkoncilní“. Také úroveň organizační odbornosti je v české církvi nižší, ale to je logický důsledek právě toho půlstoletí zde, ale i nezcela samozřejmého blahobytu na německé straně. Přitom německá církev má v posledních letech problémy, takže se ty rozdíly vyrovnávají.

Chcete říci, že se poměry v české a německé církvi sbližují? Čím to je?
Dnes už v Německu není výjimkou kněz, který spravuje – podobně jako zde – až pět farností. Také tam kněží ubývá, protože počet povolání klesá, takže nezbývá než rušit i renomované teologické fakulty.

Je za tím nechuť rozhodnout se pro celibát?
Je to jistě jeden z více důvodů. Pro mladého muže, který uvažuje o kněžství a chce sloužit Bohu i Božímu lidu, je otázka, zda vydrží celibát, dost klíčová. V dnešní přesexualizované sociokulturní atmosféře je to těžší než dřív. Ale – opakuji – není to důvod jediný. A asi ani ten hlavní.

A tím je tedy co?
Spíše souhra více okolností než jeden jediný faktor. Ubývá identifikačních vzorů, které by mohly inspirovat: nejsou mladí kněží. Hodně funkcí církve – kromě těch svátostných snad všechny ostatní – převzali laici, což je jistě užitečné, ale na druhé straně vznikl pocit, že se lze bez kněží obejít. Nějaký čas jsem tam u nás učil na gymnáziu a vídal, že pomyšlení na to stát se knězem nebylo některým studentům zcela cizí, ale nakonec couvli. Do jednoho slibného premianta, který se už už rozhodl, hučeli: „S výborným prospěchem na kněze? Vždyť vy se snadno dostanete na medicínu!“ Šel tam. Je výborným lékařem a hodně se v církvi angažuje coby laik.

Lze tedy říci, že přitažlivost „farářské kariéry“ prostě klesla?
Ano. A není to dobře, protože zájem o ni si nadále uchovávají lidé méně zralí, neurotici, „maminčini mazánci“, mladíci s velikášským komplexem, kteří si představují, že mu budou hovět ve farním závětří. – Další okolností při tom vyrovnávání rozdílů je fakt, že kdysi zámožná německá církev se dostává do finančních problémů. Německo po svém sjednocení zchudlo. Ubývá lidí ochotných platit církevní daň... – Takže rozdíly mezi českou a německou církví se stírají.

Ale léta tzv. hospodářského zázraku bývala i pro církev léty „tučnými“. Německá církev tehdy rozmnožovala svůj sociální a vzdělanostní kapitál. Ten se přece nevytratil beze zbytku!
Ano, v té době nastal rozkvět rozmanitých iniciativ, pastoračních, vzdělávacích i charitativních, vznikaly laické organizace, rozvinula se kategoriální pastorace, teologické studium bylo kvalitní, náročné, a kněží, kteří je absolvovali, byli vzdělaní, dobře připravení na pastoraci, ovládali metodiku práce s lidmi atd. Ty instituce působí i nadále, ale musí se smířit s menší podporou.

Jak je v německé církvi přijímána kritika do vlastních řad?
S tím tam nejsou větší potíže. Pronášet nahlas kritické výhrady vůči církvi, papeži nebo biskupovi není v Německu vnímáno jako proticírkevní postoj, nýbrž jako projev zájmu, starosti, lásky, případně lítosti nad tím, že aktuální stav má k ideálnímu daleko. Tomu se tady u nás moc nerozumí, kritika církve je často vnímána jako projev neúcty nebo nedostatku víry.

Česká veřejnost je, řečeno diplomaticky, církvi méně nakloněna, věřící jsou proto více ve střehu, což poznamenává i jejich vzájemné vztahy. Ale my si tu povídáme hlavně o církvi v Německu. Jak vnímáte postavení kněze ve společnosti tady u nás?
I když beru v úvahu zdejší mnohem hlubší sekularizaci, padesát let perzekuce a regionální rozdíly (západní Čechy versus jižní Morava), řekl bych, že to není tak špatné. Chce-li se kněz společensky angažovat, může.

Myslíte, že i v prostředí odcírkevněném, odnáboženštěném?
Netroufám si zobecňovat, tak dobře poměry neznám, ale domnívám se, že když kněz chce a má co nabídnout, zaujme i tam. Nesmí to být ovšem „ťunťa“. Vím o případech, kdy obec nebo škola zájem má (nikoli o konverzi, ale o účast v kulturním životě), ale kněz nereaguje. Rozumím však tomu, že kněz přetížený správou většího počtu farností valnou šanci nemá. To ovšem není jen český problém.

Je něco, co vás v české církvi zklamalo?
To je dost nemístná otázka. Přišel jsem sem z konsolidovanějších poměrů, třicet let jsem byl protivenství české církve ušetřen. Nemám právo být něčím zklamán.

Beru ten výraz zpět. Ale jistě jste si všiml, že něco, co mělo fungovat, nefunguje, jak by mělo. Tím, že to pojmenujete, pomůžete tomu, aby byl problém vnímán. Zmínil jste se o organizační neodbornosti...
Nu ano, ale chápu to a neobviňuji. Také naděje, že zámožné západní církve pomohou sponzorováním té zdejší k svépomoci, aby se pak sama postavila na nohy, se splnily jen z menší části. To slušné renomé, jemuž se zde církev těšila bezprostředně po převratu, nebylo dostatečně využito. Nepodařilo se zachovat kooperující vztah k médiím. Občas jsem zaznamenal ze strany církve gesta malosti. Pražská teologická fakulta si nedokázala najít velká a významná témata, postrádal jsem vědecký výzkum. Mnozí bohoslovci mluvili o tom, že se „musí učit“, nikoli „studovat“. Ale to se týká období jejího předchozího vedení, teď už to snad neplatí...

Jak vnímáte zdejší sněmovní proces a Sněm?
Nemám co vyčítat, i v Německu je výstup synod oslaben tím, že jeho schválení Římem přichází až zadlouho...
Ale würzburská synoda před třiceti lety se zdařila.
Ano, rád na ni vzpomínám, na její přípravný proces. Povedlo se oslovit mnoho lidí, i ty na okraji, ba dokonce mimo církev. Ohlas mezi intelektuály byl značný, do jisté míry působí dodnes. Ale i s jejím schválením byly těžkosti. – Chcete-li slyšet něco o té zdejší, budiž. Nevšiml jsem si odpovědi, třeba jen mezi řádky, na otázku „Co vlastně chceme?“. Nikde jsem nezaslechl ani tu otázku. Měl jsem dojem, že zadání kroužkům byla nejasná. Po desetiletích represe nebylo možno od nich očekávat samostatný přístup, spíše touhu po jasných směrnicích shora. Zdá se mi, že se Sněmu nepodařila analýza situace české církve, která by motivovala nové iniciativy (proto se totiž analýzy dělají). – Ale synody i koncily se vždy konají v krizové situaci, proto nelze počítat s úplným zdarem. Vždycky se povede jen něco. Například Tridentskému koncilu se podle mého názoru povedla reforma teologického studia. „Tridentské semináře“, to bylo tenkrát něco! S jezuity, kteří se do toho dali, to šlo...

Jenže tehdy se nešetřilo výrazem „anathema sit“, který nás mrzí dodnes. – Mám poslední otázku. Vy mi jistě řeknete, že nejste kompetentní dávat rady. Ale přesto: na co bychom se měli tady u nás soustředit?
Snad na něco jako ty tridentské semináře: na vzdělávání a vzdělanost. Podívat se na teologické fakulty, zda je jejich náplní studium, anebo biflování. Na péči o základní předměty, nejen o dogmatiku a morální teologii, ale i o společenské vědy, o sociální nauku církve. Nezapomenout na komunikační dovednosti, aby kněží uměli jednat s lidmi. Existují významné dokumenty, např. tady u nás Pokoj a dobro. K čemu jsou, zůstanou-li založené v knihovnách? Je zapotřebí, aby tu byli lidé, dostatek vzdělaných lidí, multiplikátorů, mediátorů, zkrátka zprostředkovatelů, kteří vědí, oč jde, a umějí to říci. To už je jiné téma než postavení kněze ve společnosti. Týká se laiků, jejich iniciativy, vnímavosti, jejich vzdělanosti.