Sibiř mám hluboko ve svých kostech

Vydání: 2004/31 Mám strach být ošklivý, 31.10.2004, Autor: Iva Tereza Grosskopfová

Příloha: Perspektivy

Etnoložka Pavlína Brzáková (nar. 1972) se od roku 1991 zabývá evenckými kočovnými pastevci sobů v oblasti centrální Sibiře. Vydala dvě knihy sibiřských pohádek a příběhů Goromomo goroló a Jamtana, z nichž první sbírka v roce 1996 získala cenu Josefa Hlávky. V roce 2000 následovala novela Stíny na kupecké stezce a v témže roce vyšla v Krasnojarsku v rámci sedmdesátého výročí založení Evenckého autonomního okruhu kniha Goromomo gorolo - davnym davno, na níž se také podílel ruský autor Vitalij Voronov. Po ní v roce 2002 následovala mytologie Cesta medvěda. Další knihou Pavlíny Brzákové je příběh tunguzského šamana, nazvaný Dědeček Oge. V současné době působí Pavlína Brzáková jako šéfredaktorka časopisu věnujícího se alternativním metodám léčení - Regenerace a dokončuje doktorandské studium etnologie na FF UK.

Jak jste žila předtím, než jste se vypravila na cesty?
Intenzivně jsem si uvědomovala, že se svým životem musím něco udělat. Taková ta naprogramovaná cesta spočívající ve studiu, jeho zdárném ukončení a pak třeba založení rodiny mě upřímně řečeno děsila. Hrůzu mi naháněl ten plán a přání rodičů a celého mého okolí, jak bych se měla chovat, jak jednat, jak žít. Cítila jsem uvnitř obrovský tlak a jeho přemáhání mi působilo deprese. Byla jsem velmi unavená. Říkala jsem si, jak může být člověk unavený, když toho zase tak moc nedělá. Ta únava byla chronická. A když jsem poslouchala sama sebe, zjistila jsem, že jsem v podstatě temperamentní člověk, který jenom svou energii stlačuje dovnitř... Rozhodla jsem se k "výbuchu".

V kolika letech jste vycestovala?
V prvním ročníku na FF UK. Hodně jsem pracovala a díky nejrůznějším brigádám nashromáždila obnos, abych mohla vyjet. Tehdy mi bylo necelých devatenáct let. Zažívala jsem obrovské uvolnění, když jsem mířila vlakem po transsibiřské magistrále směrem na východ. Od té doby uplynulo hodně času. Dneska mám za sebou sedm pobytů na Sibiři, jednu výpravu do Peru a jednu na Kostariku. Sibiř mám však někde hluboko ve svých kostech. Život v tajze v prostředí kočovných pastevců sobů mi dal mnohem víc, než bych mohla v domácím prostředí zažít a pochopit.

Změnily vás nějak vaše cesty? A v čem?
Těším se z obyčejných věcí. Jako bych byla znovu dítě. Prohlížím si svět kolem sebe drobnohledem. Dokážu se dívat hodiny na stromovou kůru a ten pohled mě neomrzí. Když jsem v přírodě, sednu si a čekám. Neruším svět kolem sebe a počkám si, až za mnou sám přijde. Tuhle jsem třeba viděla malého kosáčka v trávě. Přilétla za ním kosice, aby ho nakrmila. Podivila jsem se, jak dlouho na matku čekal. Pak jsem tam seděla až do večera a dívala se, jak ho máma krmí. V tomhle je taky smysl života: sedět a dívat se, jak jiní žijí. Dřív jsem to uměla tak, že jsem musela jet daleko, abych se dívala. Ale ono je krásné dívat se kolem sebe i na místě, které nám přijde už "okoukané".

Stejné je to i se vztahem k člověku. Většinou je pro nás člověk zajímavý, dokud ho nepoznáme. A když ho poznáme, tak se zaměřujeme na jiné lidi, které ještě neznáme. Mířím tak trochu k "věrnosti"... Moc jí kolem sebe nevidím a nějak ji mezi lidmi postrádám... Ale "být věrný" a nenudit se přitom bývá někdy velmi těžké. Je to možná jedna z nejtěžších věcí na světě. Taky mám radši míň slov, protože jsem pochopila, že člověk, který umí hezky mluvit, nemusí být o nic lepší než ten, který mlčí a své myšlenky vyjádřit nedokáže. Dřív jsem víc věřila slovům. Teď jsou pro mě důležitější činy. Pomoc druhému je často podmíněna rychlostí konání. Kdo hned pomůže, dvakrát pomůže. "Odkladky jsou odpadky," říkávala moje babička.

Pomáhají si lidé na Sibiři víc než my tady, v "civilizaci"?
Těžko říct. Kde je větší chudoba, lidé na sebe berou menší ohledy. Záleží na stupni chudoby. V chudším kraji mohou být vztahy mezi lidmi hlubší, ale při velké bídě nastává i rozkol v rodině.

Také není dobré, což se nám stává často, si "přírodní národy" idealizovat. Staré lidi, kteří se o sebe nedokázali postarat, nechávali kočovníci umřít v tajze. Dali jim jídlo na pár dnů a opustili je. S příchodem bolševismu do tajgy se objevily sociální dávky a staří lidé měli důchod. Každý společenský systém má svá vlastní pravidla, která při střetu kultur někteří odskáčou, a jiní na nich profitují. Můžeme říci, že mizení sibiřských národů zavinil střet s bílou civilizací - s Rusy. Je to pravda. Ale první Rusové, kteří se v tajze objevili, kočovníky nijak neničili. Sami byli vyhnáni. Tak například vesnici Vanavaru založily ruské rodiny, které byly bolševiky rozkulačeny. Hlava rodiny šla do vězení, jeho žena naložila na vozík pár věci, popadla děti a bolševici je pak hnali bažinami před sebou na koních. Příchodem bolševiků trpěli všichni. Všechno špatné pramení z touhy po moci a ovládání jiných.

Co moudrého vám řekli na Sibiři? Setkala jste se s opravdovým šamanem?
Setkala jsem se s šamanem a několika šamankami. Co moudrého mi mohli říct? Že jejich lid strádá, protože pije vodku. Ale to vidí každý, kdo do těch míst zavítá. Že tajga je matka a jediný bůh. Že lidé v Boha nevěří, a proto nemohou žít spokojeně. Myslím si, že pravdy musí člověk objevovat sám v sobě. Skutečnou cenu má jen to, co je prožité a zažité.

Potom mi také místní lidé vyprávěli o šamanovi, jemuž přezdívali dědeček Oge. Jeho životní příběh jsem zpracovala do podoby románu. Zachycuje dobu od třicátých do sedmdesátých let, kdy přišel do tajgy bolševismus a způsobil, že se kočovníci přesunuli do vesnic a začali takřka ze dne na den žít usedlým způsobem života. Šamani měli zakázáno provádět obřady a používat bubny. Dědeček Oge také přesídlil do vesnice, kde nakonec zemřel. Kniha Dědeček Oge - Učení sibiřského šamana obsahuje lesní moudrost, která je jistě inspirativní i pro nás.

Co je tedy přenosného ze života kočovníků do naší současnosti?
Možná bychom se mohli zamyslet nad tím, co je skutečná láska. Lesní lidé například říkají, že láska je najít si svého člověka, poznat ho a naučit se s ním žít. Jít s ním přes všechny překážky, které život člověku připraví. My jsme však zvyklí konzumovat lásku jako všechno ostatní. Zbavujeme se jí, když nevyhovuje našim požadavkům. Myslíme si pak, že láska odešla, nebo že ani nebyla. Jenže s láskou se to má jako s ohněm v kamnech. Když nebudeme přikládat, oheň nám prostě vyhasne. Sdílet článek na: 

Sekce: Perspektivy, Přílohy, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 47 21. – 27. listopadu 2017

Přijeďte k nám, zvou Češi papeže

Zástupci církve v čele s kardinálem Dominikem Dukou, politici a studenti se vydali minulý týden do Říma, aby tlumočili papeži Františkovi přání pořádat v Česku Světový…

celý článek


Poděkování za svobodu

Konec komunistické diktatury v Československu připomněla v pátek 17. listopadu řada pietních akcí. V Národním divadle vyznamenali čtyři bojovníky za svobodu, mezi nimi i kněze.

celý článek


O vzniku svátku Krista Krále

Na poslední neděli církevního roku připadá „slavnost našeho Pána Ježíše Krista, Krále veškerenstva“, jak zní podle Římského misálu plný titul tohoto s

celý článek


DARUJTE KATOLICKÝ TÝDENÍK

Už začínáte přemýšlet nad dárky pod stromeček? Tím naším můžete povznášet, inspirovat a (in)formovat po celý rok!

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay