26. března–1. dubna 2024
Aktuální
vydání
13
Předchozí vydání
Hledat
Archivní článek

Seznamte se, prosím...

30. 8. 2005

|
Tisk
|

Vydání: 2005/36 Nebudeme-li jako děti, 30.8.2005, Autor: Jana Beránková

Příloha: Doma

Někteří lidé se pro život bez partnera rozhodli z vlastní vůle a cítí, že je to pro ně ta správná cesta. Nehledají životního druha a v samotě prožívají plnohodnotný život. Většina z nás ale po partnerovi touží. Traduje se, že křesťané to mají s navazováním vztahů mnohem těžší než nevěřící. Je to pravda, nebo mýtus? Cestou pro nezadané mohou být seznamovací pobyty, jaké v konferenčním centru Immanuel v Trhové Kamenici u Ždírce nad Doubravou pořádá křesťanská seznamka Noemi.

Ing. Jan Vítek patří také mezi nezadané. Kvůli tomu ale prý seznamku nezakládal: „Pro křesťany je situace při seznamování skutečně značně složitější než pro nevěřící. Kde hledat partnera či partnerku, když je křesťanů tak zoufale málo? Hledání prostřednictvím seznamky je ve světě běžné, a tak jsme to zkusili s kamarády i u nás a založili Noemi.“ Seznamka pracuje v ČR od roku 2002 a nabízí svou službu nezadaným křesťanům všech církví a sborů. Seznámení se ale nedá uspěchat a člověk předem nikdy neví, kde toho pravého najde - jestli přes seznamku nebo na nějakém zájezdu nebo jakoby „náhodou“ v kostele, ve sboru, ve skupině křesťanů nebo mezi přáteli. „Bůh má naše cesty ve svých rukou a na člověku pak je jít po Boží cestě a hledat jeho vůli,“ uvažuje Jan Vítek.

   Láska je zázrak, který se může odehrát kdykoliv. Jen je třeba připravit podmínky a vyjít alespoň na půl cesty naproti. Na tom se shodli všichni účastníci zdejšího pobytu pro nezadané. Proč se rozhodli strávit jeden víkend právě se seznamkou Noemi? Jedna z účastnic, Jitka, k tomu říká: „Jsem tady už potřetí a mám dobré zkušenosti, že se tady sejdou skvělí lidé a lze tu navázat bezvadná přátelství.“ Lucie přijela proto, aby se ujistila, že není sama, kdo zůstal „na ocet“: „V mém okolí jsou všichni poženění či povdávané, mají krásné fungující rodiny a domovy a já se cítím hodně sama. Tady aspoň vidím spoustu normálních lidí, kteří jsou na tom úplně stejně jako já. A být sama je tu normální.“

Lucie pociťuje svou samotu jako problém. Přitom jí ještě není třicet, navíc je to pěkné děvče. Svou roli v podobných případech jistě hraje i vliv okolí. Problémy se samotou mají i chlapci před třicítkou. Pavel přiznává, že každý - třeba i podvědomě - partnerku hledá a přál by si fungující vztah: „Touží po vztahu zvláště tehdy, když vidí lidi kolem sebe v páru, jak k sobě patří. Člověk hledá u druhého oporu, jistotu.“

Nelitovat!

Co dělat, aby osamocený člověk našel cestu ze své samoty? Pavel doporučuje: v první řadě se přestat litovat. Měl by nejdřív hledat společnost mladých lidí. Pak zjistí, že osamělých je přece jenom víc. Pepa je na setkání, které Noemi pořádá, už podruhé a ještě nenašel tu pravou. Nelituje, protože poznal pár přátel, což podle něj za ten výlet na Vysočinu stálo. Navíc se kontakty a kamarádství zde navázané udržují i po skončení akce a odjezdu účastníků domů. Podle Lucie ani není zdravé, aby člověk na seznamovací víkend přijel s tím, že tady potká toho pravého. To se prý na každém hned pozná - jako by to měl dotyčný napsáno na čele. Ostatní to pak odrazuje. Zdravé je prý na akci přijet, chtít si odpočinout, poznat nové lidi a druhým i nějak pomoci. „Jsme tady pár dnů na jedné lodi a navzájem si potvrzujeme naději, že nejsme a nebudeme sami,“ uvažuje Pavel.  

  Jak dlouho vnitřní rovnováha získaná na seznamovacím pobytu jeho účastníkům vydrží? „Možná jen do prvního problému,“ přiznává Luboš. „Zklamání přijde, ale nemá cenu brečet nad rozlitým mlékem. Člověk si má říct: ,Tak možná příště.‘ A nemá pořád počítat, kolikrát upadne, nýbrž si uvědomit, že je tím vnitřně posílený. Měl by se koukat na svět radostně. I když mi bylo včera smutno, zítra může být krásné ráno. Jen nepropadnout depresi a radovat se z malých věcí.“

Podle Lucčiných zkušeností je lékem na smutky vyjít ven z domova a do něčeho se pustit: „Říká se, že pro auto je nejhorší, když stojí. Ale když jede, tak už řidič může korigovat jeho jízdu tím správným směrem. Třeba i špatně odbočí, ale jede!“ Skeptický Pavel ji hned doplňuje: „Někdy i nabourá. To se stane. Proč ne? Ale hlavně, že jede!“

Čím víc člověk zažívá samotu, tím větší má touhu sloužit druhým - zvláště pro křesťana by to měla být typická vlastnost. Neustále je možné do smutku vnášet něco pozitivního, nějaký maličký úsměv, který se k člověku vrátí. A naopak: když člověk zůstává smutný, vzpomíná jen na to nejhorší a nedokáže se „vyladit“ na něco pozitivního. „Smyslem života pro mě není manželství. Smyslem života je pro mě oslavit Boha. A to bych chtěla už teď před manželstvím a pak společně s partnerem,“ uzavírá debatu Jitka.

Možná i vy máte s životem v osamění svou zkušenost. Ať se vám v životě přihodilo cokoliv, věřte pořád, že láska je zázrak, který se může přihodit kdykoliv. Jen je třeba připravit mu podmínky. A i když třeba ještě dlouho nepotkáte toho pravého, uvědomte si, že Bůh miluje každého člověka tak, jako by na světě nežil nikdo jiný než právě on - než právě vy.

Ochrana vašeho soukromí je naší prioritou

Abyste mohli co nejlépe využívat služby portálu Církev.cz, včetně nakupování, používáme my a někteří naši partneři tzv. cookies (malé soubory uložené ve vašem webovém prohlížeči). Díky nim si například pamatujeme, zdali jste přihlášeni, vámi provedená a preferovaná nastavení, co máte v košíku, jak máte seřazené a vyfiltrované produkty apod.

Díky nim vám také nenabízíme nevhodnou reklamu a pomáhají nám v analýzách sloužících k dalšímu rozvoji portálu.

Potřebujeme však váš souhlas s jejich zpracováváním. Děkujeme, že nám ho dáte, a ujišťujeme vás, že se k vašim datům chováme maximálně zodpovědně v souladu s platnou legislativou