Vydání: 2009/39 Papež v ČR, 24.9.2009, Autor: Martin T. Zikmund

Příloha: Doma

Úzká ulička ve stínu katedrály ve starém Řezně. Vínově červená fasáda renovovaného domku s okny otevřenými na chodník. Je před polednem a v kuchyňce uvnitř domku připravují dvě starší usměvavé dámy oběd, tentokrát se bude servírovat ryba. Novináři z KT zatím sedí u kulatého stolu v malém, stylově zařízeném obývacím pokoji, s letitým, takřka slepým, a přitom velice vlídným pánem, který pohotově odpovídá na otázky. Tento kmet není nikdo jiný než Mons. Georg Ratzinger, starší bratr papeže Benedikta XVI.

Jak se žila katolická víra ve vaší rodině? Účastnili jste se poutí?

V naší rodině hrály poutě malou roli. Jako chlapci jsme v tehdejší době ani nemohli mnoho cestovat. Co naši rodinu určovalo, byla společná ranní a večerní modlitba a modlitby při stolování. Neděli jsme samozřejmě světili a účastnili se mše svaté. Když to bylo možné, v sobotu večer nám otec četl příslušnou pasáž evangelia s výkladem z jedné staré knihy. Také jsme se společně v sobotu večer modlili růženec. Na poutě jsme chodili málo, ale pamatuji se, že jsem se spolu s otcem a bratrem účastnil svatořečení bratra Konráda v Altöttingu v roce 1934.

Když se dva bratři z jedné rodiny rozhodnou pro duchovní dráhu, bývají někdy rodiče nešťastní. U vašich rodičů to asi bylo jinak…

Ano, bylo to jinak. Oba rodiče byli bohabojní věřící a radovali se, že s Josefem budeme sloužit Bohu. Když pak šel otec do penze (sloužil u policie), začal chodit na mši každý den, předtím to kvůli zaměstnání nebylo možné. Stávalo se v Bavorsku častěji, že více chlapců z jedné rodiny si zvolilo duchovní povolání. Pamatuji se na další sourozence – pocházeli z Wasserburgu – kteří byli svěceni spolu s námi. A nešlo jen o chlapce. Naše starší sestra Maria sloužila bratru Josefovi po celý život až do své své smrti v roce 1991.

Povolání ke kněžské službě se u vás a u vašeho bratra ohlásilo zároveň?

Jsem o tři roky starší. Rozhodl jsem se dříve než můj bratr. Ne že bych byl pro svého mladšího bratra vzorem, ale určitě na něj mělo mé rozhodnutí pro kněžství jistý dopad. Do semináře jsme pak vstoupili kvůli válce zároveň a společně jsme pak byli svěceni a také jsme spolu sloužili primici.

Zatímco váš bratr tíhl k teologii, zejména k dogmatice, vy k hudbě. Je podle vás vztah mezi hudbou a křesťanskou naukou a naukou církve?

Řekl bych, že tu ani nejde tolik o vztah hudby k učení církve jako k její liturgii. Liturgie potřebuje hudbu. Když lidské slovo nestačí, nastupuje hudba a přidává Božímu slovu svou vlastní hodnotu a vznešenost.

Na která vystoupení se světoznámým řezenským pěveckým sborem Domspatzen nejraději vzpomínáte?

Nejdůležitější byla služba v katedrále. Proto byl Domspatzen založen, to byl a zůstává jeho první úkol. Každé vystoupení byl pro mě zážitek. Mám i další krásné zážitky, např. když jsme byli pozváni účinkovat při slavnostním ukončení Druhého vatikánského koncilu v bazilice sv. Petra v Římě v listopadu 1965. Mimochodem: tam jsme se setkali i s bratrem Josefem. Já tam byl jednorázově, on se jako teologický poradce účastnil koncilu průběžně.

Patří mezi vaši oblíbenou církevní hudbu i některá díla českých skladatelů?

Při této otázce se mně vybavuje zejména krásná mše od Antonína Dvořáka, tu jsme často zpívali.

Brzy již v Česku přivítáme papeže Benedikta XVI. Navštívil jste vy někdy Česko? Při jaké příležitosti?

Ano, zpívali jsme s Domspatzenem při bohoslužbě v chrámu sv. Víta začátkem devadesátých let. A poprvé jsem u vás byl v roce 1968, když jsme vystupovali v přeplněném chrámu sv. Mikuláše na Malé Straně. Pamatuji se na dlouhou řadu lidí, kteří chtěli můj autogram.

Co očekáváte od návštěvy Benedikta XVI. v ČR?

Papežova cesta do Prahy mě velmi zajímá, rád bych tam jel se svými kolegy, ale ze zdravotních důvodů se jí nemohu účastnit. V šestaosmdesáti letech se člověk musí již omezovat; to víte, vystoupit na každý schod mne už vyčerpává. Jinak bych velmi rád Česko navštívil. Před dvěma roky jsem byl při papežské návštěvě v Rakousku, ale již to bylo velmi únavné.

Jak často udržujete s bratrem kontakt?

S bratrem si nejméně jednou týdně telefonujeme. A zhruba třikrát až čtyřikrát ročně za ním jezdím do Castel Gandolfa či do Říma. V Castel Gandolfo mám dokonce vyhrazenou místnost, která je přesně nad papežovým pokojem. Když nemůže on přijet sem, musím já k němu. Nicméně i on mne zde jednou navštívil, bylo to před třemi roky, seděl zrovna na židli, na níž sedíte vy. U tohoto stolu jsme spolu poobědvali.

Očekával jste, že váš bratr bude při konkláve v roce 2005 zvolen papežem? Mělo to vliv na vaše vztahy?

To jsem naprosto nečekal. Dokonce i Jan XXIII. byl o trochu mladší než můj bratr, když byl zvolen. Ale to byla tehdy jiná situace. Kardinálské kolegium nebylo totiž za papeže Pia XII. delší dobu doplňováno. O to spíše byla volba mého bratra v roce 2005 velkým překvapením. Ale naše vztahy to nijak nezměnilo, ty jsou pořád stejné.

Co pro vaši víru znamená úcta k Matce Boží?

Maria byla branou pro vstup Krista do světa. Byla ženou, která žila hluboce propojena s Bohem. Je pro nás velkým vzorem ve své odevzdanosti Bohu. Je mnoho uměleckých děl, která vyjadřují její roli – např. hudební skladby, jako Ave Maria nebo Salve Regina – ale patří k nim například i zpodobení madony ze Staré Boleslavi.

Jaký je váš názor na ekumenické hnutí?

Nesmíme se nechat mýlit, že by reformační církve neměly určitý deficit, ať už v mariánské úctě nebo v pojetí liturgie a svátostí, atd. Tento deficit musíme vždy znovu korigovat. Na druhé straně jsou i oni pro nás bezesporu přínosem, kupříkladu v našem německém prostoru je to evangelická církevní hudba, např. Johanna Sebastiana Bacha, Heinricha Schütze a dalších.

Co byste popřál čtenářům Katolického týdeníku?

Papežská návštěva vyžaduje mnoho organizačních a bezpečnostních omezení. Přál bych vašim čtenářům, aby jim tyto věci nebyly na překážku a mohli se soustředit zejména na papežovo duchovní poselství. A také bych jim rád popřál, aby to byla pro ně slavnostní událost a posílilo je to ve víře i ve vztahu k církvi.