Růst jeden k druhému a otvírat se lásce

Vydání: 2012/30 Olympijské hry, 23.7.2012, Autor: Alena Scheinostová

Příloha: Doma

Dobré manželství si jen stěží můžeme představit bez důvěrností. Teologové označují sexualitu za „intimní jazyk lásky“. Jak ve svých manželstvích tento jazyk používáme? A jak své komunikační dovednosti vylepšit ve prospěch našeho vztahu i společného růstu k Bohu? Odpovídá psycholog MICHAL PETR z pražské Poradny pro rodinu, manželství a mezilidské vztahy.



Mluvíme-li o sexualitě, co je vlastně předmětem našeho hovoru? Jenom to, co spolu muž a žena dělají někde v soukromí?

To zdaleka ne. Sexualita je jeden z nejlepších způsobů, který Bůh člověku daroval, aby se mohl otevřít druhému, ale i sobě samému a nakonec i Boží přítomnosti. Jde o můj niterný prožitek sebe sama, na jehož základě mohu komunikovat s druhým. Ani ve vztahu k druhému neznamená sexualita jen intimní styk. Jde o komplexní, celistvé prožívání „já s tebou“, párovost, rozdílnost mezi mužem a ženou, vztah mezi našimi protiklady, které se doplňují. Do párové intimity patří nejen samotný styk, ale i všechno ostatní – doteky, pohledy, slova a věty, úsměvy, polibky. Ořezat sexualitu jen na intimní akt, a ten ještě případně okleštit pouze na otázku antikoncepce, je nezajímavé a velmi omezující.

Díváme-li se takto široce, jaké místo má sexualita v manželském vztahu?

Je to jeden z hlavních pilířů. Jde v ní v podstatě o kontakt s naší základní životní energií, plodivou silou. Přitahuje nás opačná polarita, a to nám pomáhá se přibližovat, dotýkat a stýkat v intimitě našich srdcí. Může nás držet pospolu třeba i navzdory dočasnému nesouladu nebo nevyhnutelným zraněním. Jsou lidé, pro které je sex způsobem, jak překonat neshody, pro jiné zase vyjádřením vzájemného souladu.

Vstupují křesťanské dvojice do manželství s reálnými představami o své sexualitě?

Když přednáším snoubencům, nemohu to samozřejmě hned poznat. Ale obecně jsou páry, které mají už před manželstvím nějaké zkušenosti, a další, které je nemají vůbec. V obou případech lidé narazí na obtíže, se kterými je třeba pracovat. Lidé mívají o sexualitě spoustu představ, porůznu sesbíraných, často mají od sexu nepřiměřená očekávání – z filmů, románů, médií, od rodičů a vychovatelů. Bývají svázáni různě nabytými představami o tom, co je v sexu dobře a co špatně, co by měli a neměli, co se smí a co ne. Neznají svou sexualitu, natož toho druhého. Navíc nemáme z rodiny naučený jazyk, jak věci a děje dobře pojmenovat a vyjádřit. To souvisí i s tím, že v naší společnosti je sexualita tabuizované téma, o kterém se nemluví – to platí i pro nekřesťany.

Navzdory tomu, že zobrazení sexuality je dnes v podstatě všudypřítomné?

Všudypřítomné je právě proto, že je potlačené. Pak je ho plný právě i ten bulvár. Dívat se na filmy, prohlížet si fotky nebo číst o skandálech celebrit je něco úplně jiného, než mluvit sám o sobě. To jde do nitra, a tudíž může ohrožovat. O svém intimním prožívání s obtížemi hovoříme, i pokud je nepociťujeme problematicky: jde o citlivé místo zásadně spojené s pocity přijetí a odmítnutí.

Jak vlastně funguje manželská sexualita a jak se během trvání vztahu proměňuje?

Vzájemná přitažlivost bývá nejsilnější na začátku vztahu, tak první dva roky. Pak už to nepůjde tak automaticky, „samo“, neboť se přestanou vylučovat příslušné hormony, pomine „akutní intoxikace”. Druhého už známe, máme to s ním vyzkoušené. Navíc obvykle zůstáváme u jedné dvou technik, způsobů, které nám fungují. Pokud nezačneme rozšiřovat repertoár prožitků, můžeme si zevšednět a jednoho dne zjistit ono příslovečné „už to není, co to bývalo“. Pak se lehce může stát, že se „zamilujeme“ někde jinde.

Jde proti tomu vůbec něco dělat?

Určitě ano. Vyžaduje to ale větší ochotu vstoupit do kontaktu se sebou i druhým opravdověji, intimněji a cíleně na tom pracovat. Upřímně se podívat na důvody případného odcizení (malá komunikace, negativní hodnocení nejen vzhledu, představy, že jinde to bude lepší, nevhodné načasování, dlouhodobé nepochopení aj.). Znamená to více se sobě i druhému otevřít, více se přiblížit našemu centru, aby z „já a ty“ mohlo vznikat jednotné „my“. Tím nechci říci, že manželé nemají fungovat i odděleně, každý sám za sebe. Naopak je to důležité, vztah je dynamický proces, kdy se lidé během času navzájem sbližují, prolínají a zase se oddalují. Tomu je dobré dát prostor. Musíme ale přitom komunikovat – lépe, otevřeněji, důvěrněji. A bránit se nudě. Jeden z největších problémů je pak v intimní oblasti předstírání – to totiž v podstatě nejsme autentičtí a hrajeme něco, co není. Místo přibližování tomu druhému uhýbáme.

Co znamená „jít dál a hlouběji“ v praxi?

Je například dobré ve vztahu udržovat to mužské a to ženské, i když jsme třeba právě otcem a matkou. Otcovství a mateřství jsou něco jako role, kostým, který je dočasný, ale není to naše přirozenost coby muže a ženy. S ženou do postele jít mohu, s matkou ne. Navíc, když má žena či muž na sobě vytahané tepláky (kostým matky/otce), nejspíš nebude ten druhý mít na milování vůbec chuť. I krásné krajkové prádlo je ale jen vnější věc. Podstatné je, jdou-li ho třeba manželé koupit společně – to totiž znamená, že spolu o svém intimním soužití komunikují a snaží se pro ně něco dělat. A jak se říká, sex začíná v kuchyni: v žádném případě totiž nejsme nesexuální bytosti, které žijí po celý čas netečně vedle sebe, a potom spolu najednou jdou spát.

A jak si představit to tažení proti nudě?

Nuda přichází, když je to pořád to samé. Večer, zhasnuto, zatažené rolety, děti spí, jedna poloha. To brzy omrzí, proto je dobré trochu experimentovat. Tím nemyslím nic šíleného, ale docela obyčejné věci: dívat se do očí, nebo je naopak zavřít. Zkusit jinou denní dobu, novou techniku. Zařídit si občas hlídání pro děti. Jet spolu na víkend jen sami dva. A znovu: mluvit o tom, co nám dělá dobře, jak to prožíváme, jaké máme tajné představy a také co nám nevyhovuje. Na trhu je také množství dobrých knížek, které pomohou partnerům se v jejich sexualitě zorientovat a mohou posloužit i jako inspirace.

Leckteří manželé by spolu byli rádi i přes den, ale bojí se, že je uslyší děti. Co s tím?

A když uslyší? V některých kulturách se lidé milují i v místnosti, kde jsou jiní členové rodiny. Čímž samozřejmě nechci tvrdit, že to má být standard i v kultuře naší. Nevidím problém v tom, když děti vědí, že táta s mámou mají svůj čas a to, co tam dělají, je jejich projev lásky. Menší děti se mohou bát některých hlasitějších projevů, ale jinak je pro děti prvotní, že se rodiče mají rádi. Biologické souvislosti toho, co se děje, jim přitom klidně stačí vysvětlit až tehdy, kdy k tomu samy děti dozrají a začnou se ptát.

Patrně v každém manželství někdy nastanou období intimního nesouladu. Je možné jej nějak řešit, nebo se tento čas musí prostě jen vydržet?

Řešit se musí každopádně, protože jinak bude ve vztahu něco chybět, a to naruší naši vzájemnou blízkost. To, že spolu nespíme, nemusí být samo o sobě problém, pokud to vyhovuje oběma stranám. Problematické je až to, má-li jeden z partnerů větší potřebu, než mu ten druhý může naplnit. Obecné doporučení zní: řídit se podle toho z nich, kdo má potřebu menší. Když se totiž bude do něčeho nutit, jakýkoliv fyzický kontakt s tím druhým se mu může zprotivit úplně. Napřed je ovšem na místě poctivá otázka, jestli to opravdu nejde a proč: máme-li třeba malé miminko, je jasné, že první čtvrtrok to bude složité. Měl jsem ale v praxi klientku, která „nemohla“, protože prý měla malé miminko, a pak vyšlo najevo, že „miminku“ je rok a půl.

A když to nejde doopravdy?

Ani pak nemusíme na intimitu rezignovat úplně. Přirovnejme si to k jídlu: někdy máme chuť na polévku a hlavní jídlo, jindy stačí samotná polévka nebo třeba párek v rohlíku. Celé menu i s dezertem nemusí být pokaždé. I ten párek v rohlíku je projevem lásky k druhému, toho, že mu chci něco dát. Také to je cesta k partnerské harmonii, uvolnění. Nikdy by se nemělo stát, že když to zrovna nejde, budeme na to prostě kašlat. A opět zopakujme – základ je o tom spolu mluvit, nenechat věci vyhnít.

Co když se ten druhý o tom prostě bavit nechce?

To je pak velký problém. Měl by si uvědomit, že nejde jen o to, jestli spolu sem tam budeme nebo ne, ale především o to, zda je ochoten druhému něco dát a něco od něj přijmout. O dobrý vztah je třeba pečovat jako o zahrádku – je třeba vyplít, zalít, sem tam něco zasadit. V páru může jinak všechno ostatní fungovat, ale pokud tuto základní životní energii jeden z partnerů nepustí dovnitř ani ven, může nakonec vztah rozvrátit a dovést ho až k odcizení nebo rozvodu. Proto spolu mluvme, i když je to obtížné, i když se bojíme, jak partner bude reagovat. Stojí to za to.
Dále čtěte i na www.michalpetr.com. Sdílet článek na: 

Sekce: Přílohy, Doma, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 46 14. – 20. listopadu 2017

Daň z náhrad znovu ve hře

Církevní restituce. Až do minulého týdne uzavřené téma se znovu stává součástí politického boje při povolebním vyjednávání o nové vládě.

celý článek


Češi pro Haiti: od adopcí k dílnám

Déle než měsíc strávila Klára Löffelmannová z Arcidiecézní charity Olomouc (ACHO) na Haiti. Po návratu se podělila o své zkušenosti.

celý článek


Potřebovali bychom také sochu Odpovědnosti

Před několika desítkami let mluvil rakouský lékař a zakladatel logoterapie Viktor Frankl o tom, že je sice hezké, že na východním pobřeží Spojených států příchozí…

celý článek


DARUJTE KATOLICKÝ TÝDENÍK

Už začínáte přemýšlet nad dárky pod stromeček? Tím naším můžete povznášet, inspirovat a (in)formovat po celý rok!

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay