Rusko a Asie - v Knoblochově knize

Vydání: 2005/45 Poslední věci člověka, 31.10.2005, Autor: Dagmar Pohunková

Příloha: Perspektivy

Knihy mívají své osudy. Edgar Knobloch, právník, historik, znalec Středního Východu a Zakavkazska, žijící nyní v malé obci na francouzské straně Pyrenejí, poslouchal v letech 1948 až 1949 jako student pražské právnické fakulty přednášky  profesora Bohuše Tomsy o ideologii totalitních režimů, fašismu, nacismu a komunismu. Po vypuzení z fakulty pokračoval Tomsa až do svého zatčení v roce 1956 v pořádání tajných domácích seminářů. Jeho rukopisy byly tenkrát zabaveny a už se nenašly. Jeho žák Knobloch tehdy zpracovával ekonomické a sociální pozadí těchto režimů. V obavě ze zásahu StB své poznámky spálil. K tématu se později vrátil, ale když se po roce 1968 připravoval k emigraci, rukopis znovu zničil. Až v roce 1974 zpracoval v angličtině nový podrobný a bohatě dokumentovaný text, knihu o orientálních a nomádských vlivech v ruských dějinách. Britský nakladatel ji ale odmítl, protože ji recenzent charakterizoval jako „hysterický produkt studené války“. Zřejmě nebyla „politicky korektní“. Autor rukopis odložil, ale po třiceti letech, po rozpadu SSSR, jej v angličtině na svých internetových stránkách umístilo pražské nakladatelství Libri.

Čtvrtá civilizace

Dřívější autoři včetně Masaryka se zabývali vztahem Ruska k Evropě, kdežto Knobloch analyzuje v ruských dějinách asijské vlivy (na styl vládnutí, ekonomiku, kulturu, náboženství, mentalitu) - a to od předkyjevských dob až po dnešek. Vychází z podrobného rozboru tzv. čtvrté asijské civilizace, což je (vedle arabsko-perské, indické a čínsko-japonské) civilizace kočovníků na severu, jejímiž reprezentanty jsou především Mongolové (Tataři).

Pro tuto nomádskou civilizaci je charakteristická tendence nevytvářet trvalá obydlí a nehromadit objekty trvalé hodnoty. Každá generace začíná znovu, proto chybí důvod usilovat o pokrok. V rodinném, klanovém i vojenském uspořádání jsou si všichni rovni v chudobě – až na vládce, tj. velitele, a jeho družinu. Každý oddíl (organizovaný po desítkách s „desítkáři“) je odpovědný za chování všech členů. Půda má hodnotu pastviny, nová půda a vodní zdroje se získávají výbojem, daně jsou vybírány z hlavy. Je-li zapotřebí zvýšit příjmy vládce, je tu válečná kořist často v podobě dobře prodejných otroků. Vládce je synem nebes, a protože se nad zemí klenou jediná nebesa, činí si nárok na univerzální vládu nad celým světem. Jemu patří všichni poddaní. Ti jeho nadvládu přijímají, protože žijí ve stálém pocitu ohrožení vnějším a vnitřním nepřítelem. Pokud by takový nebyl po ruce, je nutné ho vytvořit. Ochranou před vnějším nebezpečím jsou rozsáhlá nárazníková území a zvědové, před vnitřním nebezpečím chrání dokonalý systém udavačů. Na dobytých územích se provádí genocida původního obyvatelstva nebo jsou nepohodlné etnické skupiny vypuzeny a na jejich místo jsou přesídleni poddaní rolníci. Ti patří i s obdělávanou půdou vládci, proto nemají důvod snažit se o intenzivnější hospodaření. To jsou charakteristické rysy kočovné chudé civilizace, s nimiž se dodnes setkáváme v oblastech subsaharské Afriky.

Pozdější perské vlivy, zprostředkované Byzancí, vnášejí do postavení vládce nový prvek: ten už sice není bohem, ale je spřízněn se slunečním božstvem; má-li si uchovat autoritu, musí žít v odloučenosti, obklopen nejužší družinou a být rituálně uctíván. Po pádu Byzance přejímají tento styl islámští vládcové, kalifové.

V západním pojetí je člověk nezávislá bytost se svobodnou vůlí, odpovědná sama za sebe, schopná rozlišit dobro a zlo, a stát je chápán jako lidský výtvor. Ve východním pojetí je člověk majetkem vládce, který rozhoduje o dobru a zlu, a stát je chápán jako nadpřirozená entita.

Předkyjevská Rus a Kyjevská Rus

Autor sleduje nomádské vlivy v jednotlivých periodách ruských dějin. Už v předkyjevských dobách to byl vliv dobyvatelských Varjagů (Normanů), kteří si podrobili původní slovanské obyvatelstvo a časem s ním splynuli. I za kyjevských vládců přetrvaly mnohé pohanské zvyky. Knížata vybírala daně formou nájezdů, většinou zimních, když zamrzl bažinatý terén, a zajímala při nich obyvatele, které na jaře vyvážela v karavanách po Dněpru, hlavní dopravní cestě, do Byzance. Zpět bylo dováženo byzantské zboží a zprávy o tamní kultuře a civilizaci. V době hladomorů při primitivním obdělávání půdy dokonce samy vesnické komunity řešily nedostatek potravin prodejem „přebytečných“ osob (těm se možná jako byzantským otrokům dařilo lépe než doma). Autor se podrobně zabývá ekonomikou a zemědělstvím té doby v porovnání se střední Evropou. Výjimku tvořila města jako Novgorod a Pskov, kam vedly cesty z německých hanzovních měst a kde se začaly utvářet městské republiky. Další sbližování Ruska se Západem však bylo přerušeno mongolským vpádem.

Mongolská nadvláda a Moskevská Rus

Veliká část dnešního Ruska byla obsazena Mongoly, zbylá údělná knížectví podléhala „velkoknížeti“ moskevskému, který od nich vybíral pro Mongoly daně.

Mongolská nadvláda trvala dvě a půl století a skončila vnitřním oslabením a rozkladem mongolské říše. Rozhodujícím způsobem ovlivnila další vývoj Ruska, přičemž je nutné uznat, že utrpení ruského lidu vděčí západní Evropa za to, že byla ničivějšího mongolského vpádu ušetřena. Po pádu poslední mongolské državy na ruském území (kazaňského chanátu) v roce 1552 obsazují Rusové tuto oblast a vyhlazují veškeré její obyvatelstvo. Vzniká centralizovaná krutovláda moskevských carů. Po pádu Byzance se Moskva prohlašuje za „třetí Řím“, strážce pravoslaví, s nárokem na univerzální vládu. Novgorod a Pskov jsou v rámci sjednocování země přepadeny a zničeny, obyvatelstvo je vyhubeno.

Rusko imperiální

Autor se drží obvyklé periodizace ruských dějin. Po období Moskevské Rusi se obrací k Rusku imperiálnímu. Analyzuje mocenské, ekonomické, společenské a kulturní poměry a životní styl té které doby. V každé nachází nepřerušenou nomádskou tradici, i přes snahu Petra Velikého o poevropštění, které se však netýkalo stylu vlády, ani společenského uspořádání, nýbrž technického pokroku. Během 18. století zesílily evropské vlivy zprostředkované od západu z Polska, od severu skandinávskými vlivy v Pobaltí, po otevření země cizí imigraci německými protestantskými odborníky a za Kateřiny II. francouzskými dobrodruhy, kteří vyznávali frankomanii vyšší třídy. Lidové vrstvy jimi však ovlivněny nebyly. K bližším kontaktům se Západem dochází až v 19. století v důsledku napoleonských válek. Po zrušení nevolnictví sílí modernizace a sbližování se západní  Evropou. Je to však pomalý, obtížný a nedůsledný proces, který je přerušen bolševickou revolucí.

V Rusku se nevyvinula feudální šlechta odpovědná za rozsáhlá dědičná panství, tvořící protiváhu panovníkovi. Šlechtici coby úřednická a vojenská elita na něm byli naprosto závislí. Nebylo tu nic jako magna charta, nevznikl stavovský systém. Většina půdy patřila panovníkovi, tedy státu. Patřila mu i většina průmyslových podniků. Nevytvořil se zámožný a vlivný střední stav, neexistovali ani samostatní sedláci hospodařící na rodinných gruntech. V rovnostářské společnosti budili bohatí lidé podezření a závist, proto často končili v žaláři a byl jim zabavován majetek ve prospěch panovníka. Nebylo ani dost času na vznik početné a dobře odborově organizované dělnické třídy. Nomádským dědictvím byla neúcta k soukromí a nediskrétnost v mezilidských vztazích – kočovník bydlel v jurtě s celou rodinou, i venkovská chatrč mívala jen jednu místnost, a proto nepřekvapuje, že i první bytovky komunistického státu počítaly s jedinou místností pro celou rodinu.

Ruská pravoslavná církev byla od začátku těsně spojena se světskou mocí. Neproběhl tam boj o investituru, její hlavou byl car. Ctnosti, které hlásala (poslušnost a pokora), podporovaly podřízenost lidových vrstev světské i duchovní moci. Neznala tzv. protestantské ctnosti, jako jsou píle, pracovitost, snaha po úspěchu, usilování o sociální pokrok. Ruská spiritualita byla poznamenána chybějící zkušeností gotiky, renesance i baroka. Autor to dokládá srovnáním sakrálního umění, malby i architektury. Byzantský vliv vidí také v absenci sochařského umění. Světské motivy se objevují spíše k oslavě vládnoucích osobností, pozdější díla v 18. a 19. století jsou evropským importem. Originální malířská díla se objevují až ve 20. století (Chagall, Kandinskij). Hudba dosahuje podle Knoblocha světové úrovně až Čajkovským. Literatura 19. století byla záležitostí vzdělaných šlechtických vrstev – byla psána o nich a pro ně. Teprve Dostojevskij podal autentický obraz ruských poměrů a ruské duše.

V právním vývoji převládal dlouho orientální typ práva. Až poslední carové začali usilovat o jeho poevropštění, o zavedení objektivní vlády zákona, jemuž je podřízen i vládce. Tomu učinil přítrž Lenin – právo bylo znovu subjektivně diktováno vládnoucí vrstvou (stranou) a stalo se jejím nástrojem.

Rusko sovětské

Jestliže někteří autoři považovali a dosud považují ruský bolševismus za epizodu, aberaci, perverzi, narušující vývoj ruské společnosti, autor dokládá opak: je to návrat k  zakořeněným nomádským tradicím. Je to klasické schéma: ideologie univerzální vlády nad jednotlivcem, společenstvím i světem, všemocný vládce určující, co je dobré a zlé, vnitřní okruh věrných a na něm závislých stoupenců a válečnická elita, na níž jediné záleží. Nižší vrstvy, dělníci a zemědělci, mají v praxi postavení otroků. Chybí úcta k individuu a jeho soukromí, všichni jsou pod dohledem armády špiclů, stejně jako v tatarské společnosti funguje systém desítkářů. Vnitřní nepřátelé, bývalá aristokracie, buržoazie a vesničtí kulaci musí být likvidováni. I spory uvnitř vládnoucí elity se řeší vraždami a popravami. Prostý člověk, jemuž se nedostává vnější svobody, si buduje svůj vnitřní svět přečasto pomocí alkoholu a je apatický k věcem veřejným. Má rád své malé ekonomické jistoty a spoléhá na „ty nahoře“, že „to nějak zařídí“; dostane-li se však nahoru, chová se velkopansky a bezohledně. 

Edgar Knobloch už v roce 1974 předvídá rozpad sovětského impéria z důvodů vnitřních - podobně jako se rozpadla mongolská říše i otomanské Turecko. Ale z dalšího vývoje soudí, že se pak vlády opět ujme silná ruka. Ve svém odhadu se nemýlil. Jistě by se s ním v mnohém dalo diskutovat, ale jeho analýzy jsou bohatě dokumentovány a vcelku odpovídají našim národním zkušenostem. Závažné ovšem je - až z toho mrazí - že nomádské, asijské dědictví se objevuje i v naší mentalitě, aniž je tam zanesla staletá mongolská poroba. Stačilo k tomu čtyřicet let komunismu a sovětský vzor.

Dagmar Pohunková

Edgar Knobloch: Russia and Asia. Nomadic and Oriental Traditions in Russian History. V elektronické podobě na stránkách Nakladatelství Libri. Libri, Praha 2004 Sdílet článek na: 

Sekce: Přílohy, Perspektivy, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 47 21. – 27. listopadu 2017

Přijeďte k nám, zvou Češi papeže

Zástupci církve v čele s kardinálem Dominikem Dukou, politici a studenti se vydali minulý týden do Říma, aby tlumočili papeži Františkovi přání pořádat v Česku Světový…

celý článek


Poděkování za svobodu

Konec komunistické diktatury v Československu připomněla v pátek 17. listopadu řada pietních akcí. V Národním divadle vyznamenali čtyři bojovníky za svobodu, mezi nimi i kněze.

celý článek


O vzniku svátku Krista Krále

Na poslední neděli církevního roku připadá „slavnost našeho Pána Ježíše Krista, Krále veškerenstva“, jak zní podle Římského misálu plný titul tohoto s

celý článek


DARUJTE KATOLICKÝ TÝDENÍK

Už začínáte přemýšlet nad dárky pod stromeček? Tím naším můžete povznášet, inspirovat a (in)formovat po celý rok!

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay