Rovnost šancí a svoboda volby

Vydání: 2007/17 Kronikáři, 24.4.2007

Příloha: Perspektivy

Jméno autora, profesora etiky na univerzitě v Mohuči, není u nás neznámé, naopak. Kdo usiluje o sebe vzdělání, nemohl minout jeho Úvod do filozofie, Úvod do etiky nebo Křesťanskou sociální etiku (vše přeloženo do češtiny). Nedávno vyhověl pozvání Národního centra pro rodinu při brněnském biskupství, kde pronesl přednášku na uvedené téma. Krize rodiny je celoevropský jev, stejně jako ofenziva liberalismu a různých emancipačních hnutí od něj odvozených. V zemích, jimž říkáme vyspělé, je však toto téma i předmětem kvalifikované diskuse, do níž Arno Anzenbacher zasahuje. Jeho brněnská přednáška by svým rozsahem zaplnila víc než polovinu Perspektiv, proto nabízíme její stručné „převyprávění“ (část, která nám pro svou výstižnost stála za to, uvádíme v doslovném překladu).
Terminologické upozornění: V současných společenských vědách se stále častěji setkáváme s vnímáním dvojího rozměru lidské pohlavnosti. Tomu konstantnímu, určenému biologickými danostmi, se říká sex. Za významnější je pokládán ten druhý, proměnlivý, určený sociokulturně, zvaný gender (čti džendr). Anzenbacher tuto koncepci přijímá.

Změna paradigmatu
Současná německá rodinná politika zaznamenává jistou proměnu, kterou si uvědomují všechny politické síly. Vytrácejí se starší stereotypy rolí pohlaví v rodině, kdy se muž staral o příjmy a žena o výchovu a domácnost. Tento model v předmoderní společnosti neexistoval, vytvořila si jej až měšťanská rodina v 19. století. Podlehl erozi vlivem obou světových válek i působením pozdější socialistické rodinné politiky. Prodělal krátkou renesanci v padesátých a šedesátých letech 20. století a definitivně s ním skoncovalo hnutí „osmašedesátníků“. – Není úkolem křesťanské etiky jeho zániku bránit, ani jej litovat.
Jeho místo se snaží zaujmout model rovnostářský, jemuž jsou nakloněna média i část veřejného mínění. Tento rodinně politický egalitarismus má více zdrojů. Jedním z nich je starý socialistický model rodiny, kde má výdělečná činnost muže i ženy rovnou šanci; oba se mohou subsidiárně podílet na výchově dětí, ta je ale vnímána především jako úkol společnosti. – Další motiv přináší egalitaristický (rovnostářský) feminismus, který redukuje pohlavnost na gender a v každém odlišování mužské a ženské role (zejména na pracovním trhu) spatřuje protiemancipační represi. Té je prý nutno čelit důsledným rovnostářstvím. – Jiným motivem rodinného egalitarismu je ekonomický zájem neomezeně využívat kvalifikovanou pracovní sílu mužů i žen bez rozdílu. – Ve hře jsou i pragmatické sociopolitické motivy: sociální zabezpečení už nelze vázat na vžité rodinné role, přibývá rozvodů, matek samoživitelek atd., což opět posiluje onu rovnostářskou tendenci.
Toto rovnostářské pojetí se stává závažnou protiváhou individuální svobody. Chce-li politika autoritativně definovat rozdíly pohlaví, dotýká se tím autonomie těch mužů a žen, kteří si chtějí sami po vzájemné dohodě určit životní plán a své vlastní role v rámci rodiny. – Pokusme se však nejprve o filozoficko-antropologickou analýzu situace.

Antropologická úvaha
K pohlavní odlišnosti by se měli filozofové a teologové vyjadřovat velmi opatrně. Jsou totiž – viděno historicky – v situaci „dítěte, které se spálilo“. Jejich teorie, často groteskní, přisuzovaly ženě podřadné postavení (např. u Aristotela, později i u Tomáše Akvinského, je žena cosi jako nepovedený, zakrnělý muž). Ano, je nesporné, že člověk existuje jako muž nebo žena a že jejich odlišnost má podstatný význam pro reprodukci. Její objektivace však naráží na jistou mez. Tou mezí je fakt, že člověk je bytostí nezcela určenou (nicht festgestelltes Tier – Nietzsche). Jakákoli objektivní určení ho nevystihují plně, protože on sám je utváří, mění – a pak se podle toho chová. U jiných živočichů pohlavní dimorfismus těsně koreluje s dimorfismem chování. Ani u člověka není nevýznamný, ale jeho jednoznačnost je problematická, protože je produktem přirozené umělosti (natürliche Künstlichkeit – Plessner). Tato plastičnost a modelovatelnost pohlavní odlišnosti se uskutečňuje v dvojím prostoru: v sociokulturním (epochálním, třídním aj.) a v individuálním (tvorbou individuálního životního plánu se situace ještě více pluralizuje). Moderní doba usnadňuje emancipaci od kulturních vzorců, proto význam individuálního projektu vzrůstá. Empirické zkoumání má tedy před sebou mimořádně rozmanitou scenérii, umožňující různé výklady; snahy o stanovení „podstaty“ mužství a ženství jsou proto vědecky problematické a politicky represivní. Proto má feministický důraz na gender jisté oprávnění. Odlišnost mužství a ženství prostě nelze vyložit pouze jako charakteristiku nadčasově pojaté přirozenosti, tj. bez přihlédnutí k jejich profilování kulturou a individuální volbou. – Právě tak ale nelze přesně oddělit přirozenost a kulturu (sex a gender). Sporná je i redukce přirozenosti na kulturu (sex na gender).

„Filozofické podezření“
„Při vší opatrnosti, jaká filozofovi (tj. dítěti, které se už jednou spálilo) sluší, bych rád vyslovil jisté filozofické podezření. Pokud se lidská personalita uskutečňuje pouze v tělesnosti, pak je záhodno připustit, že relevantní rozdíly tělesně-biologické konstituce mají přinejmenším tendenci stávat se i osobně významnými. Pak má ale pohlavní odlišnost, která dělí naši species na ženy a muže a uvádí je do vzájemného vztahu, zcela zásadní důležitost. Tím nezpochybňuji, co bylo řečeno o oné přirozené umělosti nebo o socio­kulturním či individuálním výkladu pohlavních rozdílů. Mám jen podezření, že ta antropologická dialektika biologicky předem dané přirozenosti na jedné straně a kulturně i individuálně utvářené interpretace na straně druhé je sama o sobě poznamenána onou rozdílností pohlaví. Že ženy mají tendenci – viděno statisticky – vstupovat do této dialektiky odlišným způsobem než muži a že to není dáno pouze patriarchální represí (kterou jinak nepodceňuji). Proto se lze domnívat, že ani mateřství a otcovství nejsou – při vší zmíněné plasticitě – jednoduše zaměnitelnými veličinami. – Potud toto podezření sympatizuje s diferencujícím feminismem, který, na rozdíl od toho rovnostářského, odlišnost pohlaví respektuje“.
Naše školství už dávno skoncovalo se znevýhodněním dívek a žen. Přesto se vysokoškolskému studiu jazyků, psychologie či pedagogiky věnují víc než ze dvou třetin studentky, kdežto u matematiky, fyziky a technických věd jsou to víc než ze dvou třetin studenti. Tvrzení, že jde o důsledek překonaných stereotypů, protože dívkám pořizujeme panenky a chlapcům autíčka, není uspokojivé. I kdyby mělo kus pravdy, neospravedlní tlak, který by nutil dívky a chlapce k profesím, o něž nestojí. – Právě tak není důvod konstruovat (a prostřednictvím rodinné politiky vnucovat) nějaké nové genderové role. Obranou proti takové represi je zajištěná svoboda volby, ať už jde o povolání nebo o uplatnění role ženy (matky) a muže (otce) v rodině a o jejich vzájemnou dohodu na jejich podílu na výchově a výdělečné činnosti. Konkrétní rodinná politika by měla jejich autonomii respektovat.

Dilema rodinné politiky
Konkurenční tlak nutí zaměstnavatele zvyšovat produktivitu, efektivitu, stupňovat pracovní nasazení zaměstnanců, podřizovat zájem rodiny (včetně blaha dětí) zájmům firmy. Ekonomika proto zesiluje unifikační tlak na rodiny. Nejzávažnějším problémem rodinné politiky se proto stává slučitelnost rodinného života a výdělečné činnosti. Pokusy o jeho řešení mohou mít mnoho variant. Politické rozpravy se však dnes točí kolem dvou témat: zakládání zařízení péče o děti (mimo rodinu) a ochoty podniků vyjít vstříc potřebám rodin zaměstnanců (a její podobu).
Je jasné, že jinou představu o slučitelnosti rodičovství a zaměstnání má kompletní rodina, jinou osamělá matka. Rodiče, kteří vsadili na profesní kariéru, mají jiná očekávání než rodiče, kteří na ní přednostně netrvají atd. Požadavky, potřeby a hodnotové preference na rodičovské straně jsou dosti rozdílné. Rodinná politika by proto měla přicházet s diferencovanou nabídkou řešení problému (služeb) a rodiče by měli mít možnost volby. Místo toho se prosazuje představa rovnostářského modelu kontinuální mimorodinné péče o děti, který by vnucoval unitární režim rodinného života všem bez rozdílu. Např. rodiče, kteří si uvědomují význam prvních let života pro formaci osobnosti dítěte a kteří se proto rozhodnou nevyužít servisních zařízení, by za to byli penalizováni (ekonomickým znevýhodněním). Přitom péče o dítě a jeho výchova v rodině není společensky méně významná než výdělečná činnost (což platí i o domácí péči o seniory a o nemocné).
Rodinná politika má tedy bránit monopolizaci času života výdělečnou činností, usilovat o diferencovanou nabídku způsobů, jak sloučit rodinu a zaměstnání, a umožnit svobodnou volbu.
pp
Pozn. red.: Zájemcům můžeme nezkrácený text přednášky (německy) zaslat elektronickou poštou.
Sdílet článek na: 

Sekce: Přílohy, Perspektivy, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 46 14. – 20. listopadu 2017

Daň z náhrad znovu ve hře

Církevní restituce. Až do minulého týdne uzavřené téma se znovu stává součástí politického boje při povolebním vyjednávání o nové vládě.

celý článek


Češi pro Haiti: od adopcí k dílnám

Déle než měsíc strávila Klára Löffelmannová z Arcidiecézní charity Olomouc (ACHO) na Haiti. Po návratu se podělila o své zkušenosti.

celý článek


Potřebovali bychom také sochu Odpovědnosti

Před několika desítkami let mluvil rakouský lékař a zakladatel logoterapie Viktor Frankl o tom, že je sice hezké, že na východním pobřeží Spojených států příchozí…

celý článek


DARUJTE KATOLICKÝ TÝDENÍK

Už začínáte přemýšlet nad dárky pod stromeček? Tím naším můžete povznášet, inspirovat a (in)formovat po celý rok!

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay