26. března–1. dubna 2024
Aktuální
vydání
13
Předchozí vydání
Hledat
Archivní článek

Rok 1918 - nejkrásnější z osudových osmiček

29. 10. 2008

|
Tisk
|

Vydání: 2008/44 Dušičky, 29.10.2008

Příloha: Perspektivy

Ustavení československého státu na podzim 1918 nahlížíme většinou tak, jako by k této události došlo hlavně z vůle našich předků. Historicky významná data ovšem shrnují a symbolizují vývoj předchozích desetiletí, ne-li staletí. Podunajská monarchie, národními propagandisty nazývaná „žalář národů“, ustupovala ze slávy dávno před podzimem 1918. Co bylo počátečním datem úpadku? Možná už vysilující koaliční války na přelomu osmnáctého a devatenáctého století. Velice významný byl rok 1848, ale i porážka v roce 1866, po níž se Rakousko změnilo v „dvojdomek“ a už vlastně nebylo prvořadou velmocí.
Anebo nevyhnutelný sestup započal, když zeslábla osmanská moc, kvůli níž se původně středoevropská království a knížectví sdružovala pod vládou habsburského rodu? Můžeme zvažovat i skutečnost, že hospodářská, a tudíž také politická síla v novověké Evropě se čím dál zjevněji hromadila v centrech přímořských států. Všechny vlivy samozřejmě provázel obecný vzestup národního uvědomění, růst citových vazeb k rodnému jazyku a zemi.
V devatenáctém století se tedy z jakžtakž spolupracujících součástí monarchie čím dál otevřeněji stávala konkurence. Maďaři, Češi, Němci, Poláci spolu soutěžili o vliv na vídeňskou administrativu a posléze na podzim roku 1918 vůči sobě uplatňovali zbraně.

Rozhodly krvavé bitvy
O porážce centrálních mocností a rozpadu Rakouska-Uherska, a tedy i o vzniku Československé republiky se nakonec rozhodlo v krvavých bitvách, jež se převážně konaly ve Francii, v Rusku a v Itálii a také na Blízkém východě a na mořích. Bojovali v nich hlavně Francouzi, Angličané, Němci a posléze i Američané, Italové a národy Rakouska-Uherska a Ruské říše, Turci a Japonci. Méně však Čechoslováci. (Bitva u Zborova byla hodna pozornosti z hlediska branné tradice nového státu. Její vliv na celkový výsledek války byl však zanedbatelný.) Zato v císařském kabátě ukázněně bojovaly a umíraly statisíce Čechů až do podzimu 1918. I tito česko-rakouští mrtví byli posléze započteni mezi oběti pochované v základech nové republiky. Na početných pomnících postavených po válce čteme: „Padlým rodákům vděčná obec.“ Vděčná za co? Takto byl prostě propagandisticky zhodnocen fakt, že miliony lidských životů pohltil vír rozsáhlé historické krize.
Vžité vyprávění o tom, jak se naši předci vítězně postavili proti Habsburkům, si můžeme prospěšně upřesnit. Dnes už lze uznat bez škody na cti státu, že český boj proti Vídni se odehrával spíše na rovině propagandy. Při vší úctě ke statečnosti a utrpení frontových bojovníků smíme konstatovat, že celkový počet československých legionářů dosáhl zhruba jednoho sta tisíce, tedy počtu, který generálové u Yper, u Verdunu nebo na Sommě hladce obětovali v několikadenní ofenzivě. Bojový vklad ozbrojených Čechoslováků a zejména jejich sibiřská anabáze měly ovšem výraznou demonstrativní hodnotu. Totéž platí o aktivitách domácího odboje. V druhé polovině první světové války se však Češi a Moravané doma konfrontovali především s tím, co historik označuje jako válečnou vojensko-byrokratickou diktaturu. Proti vnitropolitické mašině, odvádějící rekruty a rekvírující potraviny, byly hlavně namířeny demonstrace a stávky, jichž ovšem nebyla ušetřena žádná z válčících stran. Císař Karel i vídeňská vláda byli už jen zástupnými symboly moci, nikoliv hybateli nálad unaveného obyvatelstva dvojmonarchie.

Habsburská monarchie na kusy
Ve hře však dlouho zůstával velký český problém. Čteme-li osobní výpovědi politiků a vojáků, propagandistů a umělců, kteří se angažovali proti Rakousko-Uhersku v zahraničí, narážíme na opakující se motiv, který je nám dnes už skoro nesrozumitelný. V letech 1914–1918 bylo třeba světu, a to v Moskvě jako v Paříži, teprve intenzivně vysvětlovat, kdo jsme a že vůbec existujeme jako samostatná kulturní a politická obec. Na programu nebylo zrození národa. Ten tu sídlil, tvořil a česky se modlil k Bohu tisíc let. Ale šlo o aktualizovaný, moderní obraz češství v evropském i světovém povědomí. (Podobný problém psychicky tížil slovenské vlastence až do roku 1992.)
Pro nás je dnes však nejdůležitější, že naši předkové o sobě ani stínem nepochybovali a že vzdor relativnímu nezájmu světa češství samo pro sebe a ve svých vlastních očích bylo v roce 1918 samozřejmostí, i když úroveň české kulturní sebereflexe se měnila a rozvíjela.
Pohlédneme-li tedy na události podzimu 1918 z vyšší perspektivy, pro niž je dnešek snad už zralý, připustíme, že k založení samostatného státu na našem území by na podzim roku 1918 došlo patrně i tehdy, kdyby nebojovaly československé legie, nekonspirovala pražská Maffie, nepracoval Český svaz a Národní výbor, nebyla sepsána Tříkrálová deklarace a snad i kdyby nejednal profesor Masaryk. Byl to obrovský, dlouhodobý odstředivý kulturní a ekonomický pohyb, který rozmetal habsburskou monarchii na kusy. Vítězství bylo našim předkům v první světové válce v jistém smyslu vnuceno. Podobně byly i Rakušanům a Maďarům v roce 1918 naléhavě věnovány vlastní národní státy. V historickou hodinu se však hrálo o vnitřní i vnější podobu dosud nevyhraněných útvarů.

Češi byli připraveni
Výsledkem kulturní i politické práce předchozích generací byla schopnost české reprezentace zareagovat na dějinný přelom a vytvořit funkční orgány a strukturu demokratické republiky. Naši pradědové chtěli být republikány a Čechoslováky. Nevznikla chaotická situace, kdy by v Čechách a na Moravě soupeřila rozličná mocenská seskupení, což byl pohled, který poskytovalo například Německo. Kulomety střílely: došlo k ozbrojeným utkáním se sudetskými i rakouskými Němci, s Poláky i s Maďary. Do jisté míry byly hranice nového státu vybojovány mocí. Ale Margaret Macmillanová ve své knize Mírotvorci – pařížská konference 1919 píše: „Tam, kde se Polákům jaksi dařilo vyvolávat podrážděné povzdechy dokonce i u svých stoupenců, tam se Češi vyhřívali na výsluní všeobecného souhlasu. (...) Češi byli osvěžujícím způsobem západní.“ Naši předkové se projevili v historickou hodinu jako kulturní evropský národ právě proto, že byli na výzvu podzimu 1918 připraveni prací předcházejících generací, kultivujících českou sebereflexi.
Zářivé vítězství veřejnost dočasně oslňovalo. Činilo tedy neviditelnými i problémy závažné pro budoucnost nového (českého?) státu. Vnější pozicí i národnostní strukturou ČSR vlastně připomínala podunajskou monarchii. Republika, která vznikla 28. října 1918, byla také obklopena nepřáteli, což se zdálo v hodinu vítězství Dohody nedůležité. Existovalo však poučení z dějin: od sedmnáctého do devatenáctého století byly české země několikrát napadeny ze severu i ze západu. Tehdy se Čechy a Morava pravidelně stávaly bojištěm. Rakousko a Uhry hrály roli zázemí. Ve válkách s osmanskou říší tomu bylo naopak. Obranný potenciál habsburské monarchie kotvil v hloubce území v časech, kdy rychlost válečných operací určoval koňský potah. Kdežto ČSR postrádala v době spalovacích motorů oporu zázemí. Na tu slabinu, již sdílely všechny takzvané nástupnické státy, ještě nebylo v říjnu 1918 vidět.

Státotvorný národ a menšiny
Vnitřně ČSR podědila po Rakousko-Uhersku napětí mezi národnostmi. Rozdělení občanů na státotvorný národ a menšiny se posléze ukázalo jako fatální slabina principu sebeurčení národů. V monarchii si formálně všechny národy byly paradoxně rovné. Všechny byly poddanými. Mezi národnostmi byly kulturní a politické rozdíly, ale loajalita ke státu byla vázána na panovnický rod. Jakmile myšlenkový horizont střední Evropy ovládly emancipační vlivy a citové vztahy k jednotlivým národnostem, panující dynastie i sám princip monarchie ztratily sílu svazovat multinacionální seskupení. V říjnu 1918 se zrodila nová republika, jejíž politická scéna se automaticky stala dějištěm odporu nových menšin vůči novému centru. Masaryk jako náhradní panovník k sobě vázal loajalitu většiny Čechů a části Slováků. Němcům, Maďarům a Rusínům byl celkem lhostejný. A česká kultura byla koncipována jako národní. Vyjadřovala český obraz světa a její nadnacionální vliv byl velmi omezený.
Další problémy vyplynuly z faktu, že ČSR se zrodila pod ideovou patronací francouzského radikálního republikánství. S tímto původem souvisel i programový bojovně protikatolický ráz československé ideologie. Důsledky záměru zbožštit stát a jeho představitele a postavit národ na místo církve, tendence cloumající Francií po celé devatenácté století, se v naší zemi projevily brzy. Vyvrcholily pak v padesátých letech dvacátého století. Stopy tohoto jakobínského dědictví dodnes vidíme v postojích některých českých socialistů a nacionálních liberálů.

Epilog
Vítězství Čechům v roce 1918 – v závěru obrovského krveprolití – seslaly dějiny. Výzva však zastihla naše předky v zásadě pohotové. Vzali na sebe bez váhání nové naděje, nároky i břemena. Kéž i my bychom byli pro budoucnost tak dobře připraveni na zlomové dějinné okamžiky, jako byli tenkrát pohotoví naši pradědové.
Pavel Švanda
(Mezititulky redakční)


Ochrana vašeho soukromí je naší prioritou

Abyste mohli co nejlépe využívat služby portálu Církev.cz, včetně nakupování, používáme my a někteří naši partneři tzv. cookies (malé soubory uložené ve vašem webovém prohlížeči). Díky nim si například pamatujeme, zdali jste přihlášeni, vámi provedená a preferovaná nastavení, co máte v košíku, jak máte seřazené a vyfiltrované produkty apod.

Díky nim vám také nenabízíme nevhodnou reklamu a pomáhají nám v analýzách sloužících k dalšímu rozvoji portálu.

Potřebujeme však váš souhlas s jejich zpracováváním. Děkujeme, že nám ho dáte, a ujišťujeme vás, že se k vašim datům chováme maximálně zodpovědně v souladu s platnou legislativou