Rodný kraj nosíme ve svém srdci

Vydání: 2006/32 Koníčky duchovních, 7.8.2006, Autor: Radek Gális

Příloha: Perspektivy

„Cílem poutě je přiblížit se k Bohu a srovnat si svoje nitro,“ říká Jiří Černý, který již dvě desítky let jezdí po poutních místech naší vlasti. Za tu dobu navštívil množství kostelů, kaplí i Božích muk, poznal pečlivě udržované stavby i zchátralé, několikrát vykradené církevní objekty. Zatím o nich napsal dvě pozoruhodné publikace - Poutní místa jihozápadní Moravy (2005) a Poutní místa Českobudějovicka a Novohradska (2004).

Co je vlastně náplní práce diecézního konzervátora a s čím vším se při své práci setkáváte?
Především je to péče o církevní, jmenovitě movité památky. Mým stěžejním úkolem je dokumentace a evidence církevního mobiliáře, jeho ochrana před odcizením nebo zničením, spolupráce s Národním památkovým ústavem a také správa depozitářů. Dále pak posuzování zápůjček do muzeí a galerií, natáčení či publikování, poradenství poskytované správcům farností, záležitosti restaurování a oprav či posudky a oceňování pro potřeby farností. Mám radost, když při své práci poznám obětavého kněze, který má úctu k tradici a z ní vyplývající kladný vztah k „církevním památkám“. Uvědomil jsem si, že ve farnosti i v této rovině hraje klíčovou roli právě duchovní správce. On sám by si měl umět vybrat spolupracovníky a některé věci konzultovat s odborníky. Ve své první knize mapujete poutní místa Českobudějovicka, kde osm let působíte. Proč jste se v té druhé zaměřil právě na region jihozápadní Moravy? Církevní památky jihozápadní Moravy jsem poznával dříve než ty jihočeské. Začínal jsem krajem, ke kterému mám nejbližší vztah. Moji rodiče a předkové totiž pocházejí z oblasti jihozápadní Moravy, z území mezi Dačicemi a Brnem. V 80. letech jsem pracoval v Jihomoravském muzeu ve Znojmě, odtud pochází i moje manželka. Nosím proto tento kraj ve svém srdci. Narodil jsem se v Pelhřimově, který mám velmi rád, ale za svůj rodný kraj považuji také oblast na pomezí Třebíčska a Znojemska. K výběru mě vedla láska ke kraji předků, kam jsem každý rok jezdíval na prázdniny a kde se utvářelo moje šťastné dětství. Rodiče si uchovávali víru i v době komunismu, chodili každou neděli do kostela a byli mi od dětství příkladem. Ačkoliv jsem všemu nerozuměl, tušil jsem, že se jedná o hodnotu, kterou se budu později zabývat i já sám. To tedy znamená, že se o církevní umění zajímáte už od dětských let? Už jako malý jsem měl přání, s nímž jsem se svému okolí moc nesvěřoval. Pozoroval jsem krásu kostelů, kde jsem jako dítě sedával a obdivoval množství soch a obrazů, které jsem tehdy nevnímal rozumem, ale spíš srdcem. Vše bylo pro mě tajemné a krásné a já si přál, abych to jednou přiblížil i ostatním lidem.

Odkdy jste navštěvoval církevní památky jižní Moravy?
Od doby, kdy jsem začal působit v Jihomoravském muzeu ve Znojmě. Byl jsem ještě svobodný a veškerý volný čas jsem využíval k cestování s fotoaparátem. Bylo to velmi zajímavé, protože kostely byly tehdy ještě otevřené a přístupné. Zdaleka se tolik masově nevykrádaly jako po roce 1989. V cestování po pohraničí na Znojemsku bylo i cosi dobrodružného.

Jak se dalo vlastně pohybovat v tehdejším přísně střeženém pohraničním pásmu?
Musím říct, že to někdy bylo i dosti nepříjemné. Neradostné zkušenosti jsem získával, jakmile jsem zavítal do pohraničních obcí, vzdálených třeba jen čtyři kilometry od státní hranice. Nacházejí se tam totiž z umělecko-historického hlediska vysoce atraktivní lokality, například Dyjákovice nebo Hnanice. Jsou nesmírně zajímavé z hlediska církevních dějin, ale přímo na místě jsem se setkával s naprostým nepochopením tamního obyvatelstva. Také s určitým druhem šikany ze strany pohraniční stráže. Naložili mě třeba do auta, odvezli několik kilometrů a upozornili, že tam nemám co dělat. Ve Znojmě, kde jsem bydlel v podnájmu, se mi jednoho večera pověsil na paty tajný v civilu. Sledoval mě, co jsem zač, co dělám a kam chodím. Byla to zvláštní doba, ale snášel jsem ji dobře. Hlavně díky mládí a nadšení, ale i díky nezkušenosti, protože jsem si nechtěl a neuměl představit, co všechno mě může potkat. Tehdy jsem načerpal mnoho informací a zde vlastně začal i můj profesionální zájem o církevní umění na jižní Moravě.

Jaká zajímavá místa jste v tomto regionu objevil?
Hlavní poutní místa jihozápadní Moravy veřejnost dobře zná. Jsou to třeba Hluboké Mašůvky, Přibyslavice, Kostelní Vydří, Montserrat, Obyčtov a některá další. V knize píšu i o místech, která znají jen lidé určitého regionu. Často je jeich půvab a kouzlo právě v tom, že sem hromadně nejezdí autobusy a nevidíme tu ani krámky s různými, někdy i nevkusnými předměty. Tady si můžeme udělat krásnou soukromou pouť, o níž kromě nás ví jenom Pán Bůh. I taková soukromá putování mají velký význam, a proto bychom na ně neměli zapomínat. Každý z nás si někdy může najít čas, aby se pěšky vydal a postupně se přibližoval k určitému poutnímu místu, jako to kdysi dělávali naši předkové.

Co jste vy sám při návštěvách poutních míst odhaloval?
Většina poutních kostelů je stavěna na takových místech, aby se poutníkovi odkrývala postupně, když se k nim přibližuje. Je velký rozdíl, když přijedete autobusem, který vás vysadí přímo na nádvoří poutního místa či těsně u ambitů, anebo když se na pouť zvolna připravujete. Příprava je velice důležitá, jak věděly ještě předchozí generace. Pouť má z duchovního hlediska svůj cíl a význam. Zjednodušeně můžeme říct, že jejím účelem je přiblížit se k Bohu, srovnat si svoje nitro. Důležitá přitom je zpověď, pokání a svaté přijímání. Pokud něco z toho chybí, může se z poutě stát pouhá turistika. Můžeme mít rádi poutní kostely jako památky a můžeme je obdivovat, ale pokud v sobě, ve svém nitru, nenajdeme sílu něco překonat, pak se hlavní duchovní význam vytrácí.

Ve své knize ovšem nezmiňujete jen typická poutní místa...
Do knížky jsem kromě kostelů, kaplí a kapliček či Božích muk, zahrnul i některé konkrétní lidské příběhy. Svým způsobem totiž poutním místem může být také rodiště nebo působiště osoby, která prokázala křesťanskou statečnost či získala palmu mučednictví. Proto jsem do své knihy úmyslně zahrnul i vesničku Arnolec na Jihlavsku, kde se narodil jeden z mučedníků komunismu - pater Josef Toufar. Stal se farářem ve východočeské Číhošti, ale pocházel z moravského území. V knize najdete i Babice, známé tzv. babickým procesem. Zmínil jsem patera Jana Bulu, třicetiletého kněze, který byl v souvislosti s vykonstruovaným procesem popraven. Zmiňuji i novoříšské premonstráty, kteří byli perzekvováni za nacistů i komunistů.

Zažil jste při svých cestách i nepříjemné momenty?
Nepříjemné je, když se například nemůžete dostat do zamčeného kostela. Někdy do něj dokonce nemůžete ani nahlédnout klíčovou dírkou. Pro věřícího člověka je to jistě smutné. Když jsem mluvil s lidmi v nějaké obci, překvapilo mě, že nemají ani tušení o Božích mukách nebo o kapličce, kvůli které jsem přijel. Vůbec o ní nevěděli, a byli přitom místní. Navíc někdy dávali najevo, že se z jejich pohledu jedná o úplně zbytečné věci. S tím jsem se ale setkával spíše v pohraničních, dosídlených oblastech.

Nevysloužil jste si někdy podezření, že i vy sám přicházíte s nekalými úmysly? A určitě jste při svém putování narazil i na dnes tolik rozšířený fenomén, jímž je bezuzdné vykrádání církevních památek?
Samozřejmě, že když vás lidé neznají, vidí vás poprvé a zjistí, že chcete vidět kostel, tak ti starostliví hned přemýšlejí, jestli nejste nějaký tipař nebo zloděj. Musel jsem se moc snažit, abych vzbudil u lidí důvěru a ukázal jim, že návštěvou kostela nic špatného nezamýšlím. Ve většině případů se to dařilo. Nedůvěru někdy projevili i samotní kněží. Většina zkušeností byla ale spíš příjemná. Vykrádání církevních památek je nepochybně smutná kapitola našich nejnovějších dějin. Na tento fakt stále doplácejí především katolíci, kteří trpí nejvíc, protože jejich kostely musejí být zavřeny a mnohdy i vyklizeny. Přitom kostely mají být občerstvením pro všechny, kteří do nich chtějí přijít i mimo bohoslužbu, třeba o přestávce mezi prací. Tradiční liturgické prostory katolických kostelů mohou svou posvátnou atmosférou hluboce oslovit i vnímavé lidi hledající a ve víře nezakořeněné.

Jistě jste navštívil mnoho míst ještě před jejich vykradením. Podle čeho si podle vás vykradači kostelů svá místa vybírají?
V jižních Čechách ano, na Moravě asi ani žádný takový případ nebyl. Krádeží je tam podstatně méně než v Čechách. Ačkoliv kostel v Telči, tradičně katolickém městě, byl vykraden také. Otázka, proč některé oblasti napadají zloději víc, souvisí nejspíš i s určitou mentalitou místních obyvatel a nepochybně i s mírou jejich zbožnosti. Například na západním Slovensku, církevním mobiliářem srovnatelném s Moravou nebo Čechami, je krádeží podstatně méně. A na Moravě je ve srovnání s Čechami krádeží rovněž méně. Záleží na tom, jak si lidé svých kostelů váží, jaký k nim mají vztah a jak si všímají, co se v nich děje. Jestli jim je nebo není lhostejné, když je na dveřích chabý zámek. Lidem nikdo nebrání, aby se domluvili, udělali sbírku a vybrali peníze na lepší zabezpečení svého kostela. V současnosti je zřejmé, že i přes sebelepší ochranu bude vykrádání pokračovat. Osamocený kostel se totiž nikdy nedá úplně stoprocentně zabezpečit ani s pomocí té nejdražší techniky. Naše vyhlídky jsou špatné a ani po vstupu do Evropské unie se nezlepší, nenavrátí-li se naše země ke Kristu.

V současnosti existují depozitáře, kam se svážejí památky z kostelů, aby byly chráněny před krádežemi. Není ostuda a škoda, když jsou odtrženy od denního života věřících?
Tento stav je smutný. Domnívám se, že všechno má hlubší souvislosti. Katolická církev je v naší vlasti dlouhodobě vytlačována na okraj a bohužel jako bychom to již považovali za normální stav v době dnešního agresivního relativismu, který neguje, zpochybňuje a zesměšňuje skoro všechno. Ve zdravé společnosti by posvátná místa patřila k nejvyšším hodnotám a jejich poškozování nebo vykrádání by se podle toho posuzovalo. Vždyť je v nich ukryta identita velké části českého národa a netýká se to jen ostrůvků věřících. Sdílet článek na: 

Sekce: Perspektivy, Přílohy, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 42 17. – 23. října 2017

Olomouc má nové pomocné biskupy

Mohutný potlesk zněl v sobotu olomouckým dómem. Věřící tak děkovali za vysvěcení nových pomocných biskupů Antonína Baslera a Josefa Nuzíka.

celý článek


Bohoslužby i z horských hřebenů

Sledovat mši svatou „na dálku“ umožňuje také televize Noe a Radio Proglas. Obě stanice nabízejí přímé přenosy několikrát do týdne.

celý článek


Křesťan a demokracie

Jak posílit demokracii v nejisté době? Co mohou křesťané, zvláště křesťanští politici, udělat pro posílení demokracie? Nad těmito otázkami se zamýšlí Iveta Radičová,…

celý článek


Latina je výrazem jednoty

Má jedno nezpochybnitelné prvenství. Je vůbec první ženou, která před čtyřiceti lety začala učit na české katolické teologické fakultě. Aktivity Markéty Koronthályové…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay