26. března–1. dubna 2024
Aktuální
vydání
13
Předchozí vydání
Hledat
Archivní článek

Rodina a komunita, v níž rodina žije

19. 8. 2014

|
Tisk
|

Sociolog JAN SPOUSTA nabízí svůj pohled na rodinu a prostředí, v němž se ocitla. Rodina a komunita, ve které žije, je jedním z témat přípravných katechezí na Národní pouť rodin, která se uskuteční o posledním srpnovém víkendu ve Žďáře nad Sázavou.

Vydání: 2014/34 Papež přijel. Korea na kolenou, 19.8.2014, Autor: Jiří Macháně

Příloha: Doma

Začnu od konce. Zmíněný muž vynáší rodinu jako hodnotu, i když sám ji není schopen dosáhnout, několikrát v životě klopýtl a jeho nebližší rodina se mu rozpadla. Je to podobné, třeba jako když lidé hodnotí vysoko zdraví, přestože většina z nás je někdy aspoň trochu nemocná. Lidé si cení rodiny, přestože vědí, že ta jejich vlastní není dokonalá. Nebo dokonce prošli zkušeností jejího rozpadu třeba kvůli rozvodu nebo hádce mezi větvemi rodového klanu. To se běžně stávalo a stává. Přesto zůstává přání, abych měl své vztahy dobré a se svým nejbližším okolím vycházel. 

Narážíme také na další problém: co dnes společnost rozumí pod pojmem rodina, stabilní rodina. Tradiční obraz rodiny jako rodičů, dětí a dalších příbuzných se už mnoho dekád rozvolňuje. Rozvedení si přivádějí do dalších manželství jiné děti, často chybí formální uzavření manželství, lidé tak vytvářejí daleko volnější a tím křehčí síť vztahů. Neznamená to ale, že by v těchto pozměněných formách neusilovali o to, co říká výzkum: o citové zázemí, dobré vztahy, o prostředí, ve kterém mohou dobře žít spolu s blízkými.

Před dvěma sty lety byla rodina spíš velkorodina, klan lidí, kteří spolu žili na stejném místě. Komunita, ve které se rodina pohybovala, byla obvykle vesnice nebo část města a širší okolí – vše bylo vzájemně propojené příbuzenskými vztahy nebo vztahy, které příbuzenství doplňují, například kmotrovstvím. Lidé byli daleko více provázáni, zapojeni do svého bezprostředního okolí, jejich vazby byly velice úzké. Často to mělo i negativní důsledky, mladí lidé byli například pod tlakem takové široké rodiny nuceni dělat, co sami nechtěli, trpěli příliš pevným sítem sociálních vazeb. Vlivem průmyslové revoluce a přechodu lidí do měst se tradiční rodinné struktury začaly rozpadat. Typická rodina 20. století pak byla jádrová rodina, tvořená manželským párem a jejich dětmi. Dětí už bývalo méně, rodiny se začaly smršťovat a začaly se z nich stávat jednotky, které se dají umístit do paneláku. Panelák je ztělesněním moderní jádrové rodiny, která může žít naskládána v těch velkých krabicích, kde každá má svůj koutek, pak je chodba a sousedi, kteří obvykle nemají navzájem nic společného; nemusí se ani znát.

Lidská svoboda v naší západní společnosti se stále více chápe jako svoboda sexuální a vztahová. Pevnost rodiny se snižuje. Různé funkce rodiny, které k ní dřív neodmyslitelně patřily, se postupně vydělují někam jinam: do firem, do škol a školek, do státního sociálního zabezpečení, které se o nás údajně ve stáří postará. Tím se samotná rodina vlastně omezuje jen na základní sociální a biologické naplnění.

Není nic nového, že to souvisí i se sexuální revolucí šedesátých let. Sexualita se uvolňuje jako něco, co už není zapojeno do světa rodiny, nýbrž je to najednou svébytná sféra, která více patří do světa zábavy. 

Lidé se více rozvádějí, ne proto, že by byli méně schopni spolu žít než třeba jejich rodiče nebo protože by neměli ideál žít spolu spořádaně. Dokládá to i citovaný výzkum: lidé ideál pořád mají, ale rozvádějí se víc, protože soudržnost rodiny už není z ekonomického hlediska tak důležitá ani tak podporovaná okolím a je snazší rodinu rozbít a založit novou.

Dříve byla komunita jednolitější. V obci i farnosti byli lidé pořád spolu, při práci i ve svém volném čase. Všichni o sobě pořád věděli a navzájem komunikovali. Moderní svět vede k tomu, že se naše vztahy jaksi rozdělují a tříští, už je neprožívá celá komunita společně. Chodíme do různých zaměstnání, kde známe každý jiné kolegy, členové rodiny mívají různé koníčky, při kterých se opět potkají s jiným okruhem lidí. Táta třeba hraje fotbal a má přátele v klubu, máma má kamarádky ve společenství Modlitby matek, děti chodí do skauta. Takže okruh známých a přátel každého člena rodiny je jiný. V předindustriálním světě žila rodina více společně a více sdílela své radosti i strasti uvnitř i s okolím jako celek.

Důležitost rodiny máme zakotvenou i v Listině základních práv a svobod. Inteligentní lidé stále vědí, že kdybychom neměli rodiny a nevychovávali děti, naše společnost zanikne. Je ovšem spousta lidí, kteří jsou krátkozrací a tuto příčinnou souvislost si nedokážou či nechtějí uvědomit. 

Je potřeba, aby rodiny fungovaly – a to nejen kvůli prosté reprodukci populace, ale i kvůli její formaci, výchově. Lidstvo nevymyslelo lepší prostředí a způsob, jak přivádět na svět své potomky a vychovávat je, než v rodině.

I v našem prostředí se někdy na ty početné nahlíží skrz prsty. Přitom když rodiče zvládají výchovu, je to velký přínos pro společnost a spíš bychom měli psát děkovné dopisy. Prostředí, ve kterém žijeme, má samozřejmě vliv i na katolickou rodinu. Není příliš rodin se čtyřmi a více dětmi. Typická katolická rodina, v městském prostředí i na venkově, má dvě tři děti, maximálně čtyři. 

Je pravda, že křesťané obvykle berou zodpovědnost mít děti a starat se o ně vážněji. Mít více dětí s sebou často nese, že žena musí s nimi zůstat doma, což znamená citelnou ekonomickou ztrátu. Ve společnosti, která si velmi váží bohatství a přestává být rovnostářská, to znamená handicap. Ani není tolik problém, že jste katolíci, ale že nemáte nejnovější mobil a pořádné auto – to je v očích okolí často horší stigma.

Rodina je v kostele vítaná někdy víc, jindy méně. Záleží na místě, osobnosti kněze a na tom, jak kde církev žije. Obecně u nás v Česku máme tři velmi odlišná katolická církevní prostředí. První je tradiční, které se vyskytuje hlavně na jihu Moravy a v části východních a jižních Čech. Rodin je tu hodně, kostel plný, farář není příliš frustrovaný nedostatkem času a peněz pro farnost. Komunita, ve které rodina žije, je ještě poněkud podobná tomu, co existovalo v devatenáctém století. Lidé se navzájem znají a jsou si blízcí a i rodiny spolu dobře vycházejí. Druhé prostředí je to velkých měst, kde je více různých farností na výběr. Lidé jezdí na bohoslužby tam, kde jim vyhovuje kněz i lidé. Je pak na rodinách samotných, kde zakotví, hledají přátele stejně smýšlející. Tady už se ale rodiny musejí o sebe více zajímat a starat.

Jsou to oblasti, kde se církev ocitá ve výrazné menšině a na okraji společenského zájmu, dá se říci, že již odumírá. Najdeme je hlavně v západních a severních Čechách, ale i na dalších místech naší země. Křesťanských rodin je tu málo, žijí často izolovaně a musejí hledat nejen způsob, jak žít ve svém prostředí, ale i cestu k sobě navzájem – třeba i na větší vzdálenosti. V kostele se schází pár babiček, kněz nestíhá, protože má mnoho farností, vše mu padá na hlavu, často je unavený, chybějí mu peníze na opravy i na provoz atd. Pro křesťanskou rodinu je to nejdrsnější verze, ale naproti tomu zde bývá znamením naděje.

Každá snaha je dobrá, pokud je poctivá a poučená. Prostředky a možnosti diecézních center nejsou neomezené. Nemůžou dělat zázraky, ale je moc dobře, že tu jsou. Je fajn, když rodiny, pokud to vítají nebo potřebují, dostanou příležitost zúčastnit se společného pobytu či pouti. Je totiž těžké žít v prostředí, kde se cítíme osamocení. Vyrůstal jsem ve farnosti, kde byly vlastně jen dvě rodiny, a navíc neměly příliš důvěrné vztahy, protože byly z jiného těsta. Přitom je dobré se sejít, někam si vyjet s jinými rodinami, to pozvedne na duchu.

Biskupové citelně zažívají nedostatek kněží i duchovních povolání. Z jejich pohledu jsou tato povolání nutnou podmínkou k přežití církve. Ale pokud se soustředí jen na toto, hrozí, že se, slovy papeže Františka, staneme „sebereferenční církví“, starající se příliš o sebe samé a nehledící na to, že není jen pro nejužší okruh zasvěcených, ale i pro lidi okolo. A k tomu patří i rodiny – nejen katolíků, ale rodiny vůbec. Nemůžu se zbavit dojmu, že těm dnes církev nenabízí kromě morálních rad vůbec nic. Rodina u nás v Česku, jak vidíme na výše citovaném výzkumu, má dobré jméno. Pořád je hodnocena vysoko, ale ze statistik rozvodovosti i porodnosti přitom plyne, že má problém.

Ochrana vašeho soukromí je naší prioritou

Abyste mohli co nejlépe využívat služby portálu Církev.cz, včetně nakupování, používáme my a někteří naši partneři tzv. cookies (malé soubory uložené ve vašem webovém prohlížeči). Díky nim si například pamatujeme, zdali jste přihlášeni, vámi provedená a preferovaná nastavení, co máte v košíku, jak máte seřazené a vyfiltrované produkty apod.

Díky nim vám také nenabízíme nevhodnou reklamu a pomáhají nám v analýzách sloužících k dalšímu rozvoji portálu.

Potřebujeme však váš souhlas s jejich zpracováváním. Děkujeme, že nám ho dáte, a ujišťujeme vás, že se k vašim datům chováme maximálně zodpovědně v souladu s platnou legislativou