Richard Tesařík

Vydání: 2004/36 Proč se mi děti nevyvedly, 28.10.2004, Autor: Iva Tereza Grosskopfová

Příloha: Doma

Kamarád Michala Pokorného. Energie plný protagonista kapely Yo Yo band. Do telefonu se představuje třeba jako: „Viktor Kožený - Bahamské ostrovy.“ Ale to jen pro pobavení. Jeho otec i matka výborně zpívali a hudební nadání po rodičích zdědil Richard i bratr Vladimír (tragicky zahynul) - spolu založili Yo Yo band, jehož rytmické písně plné života zná většina lidí - namátkou skladby Kladno, Lehkou chůzí, Karviná...

Co pamatuji, uvědomuji si vás jako člověka velmi vitálního. Bylo to tak i v dětství?
Byl jsem živé dítě. Ze školy jsem nosil poznámky typu: “Rušil, pere se, kope jako kůň“ a podobně. Můj otec to pak řešil po svém. Občas se legrace zdařila jaksi samospádem. To, když jsem byl třeba krátce po sobě vyzkoušen na Čapky a v obou případech dostal jedna mínus. Podruhé se mě učitel zeptal, jestli mě už náhodou z látky nezkoušel, no a já samozřejmě řekl, že ne, a třída mě v tom jednoznačně podpořila.

Zpíval jste odjakživa?
Do sedmé třídy mě to bavilo. Zpíval jsem všude a rád. Ale pak mě přestalo bavit předvádět něco na povel a začal jsem zpěv záměrně kazit. Ale pak vznikl Yo Yo band. Nejdřív jsem s bráchou dělal atletiku - on dokonce profesionálně. Ale taky jsme hráli a zpívali - třeba Suchého, Šlitra, Beatles, no a pak soul a rock. S kapelou jsme začali v roce 1972. Nějaký čas jsme hráli bez názvu a jednou někdo plácl: “Jojo,“ a měli jsme jméno.

Je velmi příjemné s vámi pobýt. Působíte odlehčeně, ale já vím i o vašich hloubkách. Zamýšlíte se někdy nad existencí Boha a smyslu života?
No to snad každý! Jsem věřící. Nemůžu se smířit s tím, že ty složité „programy“ - organismy, příroda, vesmír, člověk, nemají svého „Programátora“. A je mi jedno, když si někdo myslí opak. Já vím, co vím. Ale jen nepatrná část lidí se přiblíží Pravdě.

Koho si vážíte?
Každého, kdo umí něco výjimečného, je výjimečný. Umělci mají často nějaký mindrák, nejsou vyvážení. Mají milion na kontě, a nevědí, co si s ním počít. Tak dělají „dobro“. Ale člověk se má chovat dobře normálně. Když si myslí, že něco musí, vždycky to zkazí. Nikdy se nemá dělat nic za každou cenu. Sdílet článek na: 

Sekce: Doma, Přílohy, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 50 12. – 18. prosince 2017

Kudy putuje Betlémské světlo?

Už tuto neděli zamíří Betlémské světlo z Vídně a Lince do České republiky. Rozvezou ho skauti. Přinášíme i příběh dvanáctiletého Rakušana Tobiase Flachnera, který…

celý článek


Svěřit se do Božích rukou

Už jen za pár dnů uslyšíme během půlnoční mše vyprávění z Lukášova evangelia o tom, jak se betlémských pastýřů „zmocnila velká bázeň“, když jim anděl Páně…

celý článek


Aby se i dospělí divili...

„Pod stromek bych chtěl lego, tablet a mobil,“ žádá si kluk. „V žádném případě!“ vyděsí se maminka, načež pořídí všechno – a k tomu ještě něco nepotřebného,…

celý článek


DARUJTE KATOLICKÝ TÝDENÍK

Už začínáte přemýšlet nad dárky pod stromeček? Tím naším můžete povznášet, inspirovat a (in)formovat po celý rok!

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay