Richard Tesařík

Vydání: 2004/36 Proč se mi děti nevyvedly, 28.10.2004, Autor: Iva Tereza Grosskopfová

Příloha: Doma

Kamarád Michala Pokorného. Energie plný protagonista kapely Yo Yo band. Do telefonu se představuje třeba jako: „Viktor Kožený - Bahamské ostrovy.“ Ale to jen pro pobavení. Jeho otec i matka výborně zpívali a hudební nadání po rodičích zdědil Richard i bratr Vladimír (tragicky zahynul) - spolu založili Yo Yo band, jehož rytmické písně plné života zná většina lidí - namátkou skladby Kladno, Lehkou chůzí, Karviná...

Co pamatuji, uvědomuji si vás jako člověka velmi vitálního. Bylo to tak i v dětství?
Byl jsem živé dítě. Ze školy jsem nosil poznámky typu: “Rušil, pere se, kope jako kůň“ a podobně. Můj otec to pak řešil po svém. Občas se legrace zdařila jaksi samospádem. To, když jsem byl třeba krátce po sobě vyzkoušen na Čapky a v obou případech dostal jedna mínus. Podruhé se mě učitel zeptal, jestli mě už náhodou z látky nezkoušel, no a já samozřejmě řekl, že ne, a třída mě v tom jednoznačně podpořila.

Zpíval jste odjakživa?
Do sedmé třídy mě to bavilo. Zpíval jsem všude a rád. Ale pak mě přestalo bavit předvádět něco na povel a začal jsem zpěv záměrně kazit. Ale pak vznikl Yo Yo band. Nejdřív jsem s bráchou dělal atletiku - on dokonce profesionálně. Ale taky jsme hráli a zpívali - třeba Suchého, Šlitra, Beatles, no a pak soul a rock. S kapelou jsme začali v roce 1972. Nějaký čas jsme hráli bez názvu a jednou někdo plácl: “Jojo,“ a měli jsme jméno.

Je velmi příjemné s vámi pobýt. Působíte odlehčeně, ale já vím i o vašich hloubkách. Zamýšlíte se někdy nad existencí Boha a smyslu života?
No to snad každý! Jsem věřící. Nemůžu se smířit s tím, že ty složité „programy“ - organismy, příroda, vesmír, člověk, nemají svého „Programátora“. A je mi jedno, když si někdo myslí opak. Já vím, co vím. Ale jen nepatrná část lidí se přiblíží Pravdě.

Koho si vážíte?
Každého, kdo umí něco výjimečného, je výjimečný. Umělci mají často nějaký mindrák, nejsou vyvážení. Mají milion na kontě, a nevědí, co si s ním počít. Tak dělají „dobro“. Ale člověk se má chovat dobře normálně. Když si myslí, že něco musí, vždycky to zkazí. Nikdy se nemá dělat nic za každou cenu. Sdílet článek na: 

Sekce: Doma, Přílohy, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 38 19. – 25. září 2017

Fatimské poselství putuje Českem

Na tři týdny se k nám po padesáti letech vrací socha Panny Marie Fatimské, kterou biskupové dovezli z národní pouti do Fatimy. Poutě do Portugalska se na sté výročí zjevení…

celý článek


Na fatimské světlo nezapomenete

Do Českomoravské Fatimy v Koclířově zamíří na počátku října i hosté z Portugalska. „Fatima je jen zdůraznění některých stránek evangelia,“ říká v rozhovoru…

celý článek


Tajemství Nejsvětějšího Salvátora

Na konci roku 1989 jsem po jedenácti letech kněžského působení „v ilegalitě“ navrhl kardinálu Tomáškovi, že obnovím pastoraci vysokoškoláků v pražském kostele Nejsvětějšího…

celý článek


Zahajujeme předvolební seriál

Přestože mu ještě není padesát, je nejzkušenějším českým poslancem. V Parlamentu zasedá s krátkou přestávkou od roku 1990 – nejprve za Křesťansko-demokratickou stranu,…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay