Vydání: 2010/46 Lev N. Tolstoj, 10.11.2010, Autor: Václav Sokol

Příloha: Perspektivy

Dílo umělce, které se jeho smrtí před pěti lety uzavřelo, zůstává opravdovým a celistvým jako málokteré jiné. Václav Boštík (1913–2005) pocházel z Horního Újezda u Litomyšle, kde byl jeho otec mlynářem. Také ale svátečně maloval, měl tedy pochopení pro synovo směřování. Už první Boštíkovy obrazy prozrazují mimořádný talent, zrcadlí prostředí, ve kterém prožíval mládí, jejich realismus mohl být ovlivněn J. B. Corotem. Na Českém vysokém učení technickém studoval Boštík deskriptivní geometrii, dále se v Praze setkal s dominikány, kteří svou víru spojovali s novotomistickou filozofií. V roce 1946 zakončil studium na pražské Akademii u profesora Williho Nowaka. Pracoval potom jako laborant, později s Jiřím Johnem několik let psali jména obětí holokaustu na stěnách Pinkasovy synagogy. Celým umělcovým životem prostupovalo hledání malířského výrazu, bez ohledu na shánění peněz, kterému se – jako otec početné rodiny – věnovat musel. Živil se grafickými úpravami knih a časopisů, později restaurováním sgrafit na zámku v Litomyšli. „Jsem malíř a maluji. Dostal jsem k tomu určité schopnosti, mám rád barvy a tvary a tato práce mne zajímá. Malba mi zároveň slouží i jako jazyk, kterým dovedu některé věci vyslovit snad lépe než jiným způsobem. Nedovedu malovat jen pro malování samo a nepovažuji umění za tak důležité, že by se mu mělo sloužit. Je to jen jedna ze složek lidské činnosti. Za důležité považuji však to, co člověk udělá sám ze sebe. Malby a sochy jsou pak už jen jeho obrazem. Zajímají mne klíčové otázky. Ke svému životu a práci potřebuji představu jednoty a celku. Usiluji proto o takový obraz světa, v němž by jednotlivosti přirozeně vyplývaly z celku, z kterého bych nemusel ani části vytrhovat a záměrně nevidět, ani si vymýšlet něco, co by skutečnosti neodpovídalo. Vesmír je jednota. Není v našich silách se z něho vytrhnout a je naopak naší povinností usilovat o jeho pochopení a o možnost účasti na jeho uskutečňování. Sloh je způsob vidění. Tak jak se tvořil a zpřesňoval můj obraz světa, měnila se i moje malba. Často jsem svou práci přerušoval a ona zůstávala stát. Pak zase postupovala dále, někdy přímočaře, často vedena jen citem, jindy zase bloudila, podle toho, jak se vyvíjelo mé hledání. Od figurální kompozice, krajiny a zátiší jsem se tak dostal až k dnešnímu svému projevu. Kdysi malba byla zobrazením výseku viděné skutečnosti, dnes je mi plocha plátna obrazem celého vesmíru. Malba je ve své nejzákladnější podobě členěním podkladové plochy. Plochu obrazu chápu jako silové pole, které nutí hmotu barvy, aby se shlukovala v jeho uzlových bodech a vytvářela novou skutečnost. Plocha plátna je prostorem, ve kterém probíhá skutečné dění, kde několik prvků vstupuje v reakci. Její výsledek mi není předem znám a velmi mne zajímá. Když si pak tento výsledek a skutečnost mimo mne odpovídají, je to potvrzením správnosti mého postupu. Neodpovídají--li, je třeba hledat nové řešení. Jednotlivé obrazy jsou pak něco jako znamení podél projité cesty. Život není tak temný, jak jej vidí jedni, ani tak růžový, jak nám jej představují druzí. Je dnes spíš důkladně zamotaný, protože jsme jej sami zamotali. Usiluji o to, abych z pološera tohoto labyrintu našel cestu. Nezajímám se proto o všechny jeho zákruty, vnitřní prostory a taje, ani je nechci popisovat, ale snažím se citem i úvahou odhadnout, kudy vede cesta ke světlu. A odhadovat ji lze, protože i stavba labyrintu má svou logiku. Věřím proto ve východnost situace. Věřím v umění, které je prosté a jasné jako stavba krystalu, které nechce udivovat či děsit ani nevystavuje na odiv své krvácející a zahnívající rány, ale které přináší radost a klid soustředění. Věřím v umění, které nechce být ani Uměním ani antiuměním, novým či jiným uměním, ale jen přirozeným a prostým výsledkem stejně přirozené lidské činnosti.“

Z textů Václava Boštíka vybral Václav Sokol. Výstava v Galerii hlavního města Prahy v budově Městské knihovny potrvá do 9. ledna 2011.