Radostná zvěst beze slov

Vydání: 2004/19 Mariánská zbožnost, 28.10.2004, Autor: Aleš Palán

Příloha: Doma

Smrt je pro každého z nás velkou neznámou. I když si o ní přečteme desítky knížek, mluvíme o konci života s lékaři, psychology nebo kněžími - přesto zůstávají poslední dny člověka na zemi zahaleny oparem tajemství. Jaké to doopravdy je, poznáme až na vlastní kůži. Pokud se o některých životních zkušenostech říká, že jsou nepřenosné, v tomto případě to platí tím spíš. Rodina K. na příbuzenské vztahy vždycky náramně dbala: na oslavu dědečkových sedmdesátin se sjelo skoro čtyřicet příbuzných z celé republiky. Vyvrcholením oslav nebylo sfoukávání svíček na dortu, ale společný snímek. Všechny náramně potěšilo, když se fotograf přiznal, že tolik lidí najednou před objektivem ještě neměl.

Jak šel čas, děti a vnuci se za prací (či za láskami) stěhovali do nejrůznějších koutů republiky. Velká rodina K. tak má své členy na Moravě i v Čechách, někteří bydlí ve městech, jiní na vesnicích, přesto ale pořád cítí - a ctí - že k sobě patří. „Máme obsazeny všechny diecéze,“ směje se často dědeček (vlastně už pradědeček). Ne všichni z velké rodiny K. věří; nikdy to ale nebyl žádný problém. Nevěřící respektují „kostelní úchylku“ svých věřících příbuzných a ti si je zase dobírají okřídlenou větou, že „i ateista je ve skutečnosti věřící, jen o tom ještě neví“.

Na dvou místech republiky nyní k branám smrti směřují dva ze „strýců“ rodiny K. Nejsou to „praví“ strýčkové - příbuzenské vztahy jsou v rodině skutečně hodně propletené - ale vždycky se jim tak říkalo. Oba vědí, že jsou nevyléčitelně nemocni. Zatímco Josef vstupuje do království Božího, František vchází ve svém chápání světa do věčné temnoty - je nevěřící. „Jak se k nim v tomto okamžiku chovat? Máme ke každému z nich přistupovat diametrálně odlišně, nebo jednat stejně, i když oni stejní nejsou?“ ptají se ostatní členové rodiny.

Říkáte, že smrt je pro každého velkou neznámou. Souhlasím s vámi, a dokonce si myslím, že pokud jde o vědomosti o smrti, a hlavně o tom, co nás po smrti čeká, neví toho věřící Josef o mnoho víc než nevěřící František. Má víru, to je dobře, ale i když si život v nebeském království vymaluje sebekrásnějšími barvami, pořád se to skutečnosti ani nepřiblíží. Proč si to myslím?

Poněvadž "ani oko nevidělo ani ucho neslyšelo ani člověka nenapadlo, co Bůh připravil těm, kdo ho milují". Že si to nikdo z nás představit nedokáže, to je jediné, co o tom vlastně víme. I když je tedy všechno naše fantazírování o životě po životě zcela marné, přesto vím ze zkušenosti, že vážně nemocným a umírajícím i tohle marné snažení hodně pomáhá. Asi to není biblicky úplně správné, ale přiznám se, že si s nimi na tohle téma moc ráda povídám. Záměrně je provokuji, aby se odvážili popustit uzdu své fantazii a prostě se těšili a radovali, a prožívali tak naplno svou víru a naději. Ať si klidně představují, jak se setkají se svými rodiči, prarodiči, sourozenci a někteří i se svými dětmi nebo vnoučaty. Nakonec to stejně většinou uzavřeme konstatováním, že ve skutečnosti to bude ještě mnohem úžasnější, než jsme dokázali vymyslet - a to už biblicky v pořádku je. Až příště navštívíte svého příbuzného Josefa, určitě si takový rozhovor s ním dopřejte. Obohatí nejen jeho, ale i vás. A je velmi pravděpodobné, že od něho budete odjíždět jako "nadopovaný" a plný síly a energie, která není z tohoto světa.

Možná by nebylo od věci jet od Josefa co nejkratší cestou za nevěřícím Františkem. Není vyloučeno, že ani nebudete muset moc mluvit a on z vaší tváře vyčte nebo vytuší aspoň něco z toho, co jste si právě odnesl ze setkání s Josefem. Hlásat radostnou zvěst slovy je možné jen tehdy, když o to posluchač stojí, případně klade otázky. Ale hlásat radostnou zvěst je možné i beze slov. Skutky lásky, osobním svědectvím a pravou křesťanskou radostností. Ta ale na nás musí být vidět. Nesmí být předstíraná, musí být pravdivá. Jen tak oslovuje. Kdo ví, proč se František pokládá za nevěřícího, a kdo ví, jestli jím ve skutečnosti vůbec je. A když ano, nevíme, kdo je tím vinen. Co když ho o víru připravil nějaký farizej tím, že šel od svatého přijímání s utrápeným obličejem?

Přístup k Josefovi a Františkovi se lišit bude, ale ne diametrálně. K oběma je třeba přistupovat s láskou. Návštěvy u Josefa budou snazší a příjemnější, ale František je potřebnější. Taky bych poprosila Josefa, aby něco ze svého utrpení nabídl Bohu jako smírnou oběť za Františka. Pomohl by tím jemu i sobě.

Marie Svatošová, lékařka, iniciátorka hospicového hnutí Sdílet článek na: 

Sekce: Doma, Přílohy, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 29 17. – 23. července 2018

Rekordní charismatická konference v Brně

Rekordních 7 830 lidí všech generací, z toho 1 416 dětí, hledalo po čtyři dny „svou sílu u Pána, v jeho veliké moci“, jak znělo motto letošní Katolické charismatické…

celý článek


Zkratkou přes františkánské ticho

Po staletí v nich mniši meditovali či pěstovali bylinky. Teď slouží všem. Přestože některé klášterní zahrady už svou původní funkci ztratily, jsou plné života.

celý článek


Spiritualita ve filmu

Kde se bere v člověku zlo a kde člověk naopak nachází sílu zvládat obtížné životní situace? Tyto a mnohé další ožehavé otázky se objevily v řadě filmů na letošním…

celý článek


Svět, ve kterém můžete vidět „srdcem“

Vyhledávají staré lidi, kterým hrozí samota. Vracejí radost tam, kde hrozí stereotyp a kde dny začínají splývat. Chodí jim dělat společnost, zpívají si s nimi, povídají,…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2018

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay