Vydání: 2020/8 Pro církev s amazonskou tváří, 18.2.2020, Autor: Kateřina Šťastná

Příloha: Doma 08

Představte si následující výjev: hladový rodič křičí na dítě, které se vzteká, protože nedostalo svůj bonbon, teenager se s nimi nebaví, protože má nařízený půst od wifi, a babička kolabuje na hypoglykemii, jelikož vzala půst příliš doslova…
Mons. Aleš Opatrný se v knize Stůl slova (KNA) zamýšlí, jak bychom mohli naplnit následujících čtyřicet dní postní doby: „Život křesťana obsahuje tři základní vztahy: vůči Bohu, vůči bližnímu a k sobě samému. A tyto vztahy potřebují ozdravění. To ale nezačne zřejmě tím, že si zarputile něco odřeknu a budu stále myslet na to, jak mi to chybí.“
„Půst není výkon,“ povzbuzuje františkán P. Šebestián Smrčina. Poukazuje přitom na fakt, že mnozí lidé jsou unavení, nemají čas ani motivaci, často ani síly, ale silou vůle se překonají, aby to či ono vykonali.
Dovolit, aby Bůh ve mně působil
„Postní doba ale není trénink. Je to něco mnohem víc. Postní doba je čas milosti, čas, kdy se otevřu Bohu a dovolím, aby ve mně působil,“ říká P. Smrčina. Vysvětluje, že půst vychází ze slova „pustit“. A vybízí, aby si každý z nás položil otázku, co je to, co bychom měli „pustit“.
„Co mi překáží, aby ve mně Bůh mohl přebývat? Co překáží v mém životě, v mých touhách, emocích, co způsobuje mou vnitřní nesvobodu, co určuje moje chutě, nálady či nenálady? Někomu škodí jídlo, někomu pití, někomu cigarety, závislost na počítači, na sexu. Stařec může například opustit život seriálových hrdinů a začít žít svůj vlastní,“ říká P. Smrčina s tím, že půst je vlastně cesta ke svobodě.
Neznamená to tedy, že na začátku postní doby si dám předsevzetí, co udělám nebo naopak co dělat nebudu. „Spíš bych doporučoval sklonit hlavu a uznat: ‚Pane, já svůj život neumím, nezvládám své emoce, své závislosti.‘ Tedy uvědomit si, že stojím na prahu milosti, a prosit Boha, aby mi dal sílu a světlo zbavovat se toho, co mě zotročuje; aby on sám mě vedl tím postem a ve mně jednal. Aby mi ukázal, co je můj úkol pro tuto konkrétní postní dobu. Tento postoj důvěry, odevzdanosti a vnitřní poslušnosti je mnohem důležitější než předsevzetí, protože v postní době je Bůh mnohem víc aktivní než já,“ zdůrazňuje P. Smrčina.
Pane, jaké to bude letos?
Pro ženu může být půst udělat si čas na manžela a naslouchat mu, i když se jí vůbec nechce. Pro otce může být půst, že nebude hledat záminku, jak nebýt doma se svými pubertálními potomky, protože se mu nelíbí jejich projevy. Zůstane však a v pokoře poprosí Boha, aby on sám vstupoval do jejich společného bytí. „Postní doba není o tom, že já musím, ale že Bůh chce a já mu to mám dovolit svou důvěrou. A budeme překvapení, jak tvoří vše nové, jak jeho milost působí,“ říká kněz a doporučuje, abychom do letošní postní doby vstoupili s důvěrou a očekáváním: Pane, co sis pro naši rodinu připravil? Jaké to bude letos?
Pokud ji správně prožijeme, je to podle P. Šebestiána Smrčiny podobné, jako když hrajeme počítačovou hru: každým rokem postoupíme o stupeň výš. Tedy vzhůru do vyššího levelu – a to s celou rodinou.