26. března–1. dubna 2024
Aktuální
vydání
13
Předchozí vydání
Hledat
Archivní článek

Prožili jsme zázrak uzdravení?

7. 11. 2006

|
Tisk
|

Vydání: 2006/45 Co se vaří a peče v klášterech, 7.11.2006

Příloha: Doma

Manželé Jana a David Kovařovicovi žijí se svými čtyřmi dětmi v útulném rodinném domku na okraji Prahy. Ke katolické církvi konvertovali krátce po svém sňatku. Život rodiny silně poznamenala nemoc vlastních dětí a také adopce romského chlapce. Za vyřešením jejich starostí a problémů vidí oni sami Boží působení.

Když se ohlížím zpět na 17 let manželství s Davidem, vidím tam tři silné Boží zásahy, z nichž každý zcela změnil naše životy. Prošla jsem těžkými dny, kdy jsem Boha vnímala jako šíleného sadistu a prožila jsem chvíle, kdy jsem jasně cítila Jeho přítomnost a lásku.
Poprvé Bůh zasáhl do našich životů hned po svatbě, kdy nás k sobě začal volat. Rozhodli jsme se pozvat ho do našeho manželství a odevzdat mu naše životy. Bůh naši modlitbu přijal a náš život se změnil podruhé. V té době jsme měli Márinku a přáli jsme si druhé dítě. Spolu s těhotenstvím jsem ale zjistila, že jsem dostala zarděnky a to znamená, že dítě se nenarodí zdravé a jeho postižení bude těžké. Cítila jsem se jako v pasti. Netroufla jsem si jít na potrat, nedovedla jsem si ale ani představit příštích devět měsíců nejistoty. Přes Boží ujišťování (1Kor 10,13) jsem cítila, že je situace nad mé síly. A pak se stal zázrak, krevní vyšetření zarděnky nepotvrdilo a já si oddechla. Teprve když byl Vojtíšek na světě, jsme se dozvěděli, že nám lékař schválně dal nepravdivé výsledky krevního testu. Viděl, že jsem ve špatném stavu a věděl, že potrat nepřipadá v úvahu, a tak mi alespoň daroval několik měsíců klidu. Vojtíšek se narodil hluchý. Díky tomu jsme se naučili krásný znakový jazyk a seznámili se se světem neslyšících.
Márinka i Vojtíšek nám dělali jen radost a narodil se nám Matoušek. Byli jsme šťastní, a tehdy Bůh změnil náš život potřetí. Přáli jsme si čtvrté dítě. Zároveň jsme ale cítili, jak osaměle si Vojtíšek doma mezi slyšícími připadá. Rozhodli jsme se tedy pro adopci neslyšícího Štěpánka. Další dva roky, které následovaly, byly nejhorší v našem životě.
Krátce po příchodu Štěpánka propukla u Matouška těžká nezvladatelná epilepsie. Vedle velkých záchvatů trpěl prudkými pády s krátkou ztrátou vědomí, v těch nejhorších dnech jich měl až 300.
Byla jsem na dně a zcela zmatená. Než jsme si Štěpánka vzali, dlouho jsme rozvažovali a ptali se Boha. Byli jsme přesvědčení, že jednáme v souladu s Božím plánem a čekali jeho podporu. Mě navíc trápilo, že jsem Matouškovu nemoc nějak způsobila příchodem nového dítěte do rodiny. Pocit viny mě drtil, naštěstí mi Bůh v modlitbě odpověděl (Jan 9,1–7).
Situace se stávala neúnosnou. Chtěla jsem přijmout úžasnou nabídku mé kamarádky z kostela, že ona a její rodina péči o Štěpánka převezmou. David ale nesouhlasil, chtěl zvládnout péči o všechny naše děti.

Nečekaný dárek
Hledali jsme pomoc. Obrátili jsme se na známého kněze. Vyslechl nás a upozornil na to, že pokud je Štěpánek romské dítě, které navíc z rodiny odebrali spolu s ostatními sourozenci násilím, mohla zoufalá matka proklít rodiny, kam její děti přijdou. Doporučil Štěpánka pokřtít a nás poslal do manželské poradny, abychom se byli schopni dohodnout, co dál. Štěpánkovy křtiny spojené s modlitbou za Matouška mi od Boha přinesly jeden nečekaný dárek. Spolu se mší, která probíhala, jsem uviděla současně ještě kdesi uvnitř svého těla další výjev: temné siluety rukou našich přátel, kteří se v té chvíli spolu s námi modlili za Matouška, jak drží jeho tělíčko a seshora k němu sestupuje jasná záře. Někdo promluvil a obraz zmizel. Cítila jsem to jako ujištění od Boha, že o nás ví, že v tom nejsme sami.
Začali jsme s Davidem chodit do poradny a díky panu doktorovi jsme spolu znovu začali normálně komunikovat. Protože se Matouškův stav už skoro dva roky nelepšil, souhlasil nakonec David s odchodem Štěpánka do jiné rodiny. Hodně nám tehdy pomohlo vědomí, že Štěpánek dostane v nové rodině péči, kterou my jsme mu v té tobě dát nemohli, a že v nové mamince dostane láskyplného člověka, který tu konečně bude jen pro něj.
Po Štěpánkově odchodu se Matouškův stav zlepšil, ale jen přechodně. Znovu jsme se obrátili s prosbou o pomoc na známého kněze. Zprostředkoval nám setkání s indickým exorcistou, který v té době projížděl Prahou. Ten vložil na syna ruce a ve jménu Ježíše se modlil, aby odešel zlý duch. Já potom každý večer v té modlitbě pokračovala. Do měsíce záchvaty ustaly.
Jak je to dnes? Matouš je sedmým rokem bez záchvatů. Zažili jsme tedy zázrak uzdravení? Možná ano, ale musím přiznat, že moje víra je slabá a já se návratu nemoci budu asi bát vždycky.
Štěpánek zůstal už ve své nové rodině. Zásluhou jejich lásky a péče z něj vyrostl veselý a spokojený kluk, který k nám občas přijde na návštěvu. Přestěhovali jsme se na okraj Prahy a v novém domě se nám brzy narodil Šimůnek.
Uvědomila jsem si, že Bůh a jeho cesty jsou mimo moje představy a vzdala se pokusů události pochopit a nějak „rozumně“ si je vysvětlit. Věřím, že nic se nestalo náhodně, že jsme součástí dobrého Božího plánu. Všem, kteří teď prožívají těžké chvíle, jako před pár lety my, chci říci, že to ještě není konec světa, i když se to teď tak zdá, že Bůh má připravenou cestu ven a že to bude zase lepší.
JANA KOVAŘOVICOVÁ
Ochrana vašeho soukromí je naší prioritou

Abyste mohli co nejlépe využívat služby portálu Církev.cz, včetně nakupování, používáme my a někteří naši partneři tzv. cookies (malé soubory uložené ve vašem webovém prohlížeči). Díky nim si například pamatujeme, zdali jste přihlášeni, vámi provedená a preferovaná nastavení, co máte v košíku, jak máte seřazené a vyfiltrované produkty apod.

Díky nim vám také nenabízíme nevhodnou reklamu a pomáhají nám v analýzách sloužících k dalšímu rozvoji portálu.

Potřebujeme však váš souhlas s jejich zpracováváním. Děkujeme, že nám ho dáte, a ujišťujeme vás, že se k vašim datům chováme maximálně zodpovědně v souladu s platnou legislativou