Vydání: 2005/39 Jak vidí církev mladí lidé, 11.10.2005, Autor: Michaela Freiová

Příloha: Perspektivy

Asi nejvíc informací má veřejnost o pronásledování křesťanů v islámských zemích. V některých z nich jsou tradiční křesťanské menšiny více nebo méně trpěny, ale v zásadě všude platí, že konverze od islámu ke křesťanství je trestná, mnohde i pod hrozbou smrti. V řadě zemí rovněž působí radikální skupiny, které pronásledují křesťany z vlastní iniciativy. O tom se hovoří teprve v posledních letech, ačkoliv nejde o žádný nový jev. Paul Marshall ve své pražské přednášce uvedl příklad pákistánské křesťanské vesnice Šantí Naga, kterou v únoru 1997 srovnali islámští útočníci se zemí: o život tehdy přišlo asi 20 tisíc lidí.

Islám se výrazně podílí na pronásledování křesťanů také v Africe. Například v Nigérii zavádějí některé spolkové státy právo šaría, proti čemuž místní biskupové marně protestují. V islámských částech této země dochází k výbuchům protikřesťanského násilí (např. ve státě Jigawa bylo koncem roku 2003 při jediné vlně násilí vypáleno třináct kostelů, v Kaduně zahynuly koncem roku 2002 stovky křesťanů). Je typické, že když jsou napadáni a zabíjeni křesťané, popisuje to český tisk jako „potyčky mezi křesťany a muslimy“. Na druhé straně je ale pozoruhodné, že i v těchto podmínkách přibývá věřících a roste počet kněžských povolání.

Kalvárií křesťanů přesto i nadále zůstává Súdán. Na dva miliony lidí zahynulo na jihu během občanské války, ale nezapomínejme, že tato válka zahrnovala i takové akce, jako je bombardování mší a křesťanských shromáždění konaných pod širým nebem, škol a obytných přístřešků. V křesťanských oblastech umírají lidé rovněž proto, že do míst postižených suchem vláda nepustí letadla s potravinovou pomocí. Každoroční zprávy amerického kongresu o náboženské svobodě uvádějí odvlékání křesťanů do otroctví nebo nucené konverze k islámu. Počátkem roku 2003 se křesťanská humanitární skupina Servant‘s Heart, vedená Dennisem Bennettem, vrátila z oblasti Horního Nilu s doklady o masakru křesťanských vesnic Liang, Dengaji, Kawaji a Yawaji, k němuž došlo v dubnu 2002 a při němž zahynula asi polovina z tamějších 6 000 obyvatel. „Jde přitom o naprosto mírumilovný region, kde nebyli a nejsou žádní rebelové a zbraně,“ uvedl Bennett. Tehdy zaútočil útvar pravidelné súdánské armády, vedený brigádním generálem Ibrahimem Salehem. Relativně více pozornosti věnoval svět západosúdánskému Dárfúru, kde ale šlo spíše o etnický střet.

V roce 2005 byla podepsána mírová smlouva mezi súdánskou vládou a jižními rebely. Mohla by zastavit konflikt, který propukl v roce 1983, když prezident Gafar Nímejrí zavedl právo šaria a zahájil nucenou islamizaci jihu. Smrt viceprezidenta Johna Garanga však situaci opět zkomplikovala.

Také Latinská Amerika, kterou my Evropané obyčejně vnímáme spíše jako katolický kontinent a která je dnes - současně s Afrikou - těžištěm rozvoje křesťanství, má svou moderní a zčásti i současnou historii pronásledování křesťanů. Agresivní sekularizace se v této oblasti začala prosazovat už v polovině 19. století. Náboženské pronásledování v Mexiku začalo ve dvacátých letech minulého století a trvalo třicet let. Ještě prezident Obregón razil zpočátku poměrně umírněnou politickou linii, ale jeho následovník Elías Calles zahájil přímo frontální útok na církev. I tady - ostatně jako téměř ve všech podobných případech - se režim pokusil vytvořit prorežimní národní katolickou církev - Iglésia católica apostólica ortodoxa mexicana.Vypukla občanská válka a po ní povstání, které si vyžádalo asi 80 tisíc životů. Podobu perzekuce známe například z románu Grahama Greena Moc a sláva. Až koncem třicátých let bylo dosaženo určitého modu vivendi.

V dnešní době jsou křesťané pronásledováni na Kubě, diskriminace se prohlubuje ve Venezuele a na dalších místech, kde se znovu začíná etablovat radikální levice. 

Ani Evropa nebyla a není prosta perzekuce křesťanů. Dnes se mnozí diví, jak je možné, že „v tak katolické zemi“, jako je Španělsko, procházejí parlamentem podobné normy jako např. sňatek homosexuálů s možností adopce dětí. Nemělo by nás to překvapovat, protože tento jev souvisí se silnou antikatolickou tradicí v této zemi.

Počet katolíků - duchovních i laiků - zabitých během zdejší občanské války byl extrémně vysoký. Přitom značná část z nich byla pobita z čistě protináboženské motivace, aniž by se ztotožňovala s Frankovým nacionalistickým režimem. Za brutálním postupem vůči církvi stála, jak uvádí ve své knize Andrea Riccardi (Sůl země - světlo života), antiklerikální kultura a mentalita, charakteristická pro měšťansko-liberální vrstvy 19. století. K tehdejšímu měšťáckému antiklerikalismu se ve Španělsku připojil antiklerikalismus socialistický, typický pro velká města. Na této bázi se pak šířila anarchistická propaganda. Případy násilí se ve Španělsku vyskytovaly už od konce předminulého století; kolem roku 1900 lze v této zemi - podle některých autorů - mluvit o obecně rozšířené nenávisti vůči křesťanství. Několik laiků bylo zabito již v roce 1904 a 1909, tehdy také dav zplundroval některé církevní budovy v Barceloně. Vůdce radikální strany Alejandro Lerroux vydal v roce 1906 výzvu k „mladým barbarům“ z Barcelony: „Mladí barbaři dneška, plundrujte dekadentní a mizernou kulturu této nešťastné země, ničte kostely... Nezastavte se před hroby ani před oltáři. Na světě není nic posvátného. Lid je otrokem církve. Je třeba ji zničit.“ (Riccardi)

Pronásledování katolíků za občanské války se týkalo jak lidí, tak také církevních budov - kostelů, klášterů... Nejdrastičtější masakry (inspirované sovětskými vzory) se odehrávaly v druhé polovině roku 1936. José Díaz, generální tajemník španělské sekce Kominterny, na jaře 1937 prohlásil: „V těch provinciích, kde jsme u moci, už církev neexistuje. Španělsko předstihlo Sovětský svaz, protože církev byla zničena.“ (Riccardi)

Jen v barcelonské diecézi bylo během roku 1936 zabito téměř tisíc věřících, v celém Španělsku bylo zavražděno 13 biskupů; počet zabitých kněží se odhaduje na 4 184, řeholníků na 2 365, řeholnic 283: počet zavražděných laiků jde do tisíců. Důvody zastřelení, pokud jde o obyčejné věřící, bývaly různé: někteří schovávali kněze, jiní měli doma náboženské předměty, jiní se veřejně hlásili k víře. Represe byly tvrdé i vůči řeholnicím: Riccardi poznamenává, že tak brutálně jako Španělsko nepostupovala vůči ženám ani komunistická Albánie.

Pronásledování křesťanů za komunismu máme my, Evropané z bývalých zemí za železnou oponou, ještě v živé paměti. Připomeňme si, že v bývalém Československu dosáhl počet politických vězňů počtu zhruba 330 tisíc, z toho velkou část tvořili právě aktivní křesťané.

Ani v současné době není v Evropské unii atmosféra vůči křesťanům, zejména katolíkům, příliš nakloněná. Množí se případy administrativních postihů, kdy jsou věřící katolíci vylučováni z veřejných pozic (případ Buttiglione je přitom jen špičkou ledovce). Případy vražd kněží a řeholnic jsou zatím ojedinělé. U nás jsme zaznamenali od jara 1995 čtyři případy vražd kněží: většinou to bývá daň za to, že se tito duchovní nebojí stýkat s lidmi na okraji společnosti: to se týká případů ze Čkyně (duben 1995), Brandýsa (září 1996) i vraždy faráře Kubíčka (2005). Farář Vrbík z Dubu nad Moravou byl v říjnu 2002 zavražděn z náboženských důvodů (pachatel mluvil o nenávisti k Bohu). V Evropě bylo také v posledních letech zaznamenáno několik vražd řeholnic, které spáchali satanisté (Irsko, severní Itálie).

I když poklid, v němž si v Čechách i na Moravě žijeme, není absolutní, v žádném případě se nedá srovnávat s jinými částmi světa, kde jsou křesťané ohrožování zabíjením, mučením, otroctvím, bitím, mrzačením a vězněním. A k tomu připočtěme ještě rozbíjení rodin a diskriminace všeho druhu.

V prosinci roku 2004 prohlásil sekretář vatikánské Kongregace pro případy blahořečení a svatořečení arcibiskup Edward Nowak, že církev je dnes opět církví mučedníků. Během minulého století byli křesťané vystaveni nejkrutějším perzekucím v celých dějinách. Pronásledování věřících, kněží, řeholníků a laiků přineslo setbu mučedníků po celém světě.

Arcibiskup Nowak zmínil pronásledování křesťanských Arménů, španělských a mexických katolíků a oběti komunismu a nacismu: „Je to paradox křesťanství: ze zabitých mučedníků se rodí další věřící - stovky i tisíce. Rozumové vysvětlení pro to nemám. Vysvětlení spočívá v osobě Ježíše Krista, jeho porážce na kříži, díky níž se zrodilo křesťanství a miliony křesťanů v celých dějinách.“

Mučedníci jsou i občanskými hrdiny: ztělesňují slušnost, věrnost, solidaritu, primát svědomí, hrdinství, odpuštění a pomoc... Představují tu nejkrásnější stránku lidských dějin.

Aktuální informace o pronásledovaných křesťanech lze najít například na těchto internetových stránkách: www.prayer.cz;www.csi-cr.cz; www.amnesty.cz; www.persecution.com