Problémem Afriky je dostupnost zdravotní péče

Vydání: 2016/14 Papež vzpomněl na oběti útoků, 29.3.2016

Příloha: SVĚTLO PRO SVĚT

Profesor Martin Filipec stál u zrodu Světla pro svět v České republice a stále je předsedou představenstva. Proč organizaci spoluzakládal a jak hodnotí její vývoj?


Martin Filipec přímo v terénu.Snímky a texty v příloze SVĚTLO PRO SVĚT

Motivovaly vás k založení Světla pro svět vaše zážitky z Keni a Afghánistánu?

Myšlenka založit neziskovou organizaci, která by pomáhala v rozvojových zemích, vznikala postupně. Asi úplně na počátku jsem jako student očního lékařství měl v hlavě plán na vybudování mobilní nemocnice, kde by se operoval v Indii šedý zákal. Plán jsem postupně opustil, protože bylo potřeba se vzdělávat a prostě na to nebyl správný čas. A teprve v devadesátých letech jsem se zúčastnil mise do malé nemocnice v Samburu v Keni, kde jsme operovali většinou šedý zákal, a výzkumné cesty k indiánům Yanomami na hranici Venezuely a Brazílie, kde jsme zjišťovali promořenost říční slepotou. Poslední série cest v letech 2006–2007 vedla do Afghánistánu, kde jsem učil kolegy transplantaci rohovky. Po návratu jsem si uvědomil, že takový trochu heroický, ale současně dočasný, způsob pomoci je chvályhodný (a v Afghánistánu se rohovky transplantují dodnes), ale na druhou stranu jsem cítil potřebu se posunout dál k vybudování organizace, která funguje na širší bázi a buduje systémy, které budou fungovat i bez mé přítomnosti.

Jak jste dnes, kdy organizace funguje více než 8 let, spokojený s výsledky?

Jak už to tak bývá, tak si ani neuvědomuji, že už je to osm let od doby, kdy jsme Světlo pro svět založili. Když si vzpomenu na naše představy na počátku, tak všechno šlo pomaleji, než jsme si představovali, ale viděno dnešní optikou a s dnešní zkušeností, tak jsme se za tu dobu vlastně dostali úžasně daleko. Za to je třeba poděkovat především našim dárcům a České rozvojové agentuře, jejichž důvěru se nám za těch osm let podařilo získat. Zařadili jsme se tak velikostí a významem mezi největší organizace v ČR, které se zabývají pomocí v rozvojových zemích. Samozřejmě jedna věc je množství prostředků, které se nám podařilo shromáždit, a druhá pro nás zásadní věc je, jak jsou prostředky využity. A tady díky struktuře naší organizace a její transparentnosti, kterou jsme mohli převzít od našich rakouských kolegů, víme jak my, tak naši dárci, jak se s prostředky nakládá a kam směřují.

Takže když se podívám zpět, jsem s tím, co se nám podařilo v Etiopii, Rwandě, Burkině Faso a dalších zemích, velmi spokojen. Za prostředky získané v ČR každoročně vyšetříme více než 200 tisíc pacientů, 20 tisícům vrátíme zrak. Stovky dětí s postižením se zúčastní rehabilitačních programů a umožňujeme jim chodit do školy.

Současně jsme se stali spolu s rakouskou organizací zakládajícími členy mezinárodní organizace, která má dnes již dalších pět členů – Německo, Etiopii, Švýcarsko a Velkou Británii – a která patří mezi největší světové organizace, které se angažují v prevenci a léčbě slepoty a jiných postižení v rozvojových zemích. Jsem přesvědčen, že taková silná spojení na mezinárodní úrovni jsou správnou cestou, jak se pokusit zásadním způsobem změnit věci, které se zdají nezměnitelné.

Lze vůbec porovnat podmínky, v jakých operujete vy, a podmínky, v jakých se operuje v Africe? Proč u nás operace šedého zákalu stojí několik tisíc a v Africe jen 800 korun?

Podmínky v Africe jsou dnes i v těch nejzapadlejších místech zemí, kde působíme, např. Etiopie nebo Konga, nesrovnatelné s tím, jak se šedý zákal řešil kdysi bez lékařů a jak se snad dodnes ještě někde řeší. Běžná byla takzvaná reklinace čočky, při které se zakalená čočka vydezinfikovaným ostrým drátem, který léčitel zapíchl do oka, zatlačila dolu do sklivce a pacientovi se tím „vyčistila“ zornička pro průchod světla.

Podmínky, jaké byly u nás před 30 lety

Dnes se v nemocnicích, které v Africe podporujeme, operuje za podmínek, které jsou srovnatelné s podmínkami u nás asi tak před 30 lety. Pro nás v ČR jsou dnes takové podmínky úplná prehistorie, ale pro Afriku ve srovnání s výše popsanou reklinací jde o nesmírný pokrok.

Většina lékařů operuje pod nejjednoduššími mikroskopy nebo s lupovými brýlemi manuální technikou s implantací nejjednodušší tzv. tvrdé nitrooční čočky. Operační sály samozřejmě nemají filtraci vzduchu, a přestože se základní hygienické parametry zlepšují, stále vidíme více komplikací než v našich podmínkách. Hygiena a sterilita na sále je u nás zcela nesrovnatelná.

Podmínky, ve kterých operujeme my, jsou ale odlišné již od indikace – u nás pacient nečeká, až oslepne, přijde dříve a operaci provedeme ve chvíli, kdy šedý zákal již zhoršuje kvalitu života. V Africe se většinou pacient dostane do nemocnice, až když už není zbytí a zcela přišel o zrak. Přestože je zákal na obou očích, operuje se většinou z ekonomických důvodů jen jedno oko.

Operační techniky, které dnes k operaci zákalu výhradně používáme – fakoemulzifikace (ultrazvuk) nebo laserové přístroje –, jsou v zemích, jako je Etiopie, zatím prakticky nedostupné stejně jako moderní měkké nitrooční čočky. Není problém moderní přístroje do Afriky dovézt, problém je zajistit jim na místě údržbu a servis.

Jedním z vůbec největších problémů je ovšem dostupnost lékařské péče a to je jeden z důvodů, proč je šedý zákal v rozvojových zemích stále nejčastější příčinou slepoty.

V poslední době se věnujete i péči o lidi s tělesným a sluchovým postižením. Nevadí vám, že v této oblasti jsou výsledky vidět o hodně pomaleji než při očních operacích?

Máte pravdu, logicky jsem chtěl, aby se naše organizace zabývala výhradně prevencí a odstraňováním slepoty. Je to zcela konkrétní a jasná práce, dá se to dobře spočítat a výsledky jsou hned vidět. Takže jsem zpočátku neplánoval naši činnost „rozmělňovat“ zasahováním do jiných oblastí, ať již jsou to jiná postižení nebo ještě od šedého zákalu vzdálenější oblast lidských práv lidí s postižením.

Hlavní podnět pro rozšíření našeho záběru přišel od naší partnerské rakouské organizace, která má s touto činností veliké zkušenosti. Po mnoha diskusích s kolegy ze zahraničí i u nás doma jsem dnes přesvědčen, že je to správná cesta.
 

Sdílet článek na: 

Sekce: Přílohy, Speciály, Články



Aktuální číslo 40 27. září – 3. října 2016

Papež: Svatý je jen mír, nikoli válka

Duchovní magnet, klenot apeninského pohoří, přední turistický poutač Umbrie – středověké Assisi, rodiště Prosťáčka Božího, se stalo minulý týden znovu místem…

celý článek


Říjnová slavnost na moravském Slovácku

Stejně jako každý rok se i letos na počátku října rozzáří Uherský Brod jedinečnou manifestací mariánské úcty. Na růžencovou tradici i současnost jsme se zeptali správce…

celý článek


Neuhnout, i když trakaře padají

„Při tom nesmíš pouze jedno zapomenout, přítelíčku, podle větru, dav jak ráčí, rychle točit korouhvičku“ (Vrchlický). Postavit se této masové vrtkavosti ve své…

celý článek


Můj cíl je rozeznít Notre–Dame

Jeden z nejlepších světových varhaníků OLIVIER LATRY sedá už 31 let za varhany v pařížském kostele Matky Boží. O tom, jak k němu katedrála promlouvá, hovořil s KT…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2016

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay