12.–18. března 2024
Aktuální
vydání
11
Předchozí vydání
Hledat
Archivní článek

Přimknul se k Ukřižovanému

28. 3. 2017

|
Tisk
|

Mnoho bylo v uplynulých dnech napsáno a řečeno o našem zesnulém kardinálu Miloslavu Vlkovi, mnohé vzpomínky, často i osobní, nám v těchto dnech procházely hlavou.

Vydání: 2017/13 Svou duši poroučím Bohu, 28.3.2017

Příloha: Perspektivy 13

Pohřební homilie biskupa Františka Radkovského

Náš kardinál Miloslav však měl i své, dá se říci, tajemství, které ho provázelo po většinu života. (...)
To první a základní bylo rozhodnutí pro Boha. (...) Co to prakticky znamenalo? Snažil se vytrvale hledat a plnit Boží vůli, to znamená osobní plán, který s ním milující Bůh v daném okamžiku či v dané době měl, tak jako ho má s každým člověkem. A každý člověk je schopen plán, který má Bůh pro něho připravený, poznávat z životních okolností a z Božího hlasu ve svém svědomí. Na něm samotném pak záleží, zda tento Boží plán přijme, nebo odmítne. Bůh sleduje naše dobro a naše štěstí; nikoliv chvilkové, ale trvalé, provázející nás nejen po celý život, ale i za hranice naší smrti, jak on už nyní jistě zakouší. Podřizovat svou vůli vůli Boží není obvykle pro nikoho snadné, především však je to náročné pro lidi energické, jako byl on. To je celoživotní vnitřní zápas sám se sebou, zrání, které ovšem přináší a přineslo i v jeho životě velké ovoce.
Vytrvalý bojovník
(...)Byl vytrvalým a odvážným bojovníkem za svobodu, právo a spravedlnost pro církev, a to nejen v době komunistické totality, ale i v době, kdy už měl odpovědnost za celou církev u nás jako pražský primas a předseda biskupské konference. Tehdy to měl často ještě těžší, protože nesl velkou odpovědnost, která ho tížila, jak mi sám řekl. Nicméně léta totality byla pro něho stálou zkouškou, protože se svou přímou a energickou povahou byl pro tehdejší režim a jeho strážce velkým nepřítelem a oni mu to dávali velmi pocítit. Velkým nástrojem pro zvládání všech těchto překážek však bylo setkání se spiritualitou Hnutí fokoláre, která se pro něho stala velkou nosnou silou pro celý život. On sám o tom vypráví (...):
„Uprostřed těch temných let bylo pro mě setkání s Hnutím fokoláre velkým světlem. Jeho spiritualita znamenala pro mě i pro nás všechny, že jakkoli je situace, v níž se nacházíme, těžká, musíme se odevzdat Bohu, vydat se do jeho rukou a vnořit se do jeho Slova (obsaženého v Bibli). Pochopil jsem, že existuje jen jedno východisko z těžké situace církve u nás – cesta kříže. Jakákoli záhuba velká tak jako smrt na kříži nás vede k životu, pokud se člověk odevzdá do rukou Božích. Ani zcela beznadějná situace, podobná výkřiku Ježíše na kříži: ‚Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil?‘ (Mt 27,46; Mk 15,34), není koncem všeho, ale sestupem do propasti mezi stíny smrti, vedoucím ke vzkříšení. Bylo zapotřebí neupadnout do poraženectví, hořkosti či pesimismu, ale až do konce si uchovat víru v Otce. Zjistil jsem, že kříž je ve své podstatě největší zjevení Ježíšovy lásky. Od té doby jsem se proto snažil ztotožnit se s ním a přisvojovat si i bolestné situace života v semináři. Byla to pro mě příležitost zažít lásku, ukázat lásku, žít výhradně s Bohem, ukřižovaným Ježíšem, tímto vrcholným a tajemným bodem lásky, kterým je Ježíšova opuštěnost od Otce. (...)“
Přijmout bolest
Tato formace prostřednictvím spirituality, kterou přijal za svůj životní styl, pokračovala dále, jak sám vypráví o situaci, kdy už nesměl dál vykonávat službu sekretáře budějovického biskupa Mons. Hloucha: „Více než svými slovy, která byla pod bdělým dohledem (rozumějme pod dohledem orgánů Státní bezpečnosti), jsem musel svědčit svou službou a nasloucháním. Pochopil jsem, že Bůh po mně požaduje méně slov a více svědectví, což mi nikdo nemohl zakázat. Moje ‚vzdělání‘ dostávalo nový aspekt, a to žít Slovo Boží, být tímto Slovem. Ale vzhledem k mé energické povaze to zároveň znamenalo ‚opracovávat, osekávat sebe samotného tak, jako se ořezává strom‘, neboť Bůh mě nutil, abych mlčel. Vzpomněl jsem si, co jsem se naučil v semináři: přijmout jakoukoli situaci a nalézt v ní tvář ukřižovaného Krista. Přijmout onu bolest znamená přijmout jej – Boha. Pochopil jsem, že tento kříž, k němuž jsem se musel přimknout, přispíval více k mé spáse a ke spáse druhých, než kdybych zůstal ještě několik let sekretářem pana biskupa.“
A při jiné nepříznivé situaci vyznává: „Přijmout kříž v lásce, přitisknout ke své hrudi obličej ukřižovaného a opuštěného Ježíše – to mi přineslo pokoj, a dokonce i mír. Tato zkušenost mě utvrdila ve volbě mého životního povolání. Pokaždé, když přijdou nové těžkosti, pojmenuji je a řeknu: ‚To jsi ty, ukřižovaný Ježíši, miluji tě.‘ Takto vstoupil ukřižovaný Ježíš do mého života a s konečnou platností tam zaujímá své místo. Stal se mým znamením.”
A ještě jednou k nám promluví o zdroji vnitřní síly na pozadí svého náročného postavení umývače výloh: „Sedm let jsem takto křižoval Prahou, ať už v parném létě nebo v zimě, třeba i v mrazu -10 °C, a vykonával tuto podřadnou práci. Mojí jedinou silou byla víra v Boží lásku. Ve světle toho všeho jsem lépe pochopil to, co jsem do té doby znal jenom teoreticky: kříž je neoddělitelnou součástí Kristova života, od jeho vtělení až do jeho podvolení se Otcově vůli. Je vrcholem jeho života. Pochopil jsem, že musí být také nedílnou součástí mého života. Mohu prohlásit, že toto období bylo tím nejpožehnanějším obdobím celého mého kněžského života. Dostalo se mi mnoha milostí, poznání a vnitřního klidu. Vůbec jsem se necítil frustrován, naopak jsem pochopil, že svůj kněžský život prožívám naplno.“
Ještě jeden důležitý moment jeho života je třeba ukázat, totiž sílu společenství. V prosinci roku 1980 se v ilegalitě otevírá v Praze mužské fokoláre, tedy společenství laiků zasvěcených Bohu v Hnutí fokoláre… Miloslav je okamžitě připraven stát se součástí tohoto malého společenství. Vypráví o tom: „Musím říci, že jsem tam svoje kněžství prožíval plně. (...) Věřili jsme v tato Ježíšova slova: ‚Kde jsou dva nebo tři shromážděni ve jménu mém, tam jsem já uprostřed nich.‘ (Mt 18,20) Každodenní život spolu s přítomností Vzkříšeného mi dodávaly sílu nést kříž a zmírnily moji samotu. Tento život ve společenství a každodenní život s opuštěným Ježíšem měly stejný důsledek, jako kdybych studoval na vysoké škole. Byly mou univerzitou jednoty a současně komunitního života.“ Jako pražský arcibiskup dosvědčuje: „Nebyl bych na místě, které nyní zastávám, a nemohl bych v něm vydržet, kdybych neprošel touto ‚univerzitou‘, tímto vzděláním, za něž vzdávám díky Bohu a Panně Marii.“ (...) Slyšeli jsme svědectví kardinála Vlka z nedávno vydané knihy Umývač výloh a arcibiskup.
Rozlučme se s ním opět jeho slovy, tentokrát z knížečky Úvahy o životě a smrti: „Křesťanský Bůh je v Bibli definován jako láska: ‚Bůh je láska‘. Smysl Kristova života na zemi spočíval právě v tom: ukázat, že Bůh je láska a že právě ona láska je smyslem života každého člověka. Procházky po našich hřbitovech a krátké zastávky nad hroby přinášejí na otázky v tichu nitra také odpověď: je to naděje, že s mrtvým tělem člověka není pohřbena často nenaplněná touha po lásce, ale že smysl nového života na věčnosti je právě v konečném naplnění v Bohu, který je absolutní láskou i jejím zdrojem.“

Ochrana vašeho soukromí je naší prioritou

Abyste mohli co nejlépe využívat služby portálu Církev.cz, včetně nakupování, používáme my a někteří naši partneři tzv. cookies (malé soubory uložené ve vašem webovém prohlížeči). Díky nim si například pamatujeme, zdali jste přihlášeni, vámi provedená a preferovaná nastavení, co máte v košíku, jak máte seřazené a vyfiltrované produkty apod.

Díky nim vám také nenabízíme nevhodnou reklamu a pomáhají nám v analýzách sloužících k dalšímu rozvoji portálu.

Potřebujeme však váš souhlas s jejich zpracováváním. Děkujeme, že nám ho dáte, a ujišťujeme vás, že se k vašim datům chováme maximálně zodpovědně v souladu s platnou legislativou