26. března–1. dubna 2024
Aktuální
vydání
13
Předchozí vydání
Hledat
Archivní článek

Překonat odcizení

16. 2. 2016

|
Tisk
|

Fakt, že se římský biskup a moskevský patriarcha setkávají vůbec poprvé, svědčí o tom, že vztahy mezi východním a západním křesťanstvím byly zatíženy rozpory, nedorozuměním a předsudky. I když na obou stranách nechyběly snahy tuto propast zasypávat.

Vydání: 2016/8 Bratře, konečně spolu!, 16.2.2016, Autor: Martin T. Zikmund

Příloha: Perspektivy 8


Tichvinská Matka Boží. Jedna z nejuctívanějších ruských ikon. Podle legendy ji namaloval evangelista Lukáš za života Matky Boží, přičemž v 5. století byla z Jeruzaléma převezena do Konstantinopole, odkud se pak dostala do Ruska. Podle jiné pověsti se Tichvinská Matka Boží zázračně zjevila rybářům na řece Tichvince na severozápadě Ruska v roce 1383. Během druhé světové války byla ikona kvůli obavám o její bezpečnost odvezena jedním pravoslavným duchovním (později biskupem) do USA. Navrácena zpět do tichvinského kláštera byla až v roce 2009.Repro KT

Moskevský patriarchát rozhodně nikdy nepatřil mezi starodávné východní patriarcháty založené apoštoly, vznikl totiž až na konci 16. století. Ale protože Rusko se vždy hlásilo k byzantským vlivům – vždyť sám sv. Vladimír si vzal za manželku byzantskou princeznu –, nelze se divit, že Moskva po pádu Konstantinopole (1453) zatoužila zaujmout její místo a stát se novým centrem pravoslavného světa. To se jí podařilo, a to nejen kvůli vysokému počtu věřících, ale posléze i kvůli intelektuální převaze – zejména v 19. a první polovině 20. století. Řada ruských pravoslavných myslitelů – teologů, filozofů či spisovatelů – se zařadila ve svých oborech mezi světovou špičku, což v jiných pravoslavných zemích nemělo obdobu. Zkrátka ruské pravoslaví, do něhož zahrnuji i ruský exil, se stalo vlajkovou lodí východního křesťanství, přestože bolševická revoluce v Rusku dočasně obrátila všechno vzhůru nohama.
Konstantinovo dědictví
Jestliže setkání Františka s Kirillem označujeme právem za historické, nemůžeme se dějinám vztahu pravoslaví a katolictví vyhnout. Jde tu vlastně o vztah Říma a Konstantinopole, dvou hlavních středisek Římské říše i tehdejší křesťanské církve.
Klíčový význam měla v této souvislosti postava římského císaře Konstantina Velikého (zemřel r. 333). Tento panovník totiž nejen ukončil pronásledování křesťanů (edikt milánský, 313), ale začal církev postupně protežovat jako hlavní náboženství říše, které bude jeho državy sjednocovat. To je také důvod, proč císař předsedal vůbec prvnímu ekumenickému koncilu roku 325 v Nikáji, neboť měl zájem na tom, aby se křesťanství kvůli věroučným sporům nerozklížilo. Z respektu ke křesťanskému symbolu kříže zakázal také trest smrti ukřižováním nebo ustanovil neděli jako den volna.
Pro dějiny západního a východního křesťanství bylo určující jeho rozhodnutí přenést císařskou rezidenci z Říma do Byzance. Byzantion byl totiž název řecké osady u průlivu Bospor, z níž Konstantin vybudoval hlavní město říše, které už na konci 4. století dosáhlo počtu 400 tisíc obyvatel a o dvě století později dokonce neuvěřitelných 600 tisíc!
Raději turbany než klobouky
Jenže tento císař, který si tak přál mít jednotnou církev, právě založením Konstantinopole nepřímo předznamenal budoucí rozdělení církve. Zatímco Západořímská říše v roce 476 zaniká, Východořímská trvá ještě o téměř tisíc let déle. A tento rozdíl se projevil i v církevní oblasti. Autorita římského biskupa, jemuž žádný císař nedýchal na záda, postupně začala růst, neboť papežství se na Západě v době politické a hospodářské anarchie osvědčilo jako společensky stabilizační síla. Naproti tomu si patriarchové ve Východořímské říši navykli ve stínu světské moci rozhodovat v náboženských záležitostech jen v úzkém prostoru.
Zde je nutno připomenout, že v Římě a Konstantinopoli nebyly jediné patriarcháty staré církve, přestože oba měly přednostní postavení. Za patriarcháty, tj. biskupská sídla ustanovená apoštoly, se považovaly ještě Jeruzalém, Antiocheia a Alexandrie, které však poškodil či zcela převálcoval nástup islámu v 7. století. Tentýž úděl potkal o mnoho století později i patriarchát konstantinopolský, když byla Konstantinopol dobyta Turky (1453).
Ačkoli se východní křesťanství potýkalo s islámem v první linii, v některých dobách měli pravoslavní věřící z Konstantinopole raději turecké turbany než kardinálské klobouky latiníků (tak byli nazýváni katolíci). Kvůli plenícím křížovým výpravám vyhlašovaným papeži měli Byzantinci za to, že muslimové jsou vůči pravoslaví přece jen tolerantnější než západní křesťané. Když Turci Konstantinopol definitivně dobyli, východní křesťané vyčítali latiníkům, že jim nepomohli město ubránit – stáli tehdy totiž proti mnohonásobné přesile. Jisté odcizení mezi západním a východním křesťanstvím má tedy svůj původ v historických křivdách a z nich vzniklých předsudcích a antipatiích.
Pokud jde o správu církve, pravoslavní se odmítali podrobit teologicky a církevně římskému biskupovi, jehož sice uznávali za prvního mezi rovnými, nikoli však za nadřazeného ostatním. A postupně odmítali všechna dogmata a věroučné směrnice, které papežové a západní koncily vyhlásili, jelikož nebyly odsouhlaseny celou církví. Navzdory tomu je samotná páteř vyznání obou těchto církví velmi podobná, většinou se dokonce překrývá. Hlavní neshody se týkají spíše odlišných akcentů. Jestliže katolictví samo sebe definuje především věroučně a právně, pravoslaví bohoslužebně. Na čem pravoslavným záleží nejvíc, je správné slavení, správná liturgie. Proto i český název „pravoslaví“ můžeme označit za výstižný.
Pocit blaženosti
Konstantinopol – to není jen město Konstantinovo, ale především chrám Boží Moudrosti (Hagia Sofia) postavený v 6. století, jedna z nejvýznamnějších sakrálních staveb v dějinách. Svatyně, která vypovídá cosi podstatného o duši pravoslaví. A to i přesto, že byl tento hlavní chrám východního křesťanství po dobytí Turky změněn na mešitu a opatřen minarety a od roku 1934 z rozhodnutí Mustafy Kemala, Atatürka, prvního tureckého prezidenta a otce sekulárního státu, se pak stal muzeem. Pár let před tímto rozhodnutím (1923) navštívil chrám Hagia Sofia významný pravoslavný myslitel a kněz Sergej Bulgakov, vyhoštěný z komunistického Ruska. Do svého deníku si tehdy zapsal:
Milostí Boží mi bylo dáno, že nezemřu, aniž bych viděl chrám Hagia Sofia, a já jsem vděčný Bohu za jeho přízeň. Okusil jsem takovou nebeskou blaženost, že se v ní rozplynuly, třebaže jen na okamžik, veškeré moje bolesti a těžkosti, minulé i budoucí, a staly se bezvýznamnými. Mé duši se zjevilo cosi absolutního, nepopiratelného a očividného...
Je to slovy nepopsatelná lehkost, čistota, jednoduchost, podivuhodná harmonie, ve které mizí veškerá tíha – tíha klenby a zdí, je to moře světla přicházejícího shora a ovládajícího tento uzavřený a svobodný prostor. Je to půvab sloupů a krása jejich mramorové krajky, je to království – nejedná se o rozkoš, ale o království zlatých zdí a divukrásných ornamentů, které fascinuje, dojímá, připoutává, přesvědčuje... Mizí omezenost a tíha maličkého a strádajícího „já“, ono jakoby ani není, duše se uzdravuje tím, jak se rozpouští, taje v těchto klenbách a splývá s nimi. Stávám se součástí všehomíra: jsem jím a on je ve mně. A tento pocit tání ledové kry v srdci, ztráty vlastní tíhy, pocit okřídlenosti, letu v modři nebes, to všechno mi dává nejen pocit štěstí a radosti, ale především blaženosti – jakéhosi definitivního poznání, všeho ve všem a všeho v sobě, veškerého veškerenstva, všehomíra v jednotě. To je skutečně Sofie (moudrost)...
Tíhnutí k jednotě
Sergej Bulgakov napsal o tomto zážitku ještě mnohem víc, mimo jiné nazval tuto svatyni „absolutním chrámem“, který patří „ekumenickému lidstvu“ a pro křesťany má stejný význam, jako měl kdysi jeruzalémský chrám pro Židy. A to navzdory tomu, že v jeho době se zde klaněli věřící Alláhovi, nikoli Hospodinu. Tento ruský pravoslavný autor svým popisem uhodil na nejvlastnější strunu pravoslaví – na jeho mystický rozměr. K mystice měl Východ vždycky blíž než Západ, řečtina spíš než latina. K tradici východního křesťanství patří od nepaměti kláštery, kde se mystika vždy pěstovala. O ruské ikonografii ani nemluvě.
A přes to všechno patřil Sergej Bulgakov spolu se svým učitelem Vladimírem Solovjovem mezi ty pravoslavné myslitele, kteří hledali s Římem dohodu a jednotu. Jednotu v různosti. Ani jeden z nich se nakonec katolíkem nestal, ale vnitřní puzení k jednotě církve založené na starobylé úctě k římskému biskupovi jako k tomu, který předsedá všem ostatním biskupům, zde vždy bylo (jakkoli si hlavní pravoslavný proud zachovával v této věci odstup).
Františkova změna
Nebylo dříve mnoho příležitostí, aby se moskevský patriarcha s římským biskupem mohli setkat. Před bolševickou revolucí papežové necestovali a pak se vlivem politických turbulencí vztahy mezi Moskvou a Římem ještě více ochladily. I když se Jan Pavel II. snažil o námluvy s pravoslavím a hovořil dokonce o dvou plících (západní a východní), jimiž má křesťanstvo dýchat, průlom nenastal. Patrně zde sehrál roli i polský původ papeže – Rusové a Poláci se v dějinách dlouhodobě potýkali. Ale nejen to. Jan Pavel II. zřídil na ruské půdě římskokatolické diecéze (byť většinou pro cizince žijící v Rusku) a to bylo pravoslavnou církví přijímáno s kyselým obličejem.
Pravoslavní rádi argumentují teritoriálně: toto je naše území, zde další církevní korporace nemají co dělat. Zatímco Benedikt XVI. zachovával vlídnost, aniž by něco změnil, František se rozhodl pro zásadní kroky. Už na začátku svého pontifikátu se nechal slyšet, že unionismus už není na pořadu dne. Dějinně je spjat především se vznikem řeckokatolické církve, vytvořené z pravoslavných, kteří uznávali a uznávají římského biskupa jako svou hlavu. Papež chtěl říci, že aktuální prioritou Říma nejsou ani jednotlivé, ani hromadné (strukturální) konverze ke katolictví, ale sbližování celků – pravoslavné a katolické církve. A právě toto pojetí pravoslavným vyhovuje.
Spojit síly
Jde však i o jinou věc. Kirill má de facto potenciál prvního muže východního křesťanství, přestože oficiální hlavou pravoslavných zůstává ekumenický patriarcha. Nevýhodou Bartoloměje I., který aktuálně funkci ekumenického patriarchy zastává, je paradoxně jeho rezidence v Istanbulu (bývalé Konstantinopoli). Jednak je obklopen islámským mořem a jednak pod jeho správu spadá nevelký počet věřících na několika řeckých ostrovech. Kirill sídlí sice v daleké Moskvě, ale má zájem i o jihovýchodní křesťanství. A právě Františka potřebuje k tomu, aby se společnými silami snažili ulehčit život křesťanům v Egyptě a na Blízkém východě, tedy na území někdejších východních patriarchátů.
Celé sblížení má i politickou rovinu – zejména u Kirilla, který je úzce spjat s Vladimírem Putinem. Zatímco Kirill hledá Františkovo pochopení pro ruské intervence na Ukrajině a v Sýrii, Františkovým záměrem je získat Rusko pro řešení globálních výzev, a to nejen mírových, ale i ekologických. Teologické otázky nejsou v tuto chvíli na prvním místě. Jejich společné prohlášení se má týkat pronásledování křesťanů a rodinného života. Větší význam než ono prohlášení má však samotné setkání. Když spolu dvě strany, jejichž vztahy byly dosud zatíženy křivdami a neporozuměním, začínají mluvit, představuje to samo o sobě pokrok. A příslib spolupráce do budoucnosti.

Ochrana vašeho soukromí je naší prioritou

Abyste mohli co nejlépe využívat služby portálu Církev.cz, včetně nakupování, používáme my a někteří naši partneři tzv. cookies (malé soubory uložené ve vašem webovém prohlížeči). Díky nim si například pamatujeme, zdali jste přihlášeni, vámi provedená a preferovaná nastavení, co máte v košíku, jak máte seřazené a vyfiltrované produkty apod.

Díky nim vám také nenabízíme nevhodnou reklamu a pomáhají nám v analýzách sloužících k dalšímu rozvoji portálu.

Potřebujeme však váš souhlas s jejich zpracováváním. Děkujeme, že nám ho dáte, a ujišťujeme vás, že se k vašim datům chováme maximálně zodpovědně v souladu s platnou legislativou