Pozvat hosta nejvzácnějšího

Vydání: 2016/52 Setkání s Božím dítětem, 20.12.2016, Autor: Martin T. Zikmund

Příloha: Perspektivy 52-53

„Vůl zná svého hospodáře, osel jesle svého pána, mne však Izrael nezná, můj lid je nechápavý“ (Iz 1,3).


Vánoce jsou časem vděčnosti za Ježíšovo narození, časem, kdy se i my můžeme rozpomenout na to, proč jsme se narodili. Repro Jozef Sedmák

Jesle. Jesličky. Ty představují Vánoce. Právě narozený Ježíš byl položen svou matkou do jeslí, na místo, kde zvířata dostávají potravu. Ježíš se stává onou vlastní stravou těm, kdo hledají pravdu. Ztělesňuje Betlém (doslova to znamená „dům chleba“). Kniha proroka Izaiáše někdy bývá nazývána „evangeliem Starého zákona“ (zejména kapitoly 40 až 66). Začíná však výčitkou, že i ta tupá zvířata se někdy orientují lépe než celý Boží lid. Někdy trvá hodně dlouho, než nám dojdou ty nejpodstatnější věci.

Návrat žádoucí

Vánoce jsou darem i příležitostí. Časem vděčnosti za Ježíšovo narození, časem, kdy se i my můžeme rozpomenout na to, proč jsme se narodili. A proč se rodí naše děti a vnoučata. Vánoce představují nový počátek. Šanci obnovit vztah s Bohem i s lidmi. Jsou příležitostí ke smíření i nalezení našeho poslání.

Advent doslova znamená „příchod“. V adventu si připomínáme, že naše křesťanské dějiny jsou ohraničeny dvěma Ježíšovými příchody. Ten první byl o Vánocích, druhý nastane na konci časů. Advent zároveň znamená pohyb: Josef s Marií se vydávají z Nazareta do Betléma ke sčítání lidu.

I dnešní svět je charakterizován pohybem. Mnozí opouštějí svůj domov ne proto, že by chtěli, ale protože není zbytí. Mysleme v těchto dnech třeba na obyvatele Aleppa. Téma uprchlíků je velmi závažné – stejně jako téma pronásledovaných křesťanů. Ježíšovi rodiče se vrací z Betléma obloukem přes Egypt (kvůli pronásledování) do Galileje, do Nazareta. Také dnes jde o to, aby se utečenci kvůli válce či perzekuci mohli časem vrátit. Aby jim byl znovudarován jejich domov.

Touha po domově

Domov je drahý snad každému z nás. Někdo ho zažívá, jiný po něm touží, ale sotva se najde člověk, jemuž je domov lhostejný. Domov je totiž jiným slovem pro teplo, něhu, přijetí. Je setkáním s nejbližšími. Domov je prostorem, kde máme své místo, kde je nám dobře, kde roztajeme, kde nabíráme sílu, kde se potěšíme. Ale domov je samozřejmě zároveň prostorem společné odpovědnosti a ohleduplnosti.

„Ať svítí světla milovaných chalup, ne jako bóje v dálce, ale betlémsky radostně a vytrvale,“ píše v roce 1939 na konci své básnické skladby Já se tam vrátím František Halas. „Ať si jen země letí do prázdna, ať si jen letí, jen když zbude jistota jednoho místa, místa posledního, místa jen pro hrob. Chci ho mít tam, jen tam u nás. Kdyby mi jen oči pro pláč zbyly, já se tam vrátím, já se tam i poslepu vrátím.“ To napsal Halas v době, kdy na naši zemi padla tíseň z německé okupace. Ve chvílích, kdy se hroutí dosavadní jistoty jako domečky z karet, člověk tím spíš lne k tomu, co se skrývá pod pojmem domov. Je to jednak krajina a jednak blízcí lidé kolem něj.

Nejvlastnější domov pak může každý z nás nalézat u Boha. Neplatí ovšem i dnes ona prorocká výčitka: „Vůl zná svého hospodáře, osel jesle svého pána, mne však Izrael nezná, můj lid je nechápavý.“?

Rušivé tóny

O svátcích Kristova narození si zřejmě silněji než jindy uvědomujeme, že jsou to svátky sblížení. A křesťané jako by v tu chvíli byli až jakýmsi duchovním poutem spojeni i s nekřesťany, neboť Vánoce sekulární společnost přejala jako svátky rodiny, míru a pohody. Na tom ostatně není nic špatného. Avšak o Vánocích máme slyšet i jiné tóny – například Simeonova slova adresovaná Ježíšovým rodičům: „Hle, on jest dán k pádu i povstání mnohých v Izraeli a jako znamení, kterému se budou vzpírat“ (L 2,34). Anebo slova z prologu Janova evangelia: „Přišel do svého vlastního, ale jeho vlastní ho nepřijali“ (Jan 1,11).

Nesmíme tedy zůstat u představy poněkud zpohodlnělého domova, kde se společně zavřeme za dveřmi a chvíli si budeme užívat slavnostní atmosféru. Nejhlubší křesťanské pojetí domova je totiž tam, kde se doma bude cítit i náš Pán. Nejen ono betlémské děťátko, nad nímž se můžeme sentimentálně dojímat, ale se kterým můžeme koneckonců zacházet jako s hračkou. Hlavně jde o to, jestli se u nás bude cítit dobře také Ježíš jako Pán, Spasitel, jako ten, jemuž byla dána veškerá moc na nebi i na zemi. On nás o Vánocích zve, abychom otevřeli dveře našich srdcí jeho poselství o spáse a svůj život měřili jeho evangeliem.

 

Sdílet článek na: 

Sekce: Přílohy, Perspektivy, Články



Aktuální číslo 38 19. – 25. září 2017

Fatimské poselství putuje Českem

Na tři týdny se k nám po padesáti letech vrací socha Panny Marie Fatimské, kterou biskupové dovezli z národní pouti do Fatimy. Poutě do Portugalska se na sté výročí zjevení…

celý článek


Na fatimské světlo nezapomenete

Do Českomoravské Fatimy v Koclířově zamíří na počátku října i hosté z Portugalska. „Fatima je jen zdůraznění některých stránek evangelia,“ říká v rozhovoru…

celý článek


Tajemství Nejsvětějšího Salvátora

Na konci roku 1989 jsem po jedenácti letech kněžského působení „v ilegalitě“ navrhl kardinálu Tomáškovi, že obnovím pastoraci vysokoškoláků v pražském kostele Nejsvětějšího…

celý článek


Zahajujeme předvolební seriál

Přestože mu ještě není padesát, je nejzkušenějším českým poslancem. V Parlamentu zasedá s krátkou přestávkou od roku 1990 – nejprve za Křesťansko-demokratickou stranu,…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay