Vydání: 2008/48 Žít v souladu s přírodou, 24.11.2008

Příloha: Perspektivy

Už několik let je pojem spiritualita opět populární. Ti, kdo zkoumají současné trendy, vyhlašují epochu „postsekulární respiritualizace“. V každém případě nepůsobí rušivě, je-li špičkový manažer v elegantním obleku označen za „religiózního“, za někoho, kdo pěstuje „spiritualitu“. Možná, že zařadil do svého tréninku ve fitcentru půlhodinku transcendentální meditace, nebo si v hotelu Wellness dopřává něco ze „spirituální“ nabídky reiki, tai-či, zenu, jógy apod.
My křesťané bychom měli být vůči směřování ducha doby vnímaví. I Ježíš nás nabádá, abychom sledovali „znamení času“ a snažili se jim rozumět. Ten nový kult „spirituality“ nesmíme ignorovat, ani jej naivně obdivovat. Především si máme ujasnit, co je to křesťanská spiritualita, neboť je zřejmé, že soustředění mysli do solar-plexu nad pupkem je něco jiného než eucharistická adorace, biblické rozjímání nebo pokorná modlitba růžence. Rozlišení je tu nezbytné. Abychom dovedli posoudit rozdíly mezi křesťanskou a nekřesťanskou spiritualitou, musíme nejprve vědět, co rozumíme tou křesťanskou.

Iniciativní je Bůh
I my křesťané často říkáme „spiritualita“ tam, kde by bylo záhodno mluvit prostě o „zbožnosti“, „víře“ či „modlitbě“. „Spiritualita“ je pro nás konkrétním praktikováním víry ve zjevujícího se Boha, neboť rozhodujícím, tedy i rozlišujícím aspektem křesťanského náboženství je to, že sám Bůh se v tomto světě zpřítomnil. V „religiózním“ spojení Boha a člověka je iniciativa na straně Boží.
Vstup Boha do naší skutečnosti začíná už v době starozákonní, v dějinách Izraele. Bůh se vyslovuje: dává přikázání, sděluje svou moudrost. Promlouvá k člověku – a člověk odpovídá. Biblická spiritualita má neustále povahu lidského reagování na Boží akci, lidské odezvy na Boží slovo: Bůh mluví jako první – a člověk má svobodu odpovídat. Není to pozoruhodné, že se nikde v Bibli nesetkáváme se sebestředným záměrem „dobýt si“ Boha? Právě naopak! Biblická spiritualita se pokaždé probouzí velikým úlekem, zkušeností, kterou si nelze navodit meditací. Je to právě nehledající člověk, kterého si Bůh vyhlédl a oslovil. A člověk reaguje úlekem, úžasem: Abraham, Mojžíš, Izajáš, Jeremjáš, Jonáš, Ezechiel a jak se všichni ti zaskočení jmenují. Ani Maria si nepřivodila nějaké blažené osvícení recitováním očistných manter, nýbrž uprostřed běhu života ji nečekaně zavolal Bůh – a ona se ulekla.
Její úlek nám naznačuje obrovský rozdíl: nikoli člověk zde hledá Boha, ale Bůh nachází člověka (Lk 1,29). Naše křesťanská „spiritualita“ je proto přesvědčena, že svými modlitbami, kultickou úctou a rozjímáním můžeme skutečně dosáhnout Boha, protože on nás dosáhl už předtím, v průběhu dějin. K dialogu s ním jsme vyzváni jím samotným. Bohem, který není nějakým mlhavým „něco musí být“, feuerbachovskou projekcí našich potencovaných přacích představ, nýbrž milujícím Ty. Takovým Ty, které nám ponechává v dialogu s ním svobodu. Je to Bůh, s nímž lze smlouvat, jako Abraham, když mu šlo o Sodomu (Gn 18), jemuž lze oponovat argumenty, jako Izajáš a Jeremjáš, když byli povoláni (Iz 6,5; Jr 1,6), s nímž lze vést spor, jako Mojžíš na poušti (Ex 32,11), proti němuž lze reptat, jako zoufalec v Žalmu 88. Už ve Starém zákoně je zřejmá povaha té „spirituality“ jakožto svobodného dialogu. Novozákonní zjevení ji naplňuje a překonává, neboť zatímco jediný Bůh Hospodin, Jahve, při všem svém přibližování setrvává ve své vznešenosti a nedostižnosti, překračuje nyní mnohem radikálněji a způsobem nám zcela nepředstavitelným bariéru mezi sebou a námi.
Člověčenstvím svého Syna nám Bůh sděluje nejen prorocká slova, nýbrž i to, že Syn se stává jedním z nás, aby nám skrze svou odevzdanost na kříži vyjevil svou podstatu, jíž je usmiřující láska.
Významné je, že vtělení Slova se děje skrze Ducha. Že tento Duch vede Ježíše v jeho pozemském životě a že ho Ježíš bude po svém ukřižování a zmrtvýchvstání přímo „rozdávat“. – „Spiritualita“ pochází od „spiritus“, ducha. Ducha znají všechna náboženství, je to kouzelné slůvko mnohých filozofií. Ale Duch, kterého máme na mysli, je Duchem Ježíše Krista. V křesťanství neexistuje „spiritus“ a „spiritualita“ bez Krista (1 Kor 12,3; 2 Kor 3,17). Na kříži ho Kristus vdechl světu (Mk 15,37), o velikonoční neděli svým učedníkům (Jan 20,22) a v den Letnic zapálil tímto Duchem celou církev (Sk 2,3).
Na rozdíl od všech ostatních podob spirituality proto křesťanská zbožnost svými rituály, kultem a modlitbami nemusí božské nejprve objevovat a získávat. Duch je zde už „předem“, máme ho dokonce ve svém „základě“, neboť nám byl při křtu vlit do našich srdcí (Gal 4,6). – Křesťanská spiritualita je proto uchráněna nebezpečí, že se stane pouhým sebestředným či egomanickým úsilím, kde Ego stále „přistává“ zase jen u Ega. Autentická křesťanská spiritualita se děje tam, kde nás Kristův Duch zevnitř otevírá vůči velikému Božímu Ty: „Právě tak i Duch nám přichází na pomoc v naší slabosti. Vždyť ani nevíme, oč se máme vlastně modlit, ale sám Duch se za nás přimlouvá...,“ (Řím 8,26).

Východní techniky meditace nepřivádějí k milujícímu Ty
Buďme si tedy jisti, že pro nás není „spiritualita“ jako „spiritualita“. Nemůže nám být jedno, jakým způsobem dnes lidé usilují o spojení s božským. Údajná „respiritualizace“, která dnes nastává v mimokřesťanských kruzích, je jistě projevem pradávné hluboké lidské touhy. „Nepokojné je naše srdce, dokud nespočine v tobě, Bože...“ – tak popsal Augustinus své pocity v dobách svého zoufalého hledání pravého Boha. Duchovno však může snadno uvíznout v zajetí svých vlastních představ.
Můžeme zajisté uznat, že například východní spiritualita nirvány vychází z moudrých filozofických principů. Není však tento náboženský postoj útěšnou iluzí malého lidského „já“, že se může samo od sebe sjednotit s veškerenstvem? Nezůstává-liž černé stále černým, bílé bílým, tak jako v symbolu jin-jang, tudíž i konečné konečným?
Odstup od reality tohoto světa, jak jej umožňují východní meditační techniky, může psychologicky uklidnit a mnozí lidé v naší vražedné západní společnosti byznysu toho využívají s prospěchem, protože relaxující zážitek harmonie je jim protiváhou stresu. Vedou však tyto zkušenosti vskutku do výše i šíře k Bohu, který stvořil nebe i zemi? Zakládají nějaký poslední smysl?
A esoteriky se musíme ptát, zda všechno to zakoušení různých typů prasíly ve vlastním „já“, které ona údajně aktivuje, není než jistým druhem únikové psychologie. Skutečně se tím vším člověk otevírá tomu nejzazšímu milujícímu Ty, které je naším dialogickým protějškem v křesťanské modlitbě? Na současném tržišti spiritualit a náboženských představ je nezbytné vnímat zřetelně to, čím se liší šrůtky a půtky religiozity – a křesťanská spiritualita. Proto se musíme stát opět „vědoucími“: musíme lépe vědět, v co věříme.

Bůh, který se zjevil, je jiný než ten vymyšlený
Nejsme podrobeni silám a mocnostem, nezávisíme na koloběhu souhvězdí, na lunárním cyklu, ale na Bohu, který se nám zjevil jako Láska. Předpokladem zdravé křesťanské spirituality je proto vědomí, že se naše víra od jiných náboženství liší. Také u islámu, který svou představou Boha, ovlivněnou Starým zákonem, i svou prostou zbožností a poslušností příkazům imponuje stále většímu počtu Evropanů, shledáváme více odlišností než podobností. „Islám“ znamená „podřízení“. Je rozdíl, podrobuje-li se člověk před neviditelným, světu vzdáleným všemohoucím Alláhem a noří-li svou tvář v prach, anebo klečí-li před svatostánkem, v němž je v hostii přítomen Bůh, který se umenšil a pokořil mnohem víc, než by dokázal ten, kdo se k němu modlí. Poníženost před vzdáleným Alláhem přece není totéž, jako když vzýváme Boha, který se nejen snížil nám na roveň, ale svým křížem a sestupem do říše mrtvých přijal na sebe tu nejhlubší lidskou bědnost. Není spiritualita jako spiritualita a není víra jako víra, neboť Bůh křesťanského zjevení je zcela jiný než to, co tuší ostatní náboženství a z čeho odvozují své rozmanité představy o Bohu.
Současné trendy směřující k meditaci, k esoterice a k všemu tomu difúznímu a rozmanitému „duchovnu“ nás mají motivovat k znovuobjevování a prohlubování duchovní dimenze křesťanské víry. Prospěje nám i zpytování svědomí: Co je v nepořádku s naší bohoslužbou, pociťujeme-li ji jako nudný kultovní akt? Je snad naše liturgie tak zatěžující? Anebo její mystérium zaniká v přívalu mnohomluvnosti? Proč lidé tráví spousty času na drahých meditativních seminářích východních guru místo v našich svatyních?
Stěžejním posláním nás křesťanů je spojení s Bohem na všech úrovních. Není to však naše „práce“ spojovat lidi s Bohem, on tak činí sám. Nemusíme mít o něho péči, on sám se dokazuje, sděluje, proniká do lidských srdcí a tiší jejich touhu. Musíme jen vytvářet předběžné podmínky pro to, aby se nás i dnes dotýkal, překvapoval svou milostí, ba i zarážel. Píše-li Písmo o tom, jak se Boží realita sděluje realitě lidské, mluví o „zázracích“ a „znameních“. Naším úkolem je být bdělými, bezpodmínečně důvěřovat onomu „už předem“ Božího Ducha. Jsme prostě dlužníky nejzákladnějšího „dogmatu“ křesťanské víry. Tím je víra v sebezjevování Boha. A naše spiritualita by měla spočívat v silnější důvěře, že je to Bůh sám, kdo chce být přítomen v našich modlitbách, liturgii a slavení.
Náboženství, které má od Pána ujištění, že on chce být s námi až do konce světa (Mt 28,20), nesmí přenechávat příslib Božské přítomnosti guruům, šarlatánům, zázračným léčitelům, spiritistům či okultistům. Usilujme proto, abychom žili z autenticky křesťanské spirituality. Budou-li naše modlitby, bohoslužby, liturgické slavnosti neseny důvěrou, že Boží milost zasahuje náš svět, že ústa zmrtvýchvstalého Krista chtějí právě v současné temnotě vdechnout lidem Ducha Svatého, budeme smět žasnout nad zázrakem skutečné, čili křesťanské spiritualizace.
Karl Wallner
Autor, cisterciácký kněz, je profesorem dogmatiky a rektorem Papežské vysoké školy filozoficko-teologické v Heiligenkreuz (Rakousko). Převzato z Die Tagespost. Přeložil pp