26. března–1. dubna 2024
Aktuální
vydání
13
Předchozí vydání
Hledat
Archivní článek

Poslední velké české schizma

14. 6. 2012

|
Tisk
|

Vydání: 2012/24 Žijeme fotbalem, 14.6.2012, Autor: Petr Příhoda

Příloha: Perspektivy

POKUS O MODERNIZACI KŘESŤANSTVÍ: O CÍRKVI ČESKOSLOVENSKÉ

Současné napětí v katolické církvi v zemích západní Evropy a v USA vzrostlo natolik, že i biskupové hovoří o krizi její věrohodnosti. Neblaze se o to zasloužily pedofilní skandály. Pro nás je jejich zhoubný účinek nejviditelnější v nejbližším sousedství – v Německu a Rakousku. Právě rakouská církevní scéna představuje krizi zvláště hlubokou. Historik Jaroslav Šebek ji přirovnal k situaci u nás po první světové válce. Jejím výsledkem byl vznik Církve československé, k níž se během několika let hlásilo přes osm set tisíc členů. – Připomeňme si tento zapomenutý kus našich dějin.

Světová válka smetla tři velké říše. Na jejich troskách vznikla řada následnických států. Ještě dlouho nebyly stabilizovány. Poválečná nouze vedla k sociálním nepokojům, politickým zvratům, ba i k ozbrojeným střetnutím, zejména v zemích poražených, ale krizí nebyly ušetřeny ani ty vítězné. Jednou z následnických zemí bylo Československo. Získání státní samostatnosti bylo i pro širokou veřejnost významnou satisfakcí, proto byly poměry u nás méně vyhrocené než jinde. Přesto nastaly významné změny na scéně politické a posléze též církevní.

Rapidně poklesl význam politických stran s národním programem. Spojily se v národní demokracii, jejíž vliv i nadále klesal. Krize sociální demokracie vyústila v rozkol a ve vznik silné strany komunistické. Katolické strany se spojily ve stranu lidovou. Církve vzniklé z reformace se spojily v českobratrskou evangelickou. Závažná krize zasáhla církev římskokatolickou. – Už tento stručný výčet naznačuje, že šlo o dobu převratného kvasu, a to i ve smyslu duchovním.

VÁLEČNÁ SETBA

Přetržení kontinuity života způsobila především válka, ona „opožděná tečka za 19. stoletím“. Byla jiná než ty předchozí. Nejen manévrující armády, ale i celé státy včetně zázemí se staly součástí válečného dění, které se vyznačovalo dosud nevídanou ničivostí. Bojiště se měnila ve spálenou zemi. Utrpení bojujících na frontách, v lazaretech, cholerových barácích atd. bylo nezměrné. A v zázemí hlad. Přes půl milionu padlých v jediné bitvě (Verdun) bylo šokem. Tím spíše celkový počet obětí: deset milionů!

Odezvou na válečné hrůzy byla často ztráta víry. Navrátilci z front tvrdili: „Kdyby byl Bůh, nemohl by něco takového dopustit!“ Válka otřásla i věrohodností církví, zejména když byly vnímány jako součást válečné mašinerie. Tak tomu bylo právě u nás, kde už dříve pokládalo stále více lidí většinovou katolickou církev za agenturu habsburské Vídně.

Nejvýznamnějším rozměrem poválečného neklidu byl ovšem sociální konflikt. Hospodářská vyčerpanost země a útlum průmyslové výroby plodily nezaměstnanost, bídu a radikalizaci dělnictva, která místy nabývala hrozivých rozměrů. Výsledkem byl rozkol v sociální demokracii a vznik početné komunistické strany. Proticírkevní agitace („Pryč od Říma!“) byla tedy součástí širokého hnutí proti establishmentu. Nastal hromadný odpad od většinové církve. Opustilo ji víc než milion jejích příslušníků. Kam se uchýlili? Více než polovina zvolila bezkonfesijní stav. Necelých sto tisíc přestoupilo k evangelíkům. Významným činem byl vznik nové národní církve – Církve československé (od roku 1971 též „husitské“). Vznikla rozkolem v té katolické.

MODERNISMUS A ANTIMODERNISMUS

Jeho předpoklady jsou staršího data. Častý odvrat od církve i víry a příklon k idejím socialistickým či nacionalistickým lze u nás i jinde pozorovat už 
v 19. století. Rovněž mezi kněžími. Pozadím je rostoucí napětí mezi katolickou církví a moderní kulturou formovanou osvícenstvím a jeho protikřesťanským ostnem. Církev je vnímána jako odpůrkyně pokroku a ztrácí pozice mezi tzv. inteligencí. Významným mezníkem je tu První vatikánský koncil (1870) a vyhlášení dogmatu o papežské neomylnosti. Reakcí je nespokojenost kněží i laiků, kteří stojí o smíření s „modernou“, s vědou, a to i za cenu nelpění na některých věroučných tezích. Uvnitř církve tak narůstá napětí, které trvá nejméně jednu generaci. Svatý stolec posléze označí tyto snahy za „modernismus“ a odsoudí je encyklikou Pascendi dominici gregis (1907).

Čteme-li ji dnes (viz např. revue Salve 3/2007), překvapí výstižnost diagnózy tehdejší duchovní situace. Zaráží však její realizace, tj. disciplinární praxe církve. Snad jí lze rozumět jako zneklidnění toho, kdo se cítí obklíčen. Vznikla síť špiclování a donášení. Kdo byl označen za „modernistu“, neměl možnost se hájit a byl umlčen či exkomunikován. Podezíravá atmosféra znemožňovala dialog, narušovala loajalitu kněžstva vůči Římu a bránila misijnímu poslání církve. Vlastně až Druhý vatikánský koncil ono dusno rozptýlil (vznikly pak jiné problémy, ty ale nejsou předmětem tohoto textu).

Sympatie s „modernismem“ existovaly i u nás. V našich provinčních poměrech nedocházelo k tak dramatickým peripetiím antimodernistického boje jako jinde. Stávalo se, že jistý kněz nebo významný laik (např. T. G. Masaryk) vystoupil z církve. Ano, mnohým vadilo, že církev není dosti „moderní“, neméně i to, že není dosti „národní“. Latentní náboj sympatií s „modernismem“ explodoval až po válce.

BUĎME POKROKOVÍ!

Vznik samostatného Československa provázel pocit, že začíná nová epocha a vše „staré“ končí na smetišti dějin. Tak smýšlela radikální politická levice, rodící se literární avantgarda a mnozí jiní, včetně „pokrokových“ kněží. Už v listopadu 1918 vznikla Jednota československého duchovenstva(předsedou byl J. Š. Baar), která vypracovala „návrh na obnovu církve katolické“. Ten narazil na odpor nového arcibiskupa Kordače. Někteří z Jednoty (včetně Baara) couvli. Z jejího radikálního křídla vznikl Klub reformních kněží v čele s nekompromisním Karlem Farským. Požadoval demokratizaci církve, svobodu svědomí, český liturgický jazyk a zdobrovolnění celibátu. Vydal Český misál, podle něhož byla o Vánocích 1919 sloužena „půlnoční“. Na veřejnost to učinilo velký dojem. Reakce Svatého stolce však byla odmítavá: „indiscutabile“. Proto se Klub v lednu 1920 rozhodl „odděliti se v zájmu dokonalejšího náboženského života českého národa od církve katolické a založiti církev novou, lepší a křesťanštější“ – Církev československou. Zakrátko se k ní přihlásilo dvě stě tisíc občanů a jejich počet dále stoupal. Přidávali se i mladí.

Na ideovém profilu církve pracovali vedle Karla Farského zejména Matěj Pavlík, Alois Spisar a František Kovář (všichni byli původně katolickými kněžími). Postupně vytvářeli věrouku, která byla vskutku „modernistická“. Ve Farského Katechismu například čteme: Bůh je „živý zákon světa v přírodě“; Duch Svatý je „boží nadšení v člověku“; peklo je „život bez zákona božího“ atd. Jinde je oproti skepsi vůči rozumovému poznání Boha zdůrazňován cit; je třeba brát zřetel na dnešní dobu vychovanou exaktní vědou, zbavit se neživých uschlých náboženských pojmů, jež se nynějšího člověka už dávno netýkají, vytvořit nový typ křesťanství prostý mytologie a pověry… Tradice je uznávána, pokud ji tvoří „duch Kristův“; její součástí je i odkaz české reformace.

Nová církev stála o apoštolskou posloupnost a jednala se srbským pravoslavím. Byla odmítnuta. Biskup Dositej sdělil, že její katechismus stojí mimo půdu všech křesťanských vyznání. – To vyvolalo roztržku mezi čelnými představiteli. Pavlík dosáhl v Bělehradě biskupského svěcení, přijal jméno Gorazd a podnítil několik tisíc věřících k přestupu k pravoslaví (za heydrichiády byl popraven za ukrývání parašutistů).

NÁRODNÍ CÍRKEV A KOMUNISMUS

Vzestup nové církve pokračoval. Vznikaly nové sbory. Přes nevalnou situaci finanční byla řada českých a moravských měst obohacena chrámovými budovami ve funkcionalistickém stylu. Svým profilem se Čsl. církev řadila k tzv. svobodným církvím (Freikirchen) a navazovala ekumenické vztahy. Kromě toho však byla církví „národní“, jak hlásalo jednotné bohoslužebné roucho (černý husitský talár). Vzájemné vztahy mezi ní a tou katolickou byly mrazivé. – Koncem třicátých let měla 850 tisíc členů a uchovala si je po dobu nacistické okupace až do poválečných let. Byla druhou největší církví v zemi.

Její novou kapitolu zahájil únorový převrat 1948. Zatímco ostrá perzekuce katolické církve začala už v roce 1949 a nový režim si v ní nátlakem vytvořil kolaborantskou agenturu (MHKD), Čsl. církev se přihlásila k „lidové demokracii“ jako celek a stát se k ní choval blahovolně. V lednu 1950 směla ve Smetanově síni oslavit třicet let své existence a v témže roce zřídit samostatnou teologickou fakultu (do té doby studovali její bohoslovci na evangelické fakultě).

Vstřícnost vůči novému režimu Čsl. církev vnitřně dezorientovala. Nebylo bez významu, že její zakladatelská generace postupně odcházela (netušíme, jaký postoj by zaujal v nových poměrech Karel Farský). Kdysi sebevědomě vyhlašovaná „nedogmatičnost“ se začala projevovat jako nepevnost postojů. Církev začala ztrácet členy. Po letech komunistické diktatury jich v církvi zbyla desetina. Po listopadovém převratu v ní došlo k řadě nekorektních majetkových transakcí. Vyvolaly nevoli patriarchy Jana Schwarze – a ten byl proto zbaven funkce (!). Jsou tam však i ti, jimž není lhostejná víra ani církev. Usilují o její reprofilaci, o větší důraz na Písmo. V jejich podání se církev posouvá od liberální „Freikirche“ k pozicím konzervativního protestantismu. Je to patrné zejména na působení teologické fakulty, která dnes ekumenicky spolupracuje s katolickou. Zda to zasahuje členskou základnu, není jisto (před pár lety jsem byl nepřímým svědkem happeningu skupiny navštěvující kostelík „Na Prádle“: topení Jana z Pomuka). Protikatolické emoce asi nevymizely.

JAK DNES A JAK V BUDOUCNU

Existuje tedy mezi námi společenství, které se hlásí ke křesťanství a jehož poměrně nedávná „rodinná anamnéza“ je katolická. Někteří jeho duchovní (nezřídka ženy) upřímně evangelizují a pokoušejí se oživit mrtvé farnosti, spolupracují s Českou křesťanskou akademií atd. – Je zbytkovým útvarem po posledním velkém českém schizmatu. Své místo v české společnosti stále hledá. „Modernistická“ hektičnost jeho vzniku je tatam. Platí-li „aby všichni jedno byli“, není-liž tu příležitost k většímu společnému usilování o tento cíl?

Ochrana vašeho soukromí je naší prioritou

Abyste mohli co nejlépe využívat služby portálu Církev.cz, včetně nakupování, používáme my a někteří naši partneři tzv. cookies (malé soubory uložené ve vašem webovém prohlížeči). Díky nim si například pamatujeme, zdali jste přihlášeni, vámi provedená a preferovaná nastavení, co máte v košíku, jak máte seřazené a vyfiltrované produkty apod.

Díky nim vám také nenabízíme nevhodnou reklamu a pomáhají nám v analýzách sloužících k dalšímu rozvoji portálu.

Potřebujeme však váš souhlas s jejich zpracováváním. Děkujeme, že nám ho dáte, a ujišťujeme vás, že se k vašim datům chováme maximálně zodpovědně v souladu s platnou legislativou