Vydání: 2010/44 Mládí a smrt, 26.10.2010, Autor: Jaroslav Šubrt

Příloha: Perspektivy

Dvacet let revue Salve – rozhovor s Norbertem Schmidtem

Ač profesí architekt, jste zároveň i výkonný redaktor revue pro teologii a duchovní život. Co vás k této práci přivedlo?

Náhoda. Na svědomí to má hlavně dominikánka Edita Mendelová, kterou jsem v devadesátých letech znal z pražského akademického kostela Nejsvětějšího Salvátora. Tehdy mi navrhla, jestli bych pro časopis Salve, určený především pro dominikánské terciáře, nevytvořil novou obálku, předtím jsem se totiž někde o jeho grafické podobě vyjádřil dost nelichotivě. Takže jsem ve své studentské naivitě udělal pár návrhů, které ale nedopadly moc slavně. Nicméně asi za rok za mnou přišla znovu, jestli bych se nechtěl ujmout shromažďování textů a jejich předávání do sazby, protože momentálně nemají nikoho, kdo by se tomu mohl věnovat. A tak mě představila otci Dominiku Dukovi. Docela mě to bavilo, poněvadž jsem v té době ve studentské farnosti organizoval různé debaty a práci na časopise jsem chápal jako určité logické rozvinutí těchto aktivit. Obojí to byla výborná záminka pro navazování kontaktů se zajímavými lidmi! Zhruba po půl roce jsem si však řekl, že nemá smysl pracovat jen na nové grafické úpravě a dál postaru shromažďovat texty, ale že by bylo dobré zamyslet se znovu nad celou koncepcí časopisu. V létě 2000 jsem tedy napsal otci Dominikovi, tehdy královéhradeckému biskupovi, a několikrát za ním i zajel. Výsledkem bylo, že jsme v lednu 2001 vytvořili širší redakční radu, přibližně desetičlennou, a postupně zcela změnili způsob práce.

V čem ta změna spočívala?

Začali jsme vydávat tematická čísla, což pomohlo soustředit a zkvalitnit práci. Zavedli jsme jednou do roka víkendové redakční rady. Většina nápadů vzniká právě tam. A zároveň bych si dnes redakční práci těžko dokázal představit bez kolegy Martina Bedřicha, s nímž si všechno navzájem nejdříve pořádně zkritizujeme, než to jde někam dál.

Komu je podle vás časopis určen? Máte nějakou představu svého ideálního čtenáře?

O tom jsme mnohokrát debatovali, ale nakonec záměrně nemáme určitou jasně definovanou cílovou skupinu, třeba pouze studenty nebo řeholníky. Každé číslo vzniká z nějakého konkrétního popudu, profesního či osobního zájmu někoho z redakční rady nebo jako reakce na aktuální problém. To je nejdůležitější a podle ohlasů víme, že podobně to cítí i naši čtenáři. Zpočátku mi také vrtalo hlavou, co to vlastně znamená, když se řekne „dominikánský časopis“, a tak jsem se na to zeptal i otce Dominika. Odpověděl mi, že je to zkrátka časopis pro křesťany, kteří o své víře přemýšlejí. S tím jsem si vystačil celých těch deset let.

Máte zpětnou vazbu na váš časopis?

Ohlasy nás samozřejmě zajímají, což je také důvod, proč se snažíme, aby jednotlivá čísla měla ještě další život. Vydání každého čísla je většinou spojeno také s  debatou či přednáškou, kam se snažíme zvát i naše zahraniční autory.

Dobrým ukazatelem může být i prodejnost jednotlivých čísel… Co vaše čtenáře doposud nejvíce zaujalo?

Těsně po revoluci byl náklad Salve zhruba kolem dvou tisíc výtisků, během církevních turbulencí druhé poloviny devadesátých let náklad klesl ke sto padesáti. Nám se ho pak podařilo vytáhnout na tisícovku, takže jsme se s nákladem dostali spíše na nadstandardní úroveň běžného kulturního časopisu, což považujeme za úspěch. Ke spolupráci jsme přizvali našeho předního typografa Otakara Karlase, koupili krásné písmo a každé vydání je doplněno kvalitním obrazovým doprovodem. Kdo pravidelně sleduje náš časopis, ví, že nás zajímá současná kultura a moderní výtvarné umění. Ostatně právě čísla o sakrální architektuře nebo o filmu se stala našimi prvními bestsellery a jsou už vyprodaná. Žádaná jsou ale i klasická teo- logická témata. K číslu o eucharistii jsme dokonce dělali dotisk. Náš zájem o současnou kulturu má však – kromě toho čistě estetického – také jiný, možná ještě důležitější aspekt: obojí lze totiž chápat jako místo teologické reflexe – jako specifický locus theologicus doby, v níž žijeme.

Jaké byly reakce dosavadních spolupracovníků a čtenářů, když jste přistoupili k tak zásadní proměně podoby i obsahu vašeho časopisu?

Hodně se o tom diskutovalo, ale připomínám, že změny se realizovaly postupně. Přicházely i první malé úspěchy, náklad pomalu, ale jistě rostl, začali jsme dostávat dopisy do redakce, takže bylo zřejmé, že změny mají smysl a nejsou nikdy na úkor teologie, která stojí vždy v základu každého čísla. Daleko víc se začalo debatovat o jednotlivých tématech, o skladbě článků. Hodně textů začalo padat pod stůl, tím se samozřejmě zvyšovala i celková kvalita. Docela bouřlivě se debatovalo například o čísle věnovaném prostituci. Osobně považuji jeho konečnou podobu za výbornou. A snad jsme přispěli i k tomu, že samotné téma přestalo být v našich křesťanských kruzích tabuizováno. O rok později s ním přišel také Katolický týdeník. Ukázalo se, že prostituce se netýká ani tak sexuality, ale v mnohem větší míře manipulace s lidmi a jejich zotročování.

Odkud při tvorbě časopisu čerpáte inspiraci? Máte konkrétní vzory, nebo vycházíte pouze z vlastní invence?

S konkrétními podněty přicházejí hlavně jednotliví členové redakční rady. Z redaktorů ani jeden není profesionál, každý z nás má spoustu dalších závazků, což není normální profil redakce. Není totiž vůbec běžné, aby šéfredaktorem byl přetížený diecézní biskup, dnes navíc metropolita, aby na redakční setkání přijížděl profesor z německého Frankfurtu, aby se sem po okreskách kodrcal dominikán až někde z Lublinu a aby architekt a bohemista kritizovali a vraceli k doplnění texty slovutných profesorů teologie. Všichni, kdo na Salve spolupracujeme, to děláme proto, neboť nás to baví. Řekli jsme si, že to buď budeme dělat pořádně, anebo že to nebudeme dělat vůbec. Pokud mám jmenovat nějaké konkrétní vzory, pak u otce Dominika je jistě někde v pozadí velká tradice prvorepublikové dominikánské revue Na hlubinu a francouzské Nouvelle théologie. Pro mne osobně mělo význam setkání s francouzským časopisem L‘Art Sacré, ale také s českými Souvislostmi devadesátých let. Pak si ještě pamatuji – jako by to bylo včera, jak jsem jednou v Mnichově navštívil redakci časopisu Stimmen der Zeit a dlouho si tam povídal s redaktorem P. Andreasem Batloggem, který je dnes ředitelem archivu Karla Rahnera. Mluvil o tom, že pořádný teologický časopis musí mít především svůj rázný a jasný styl. Tahle jeho věta se mi vryla hluboko do paměti…

Nesetkal jste se někdy s námitkou, že jste závislí pouze na jednom konkrétním myšlenkovém směru a spiritualitě?

Nemyslím si, že by v Salve v posledních letech převážil například přístup tomistický nad přístupem řekněme personalistickým nebo existencialistickým. Skladba naší revue je názorově velice pestrá. Sám jsem se dřív díval na tomistickou myšlenkovou tradici poněkud skrz prsty, ale pak jsem zjistil, že právě tyto texty, pokud jsou opravdu dobré, zprostředkovávají smysl pro přesnost, jednoduchost a jasnost myšlení, což někdy těm esejisticky laděným teologickým či filozofickým textům chybí. Na druhé straně, napsat pořádný čtivý, a přitom hluboký teologický esej není žádná legrace. A jen málo opravdových tomistů to umí. Potřebujeme oba druhy textů. Velkou váhu klademe také na rozhovory. I naši čtenáři oceňují, že u nás na určitý problém najdou vždy různé pohledy, a ne hned jednu hotovou odpověď.

Ani Tomáš Halík si do vás občas přátelsky nešťouchne?

S Tomášem Halíkem se přátelsky šťouchám hrozně rád! Zrovna pro nás dopsal opravdu krásný existenciálně hluboký text s názvem Okamžik víry. Každá zdravá výměna názorů může vést k něčemu kvalitnímu. To se nedávno ukázalo třeba v diskusi kolem čísla na téma křesťanství a filozofie, které se mělo původně jmenovat „Křesťanská filozofie“ v takovém tom přísně tomistickém duchu. Číslo se však v průběhu prací velice otevřelo, dostaly se do něj nečekaně různé pohledy týkající se i otázky, je-li křesťanská filozofie vůbec možná.

A jak se vám spolupracuje s vaším šéfredaktorem Dominikem Dukou? Nakolik právě on určuje tvář vašeho časopisu?

Já si našeho šéfredaktora nemohu vynachválit. Díky svým životním zkušenostem a díky své povaze je to člověk velice otevřený a zvídavý. Při setkáních naší redakční rady se rád zapojuje do diskuse, přichází s novými podněty a kritikami, občas i zdravě provokuje. Myslím, že si docela užívá i to, že do debat nemusí vstupovat z pozice své biskupské autority. Má rád sílu racionálního argumentu. Ve sporech jde vždy o věc, ne o osobu. Není to žádný beztvarý, ohebný prelát, u kterého pro samou přeslazenou zbožnost a absenci jeho vlastního názoru nevíte, na čem jste. Občas se mě v zahraničí ptali, není-li handicap mít za šéfredaktora biskupa, jestli nám nezasahuje do obsahu nebo jestli nás příliš necenzuruje. Nic z toho jsem z jeho strany nikdy nezažil. O každém sebekontroverznějším tématu se jak s ním, tak i s celou redakční radou dá diskutovat. A konečně bez jeho vedení by možná skončilo i to široké, vpravdě katolické názorové rozpětí v redakční radě, protože bychom se nejspíš na některých věcech zasekli.

Zatím tedy k vážnějšímu konfliktu nedošlo?

Pro nás je klíčová kvalita. Pokud není jakkoli „kontroverzní“ text dostatečně kvalitní, věcně, logicky či jazykově v pořádku, je předem diskvalifikován, což se ovšem týká i textů „ne-kontroverzních“. Samozřejmě, hodně mailování, dohadování, zvláštní schůzky, to ano, ale to není nic neobvyklého, když se někde tříbí názory a něco tvořivě vzniká. Když přišla na pořad dne témata, jako například otázka spravedlivé války, antimodernismus či hodnocení pontifikátu Pia XII., objevily se různé, i dosti protikladné názory, které se pak pochopitelně vtiskly do jednotlivých čísel. Každé číslo, které prošlo podobným ohněm kritiky, mělo pak u čtenářů značný ohlas…

Co chystáte v nejbližší době? Jak byste si přál, aby váš časopis fungoval dál?

Rádi bychom prohloubili různé doprovodné akce a debaty kolem jednotlivých čísel, a to nejen v Hradci Králové nebo v Praze u Nejsvětějšího Salvátora, u Svatého Jiljí či na teologické fakultě. V současné době máme rozpracované číslo o misii. Těžiště křesťanství se dramaticky přesouvá do oblastí třetího světa, je to ohromě dynamický pohyb, jenž se dá přirovnat například k reformaci či stěhování národů – do dvaceti třiceti let se mapa křesťanského světa podstatně změní. V dalším čísle bychom se chtěli zaměřit na nové Muzeum umění kolínské arcidiecéze Kolumba, které navrhl Peter Zumthor. Na návštěvě jsme tu měli nedávno jejího ředitele Stefana Krause a já se zrovna nedávno vrátil z Kolína s mnoha skvělými materiály. Hlavní otázka je, zda může být církev i dnes nositelkou kultury a umění a proč by to vlastně měla dělat. Takže nápadů máme zatím stále dost a dost.