26. března–1. dubna 2024
Aktuální
vydání
13
Předchozí vydání
Hledat
Archivní článek

Polská krize: společnost, politika, církev

2. 10. 2007

|
Tisk
|

Vydání: 2007/40 Jak (ne)předávat víru, 2.10.2007, Autor: Petr Příhoda

Příloha: Perspektivy

Současná situace v Polsku vyvolává otázky i obavy. Nestabilita politické scény, sílící populismus a nacionalismus řady médií, iracionální zhoršení polsko-německých vztahů aj. Významnou roli hraje tradičně v polské společnosti katolická církev. I ona dnes vyvolává otázky, mluví se dokonce o její vnitřní krizi. Tu se pokouší analyzovat Theo Mechtenberg ve švýcarském katolickém čtrnáctideníku Orientierung (z 15. 7. 2007), který se věnuje světonázorovým tématům.
Po pádu komunistického režimu dochází v Polsku k společenským změnám (včetně generačních) modernizačního rázu. Zejména ve velkých městech se projevuje niterná spjatost modernizace a sekularizace. Kdysi se v laicistické Francii stal příslovečným zbožný bretoňský venkovan, který dojížděl za prací do Paříže: jakmile se ocitl na jejím Severním nádraží, vymkl se sociální kontrole původního prostředí a přestal být praktikujícím katolíkem. Totéž se dnes děje v Polsku a vyvolává to rozporuplné reakce. Ve společnosti se profilují politické proudy: levicový, liberální, nacionálně katolický, často s populistickým zaměřením.
Neuniká tomu ani církev. K její soudržnosti donedávna přispívala „otcovská“ autorita Jana Pavla II. Jeho smrtí tato záruka skončila. Nacionálně katolické cítění má základnu na venkově, ale sdílí je i značná část kněžstva a episkopátu. Šíří je mediální impérium redemptoristy Tadeusze Rydzyka k nevůli řady polských biskupů i řádových představených v Římě. Těší se však aktivní podpoře jiných biskupů. Také politiků největší vládní strany (Právo a spravedlnost), o jejíž volební vítězství se Rydzykovo Radio Maryja významně zasloužilo. Jeho ochránce arcibiskup Głódź se pak účastnil sjednávání „paktu stability“ mezi rozvaděnými stranami vládní koalice. Přímé zasahování církevních činitelů do politiky a snaha politiků využívat církve jako nástroje podkopává autonomii církve. Bylo to zvláště neblahé v situaci, kdy „politika bratrů Kaczyńských“ prosazovala změnu charakteru státu a společnosti. Ve jménu „boje proti postkomunistickým mafiím“ chtěla vytvořit „čtvrtou republiku“ (oproti té „třetí“ z let 1989–2005) pomocí omezení některých demokratických svobod (např. tisku) a za cenu znevážení katolického podílu (Wałęsa, Mazowiecki, nepřímo i Jan Pavel II.) na vzniku té „třetí“. Polská společnost se tak polarizovala.
Poslanci vládní Ligy polských rodin zahájili s podporou Radia Maryja kampaň za úplný zákaz potratů (episkopát byl tentokrát zdrženlivý). Cíle, který odpovídá křesťanské mravnosti, však nelze dosáhnout pouhým mechanismem parlamentní demokracie. Polsko má v této věci nejpřísnější legislativu v celé Evropě a zdá se, že je to maximum, které je polská společnost jako celek ochotna unést. I první dáma vyzvala k zdrženlivosti (Rydzyk ji zle vyplísnil). Iniciativa neprošla, ale přispěla k ovzduší obecné nevraživosti.
Věrohodnost církve utrpěla mnohem víc jinými aférami. Když vznikl veřejný skandál kolem poznaňského arcibiskupa Paetze (činil homosexuální nabídky seminaristům), někteří biskupové ho hájili (Liga polských rodin to vydávala za útok bezbožníků na křesťanství) a „oficiální“ církvi trvalo příliš dlouho, než přiměla arcibiskupa k odchodu do ústraní.
I v Polsku se dostala na přetřes spolupráce některých kněží se státní bezpečností. Neochotě církve a jejího episkopátu reagovat lze rozumět, její role za minulého režimu byla heroická a kolaborace byla jevem okrajovým. Polský episkopát se nakonec vyjádřil dříve a otevřeněji než na Slovensku nebo v Maďarsku, ba i u nás. Přesto nezabránil výslednému pocitu hořkosti. Způsobila jej aféra arcibiskupa Wielguse. Ve věřících, kteří hájili jeho předem ztracenou pozici, zbyl pocit zlobné nespokojenosti. Druhá část je roztrpčena tím, že téměř do poslední chvíle lhal.
Je znát, že zdráhání nazývat věci pravým jménem se nevyplácí. Snaha zachovat dobré zdání navenek působí nakonec destruktivně dovnitř. Otřásá důvěrou tradičně katolické veřejnosti. Ubývá kněžských povolání a objevují se rezignace kněží a řeholníků (viz též článek na str. IV). Podle Józefa Baniaka, sociologa náboženství, odešlo jen v roce 2006 v celkem třech diecézích 60 kněží „do civilu“. Týž autor zjistil, že v polském kléru vzrůstá touha po rodinném životě. Mechtenberg soudí, že jde o projev krize kněžské identity, tj. o zpochybnění smyslu kněžství. Za její místní katalyzátor pokládá polarizaci polského episkopátu, podlehnutí jeho části nacionálně katolickému cítění (pozn. red.: pokušení vnímat církev jako „národní firmu“ a hájit navenek její renomé). Pro nás, kteří jsme vzhlíželi k polské církvi (s jejím Wyszyńským, Wojtyłou, Miłoszem, Popiełuszkem aj.) s obdivem, je to neradostné zjištění. Známe tam však mnoho jiných, jejichž víra není podvázána kultem národa či pojetím církve jako „firmy“ (patří k nim i současný varšavský metropolita arcibiskup Nycz) a jejichž působení bude i nadále – prosme o to – zdůvodněním naší naděje obecné.
Ochrana vašeho soukromí je naší prioritou

Abyste mohli co nejlépe využívat služby portálu Církev.cz, včetně nakupování, používáme my a někteří naši partneři tzv. cookies (malé soubory uložené ve vašem webovém prohlížeči). Díky nim si například pamatujeme, zdali jste přihlášeni, vámi provedená a preferovaná nastavení, co máte v košíku, jak máte seřazené a vyfiltrované produkty apod.

Díky nim vám také nenabízíme nevhodnou reklamu a pomáhají nám v analýzách sloužících k dalšímu rozvoji portálu.

Potřebujeme však váš souhlas s jejich zpracováváním. Děkujeme, že nám ho dáte, a ujišťujeme vás, že se k vašim datům chováme maximálně zodpovědně v souladu s platnou legislativou