Pokračování ankety, možná i diskuse...

Vydání: 2006/48 Jak prožít advent, 28.11.2006

Příloha: Perspektivy

Redakční výzva Perspektiv k diskusi na anketní téma Postavení kněze  v naší současné společnosti obracející se i na biskupy mě tentokrát posadila ke stolu. Když jsem četl zamyšlení a reakce na průzkum veřejného mínění ohledně společenské prestiže jednotlivých povolání, kde se kněz z šestadvaceti hodnocených objevil na třetím místě od konce a za ním byla už jen uklízečka a poslanec, měl jsem na stole ještě regionální noviny, které psaly, že druhou nejvlivnější osobností v regionu je arcibiskup. V minulých letech mně předali – bez ohledu na snahy namáčet mě do různých afér, kdy jsem poznal, co je poplivání cti – aspoň třikrát po sobě diplom osobnost roku, až to bylo trapné, takže pak změnili systém průzkumu. Nezmiňuji to, abych se chlubil nebo dokazoval, že tyto průzkumy stojí proti sobě. Byla by to pošetilost. Chci říct, že taková sdělení jsou pro život církve velmi málo významná.
Především se ukazuje, že je neumíme číst, protože se na ně díváme z jiného pohledu, než bychom měli. Nejsme přece politici, kteří se snižují k prázdnému populismu, protože uvěřili, že všechna moc pochází z lidu a oni touží po moci. My se hlásíme k následovníkům Krista, který řekl svým učedníkům: Budou vás tupit a pronásledovat a vylhaně vám připisovat každou špatnost. A dodal k tomu: Radujte se a jásejte, neboť máte v nebi velkou odměnu. (Mt 5,11–12) O co nám tedy jde? Základní poslání církve je být v Kristových rukou nástrojem vykoupení všech a všeobecnou svátostí spásy. (KKC 776) Jsme hlasateli kříže, který je pro jedny pohoršením a pro druhé bláznovstvím. Tu se přece opravdu s potleskem počítat nedá. Pokud se přesto vyskytne, provokuje to otázku naší identity a věrohodnosti.
Kdyby bylo povolání kněze společensky vysoce ceněno, měli bychom asi více uchazečů, ale zároveň by byla větším problémem motivace kandidátů. Jsou-li zájemci o kněžství i v této situaci, může to být znamením skutečného povolání, i když těžkého. A zbývá otázka, jestli se vůbec rodí v katolických rodinách tolik chlapců, aby mohlo být více povolaných ke kněžství, a jestli jsou k přijetí náročného povolání kněze, nemyslitelného bez přinášení obětí, vychováváni. Zkušenost ukazuje, že kněz je logicky více ceněn u věřících. Za předpokladu stejné kvality konkrétního kněze je tedy kněžské povolání více ceněno ve společnosti s větším procentem věřících, či aspoň těch, kteří mají s knězem konkrétní zkušenost. Máme-li však v zemi řadu regionů, kde už mnoho let nepřesáhne počet katechizovaných školáků jedno procento ze všech dětí (o statisticky zanedbatelné katechezi mládeže a dospělých nemluvě), pak můžeme snadno pochopit, že pojem kněz je v takovém prostředí neznámý, nebo odpovídá jen mediální prezentaci.
Klesající počty věřících nepřekvapí toho, kdo zná statistiku věřících podle roku narození a počítá s tím, že nejvíce umírají lidé staří. Počet narozených v katolických rodinách i s nově obrácenými a pokřtěnými v dospělosti rozhodně nedosahuje počtu zemřelých, takže nenastane-li zásadní změna v životě církve, bude počet prudce klesat dál.
Že ani Sněm nepřinesl hlubší analýzu je pravda, i když se o ni analytická komise snažila. Sněm nám prostě ve více směrech ukázal, že jsou věci, na které zatím nemáme a musíme k nim teprve dorůst. I toto poznání je jedním z plodů Sněmu.
Jaké poselství tedy vidím v takovém statistickém sdělení já osobně? Pro nás kněze jistě výzvu k větší věrohodnosti evangelního svědectví, aby mělo více lidí možnost setkat se naším prostřednictvím s živým Bohem. Ve zvýšení právě této nabídky vidím potřebné otevření se církve společnosti. Skutečné uznání hodnoty kněžství není možné získávat okrajovými nabídkami a nedá se čekat od lidí, kteří v knězi neobjeví, či aspoň nevytuší duchovní hodnotu, o niž by stáli, když zatím nedorostli ke krokům nutným pro její získání. Pro všechny věřící je to otázka k zamyšlení: jak kněze vidí a jak svůj pohled prezentují na veřejnosti, zda osobně přispívají ke zlepšení pohledu na kněze a na kněžství jako takové.
Pro církevní média je pozváním k lepšímu představení nejen kněžského poslání, ale i konkrétních vynikajících kněžských osobností, které jsou veřejnosti známy třeba svým dílem z jiných oborů, ale vůbec se o nich neví, že to byli kněží. Pro křesťanské rodiny je to pozvání k přijetí většího počtu dětí a k jejich skutečně křesťanské výchově.
Pro celou církev je to pak výzva k opravdové evangelizaci společnosti. Nejen k nabídce indiferentních informací o náboženství, ale ke konkrétnímu svědectví o Kristu a ke skutku po vzoru apoštola Ondřeje, který jde svému bratru Šimonu Petrovi sdělit, že našel Mesiáše, a přivede ho k Ježíšovi (srov. J 1,40–42).
Jak tyto kroky konkrétně realizovat? Pro každého asi bude cesta uskutečnění jiná, a proto nikdo nemůže být z tohoto hledání vyloučen. Kdo však poctivě hledá, také nalézá.
Jan Graubner, arcibiskup olomoucký

Když jsem si nejprve přečetl rozsáhlý článek P. Aleše Opatrného a pak také na straně dvě Katolického týdeníku odpovědi několika respondentů na otázku „Proč se kněží v naší společnosti netěší popularitě?“, rozhodl jsem se, že se účasti v anketě raději vyhnu. O dva dny později, po příchodu z výuky náboženství, jsem se podíval na teletext a na straně 125 ČT 1 jsem zaznamenal, že takřka nejmenší důvěře se na základě výzkumu veřejného mínění „těší“ odbory a církev. Rozhodl jsem se tedy přece jen něco napsat. Vím, že se v průzkumu dávají do jedné skupiny věci nesrovnatelné, ale tak to vnímají jak instituce provádějící veřejný průzkum, tak i dotazovaní, a my se s tím musíme smířit. Souvislost tématu ankety s tímto konstatováním vyplývá i z článku P. Aleše Opatrného, který začíná větou: „Úvahy o dnešní situaci kněze vidím jako neodlučitelné od úvah o církvi.“
Jsem přesvědčen, že máme většinou velmi dobré, pracovité, velmi vytížené a pravděpodobně i svaté kněze. Pokud v minulé přípravě bylo něco zanedbáno, doplňují to patřičným vzděláním a modlitbou. Znají dokumenty Druhého vatikánského koncilu a návazné encykliky a apoštolské listy Pavla VI., Jana Pavla II. i současného papeže a dokonce si přečtou i Acta curiae. Ale rozhodně to neplatí o všech. Někdy je to vinou těch, kteří je vychovávali a připravovali, i když u člověka s teologickým vzděláním lze těžko u nevědomosti uvažovat o té nezaviněné. Tak jako jeden nevhodný článek může zkreslit pohled na celý časopis, tak i chování některých kněží může v jejich okolí zkreslit pohled na celé společenství, potažmo i na církev. Někteří kněží, zejména ti určení ke speciální činnosti mimo farnost:

- Nejsou zdaleka tak vytížení, protože nemají ujasněnou stupnici hodnot, nemají manažerské schopnosti a nesnaží si je studiem získat, nemají vytvořen poradní tým – farní nebo pastorační radu – kde by bylo možno uvádět připomínky a kde by byly obě strany připraveny slyšet i nepříjemné věci. 

- Podceňují svátost smíření, nevnímají ji jako nabídku služby a když u zpovědnice právě někdo nečeká, ihned odcházejí a neberou přítomnost ve zpovědnici jako nabízenou příležitost. Kdyby v současné době ta zhruba čtyři procenta návštěvníků nedělních bohoslužeb chodila pravidelně jednou za měsíc ke svátosti smíření, asi by na mnohých místech došlo ke kolapsu. A co kdyby se probudil ten dřímající kolos, jak byli v nedávné době v naší diecézi laici nazváni? 

- Podceňují pastoraci seniorů, nemocných a zdravotně postižených. Vztah k nim se přenáší mezi laiky a do společnosti vůbec. Tím nevyužívají seniorů, aby byli zázemím modlitby a trpělivého snášení stáří a utrpení pro podporu jejich činnosti. 

- Postrádají přirozenou formaci. V semináři se mylně předpokládalo, že ve svých rodinách, na ZŠ a SŠ dostali dobrou přirozenou výchovu, a už tam nebyla doplněna přirozenou formací ve smyslu slov svatého Tomáše. Mají krásná kázání, dokonce se jeví jako mimořádně zbožní, ale schází jim základní odpovědnost: neplní sliby a nedodržují slovo, chodí pozdě do zpovědnice i jinam, neumějí poděkovat, neváží si práce jiných, vztahují pozornost spíše na sebe, neumí se chovat ke starším, kněze nevyjímaje, nevzdělávají se atd. 

-  V případě přeložení v rozporu se slibem poslušnosti biskupovi, každoročně opakovaném na Zelený čtvrtek, vyvolávají u svých farníků akce proti přeložení. To snad bylo občas omluvitelné, když rozhodoval o přeložení církevní tajemník, ale rozhodně to není vhodné, když rozhoduje biskup. 

-  Po svém přeložení bez vědomí místního kněze vedou v bývalém působišti společenství a někdy bez vědomí biskupa i v jiné diecézi. Znám případ, kdy takto působící kněz učí své ovečky, jak obejít zákaz působení, když začne při poutním zájezdu mluvit až za hranicemi diecéze, v níž má činnost svým biskupem i biskupem oné diecéze zakázanou.

- Nesnaží se získat ve své farnosti přehled o aktivitách, které jsou v rozporu s věroukou nebo aspoň nerespektují aktuální rozhodnutí církve. 

-  Neznají sociální nauku církve, proto ji nedodržují, neupozorní na její dodržování svěřený Boží lid a nevnímají jeho reálnou sociální situaci. 

-  Nevěnují dostatečnou pozornost výchově svědomí a nesdělují ve vhodnou chvíli, na vhodném místě a vhodným způsobem zejména u svých přátel pravdivý pohled církve na některé aktuální problémy.
Jsem přesvědčen, že tyto a mnohé další záležitosti vytvářejí i veřejné mínění o celé církvi a jsou příčinou ztráty věřících a sympatizantů v uplynulých šestnácti letech, když výchozí pozice, tj. tehdejší důvěra v církev, byla poměrně vysoká. Samozřejmě, podobně by bylo možno psát o laicích a jejich všeobecném kněžství, to ale není náplní současné ankety.
Miroslav Machálek, Ostrava – Zábřeh Sdílet článek na: 

Sekce: Perspektivy, Přílohy, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 38 19. – 25. září 2017

Fatimské poselství putuje Českem

Na tři týdny se k nám po padesáti letech vrací socha Panny Marie Fatimské, kterou biskupové dovezli z národní pouti do Fatimy. Poutě do Portugalska se na sté výročí zjevení…

celý článek


Na fatimské světlo nezapomenete

Do Českomoravské Fatimy v Koclířově zamíří na počátku října i hosté z Portugalska. „Fatima je jen zdůraznění některých stránek evangelia,“ říká v rozhovoru…

celý článek


Tajemství Nejsvětějšího Salvátora

Na konci roku 1989 jsem po jedenácti letech kněžského působení „v ilegalitě“ navrhl kardinálu Tomáškovi, že obnovím pastoraci vysokoškoláků v pražském kostele Nejsvětějšího…

celý článek


Zahajujeme předvolební seriál

Přestože mu ještě není padesát, je nejzkušenějším českým poslancem. V Parlamentu zasedá s krátkou přestávkou od roku 1990 – nejprve za Křesťansko-demokratickou stranu,…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay