Vydání: 2019/15 Slavíme Květnou neděli, 9.4.2019, Autor: Karolína Peroutková

Příloha: Doma 15

„V aleji bílé / tajili jsme dech / jak sníh ležely květy / vysoko na stromech,“ zašeptáme s básníkem Janem Skácelem pod záplavou bílých květů na ovocných stromech. Jak smutný by byl tento výjev bez nadějného bzukotu včel!
O pár týdnů později se ale už žádnou nadějí kochat nebudeme. Listím obalený strom zevšední, z jarních barev uvidíme hlavně zelenou. A za chvilku už budeme do trávy zašlapávat spadlé ovoce a nadávat na hmyz a vedro jak o prázdninách.
Právě včely nás ale poučí jak vnímat přírodu v celé její podstatě, řádu a cyklech. A také, jak může jednotlivec posloužit celku a naopak.
Prosklený včelín
Ke včelám bychom proto měli přivádět hlavně děti. To dobře ví Vladimír Glaser, včelař ze středočeské vesnice Ořech, který ve svém Ekocentru postavil unikátní prostorný včelín s prosklenou přední stěnou. „Když jsem začínal včelařit, měl jsem nejprve včelínek, kde jsem se nemohl ani otočit. A chodily mi sem děti, abych jim ukázal včely, ale já mohl vzít jen dva, tři a zbytek jsem zahnal pryč. Škoda. Tak jsem postavil včelín pro celou školní třídu, aby zvenku viděli opravdu všichni,“ vysvětluje včelař. Podle Glasera je potřebné, aby si děti uvědomily, jak důležitou součástí přírody včely jsou – opylení je jejich hlavním úkolem, zatímco tvorba medu či jiných produktů tvoří pouhých 8 % jejich užitku. A děti se také nesmí včel bát – při hezkém počasí jim proto včelař vkládá včelu přímo na ruku. V Ekocentru Ořech se podle něj vystřídalo už pár tisíc dětí a žihadlo nedostalo ani jedno.
 
Pohřeb včelaře
A že včely pomáhají také evangelizovat, ví dobře kněz a včelař Ivan Pavlíček z Klenčí pod Čerchovem. „Vzorem je mi benediktinská spiritualita, která vedle duchovního života vyzdvihuje také smysluplnou práci. Vybral jsem si včelaření, je to pro mě také relaxace,“ vysvětluje kněz svůj koníček, který mu kromě odpočinku umožňuje také jinou cestu šíření Božího slova. „Každý včelař, i ten, který se nehlásí ke křesťanství, má respekt ke stvoření a připouští vyšší moc – tedy tu Boží. Řád, který v úlu funguje, je pro něj jejím jasným důkazem.“
Taková fascinace pak může přivést včelaře i do kostela. „Stalo se mi, že jsem pohřbíval staršího pána, předsedu včelařského spolku, ale on ani jeho rodina nebyli ‚věřící‘. Měl jsem plný kostel ‚nevěřících‘ lidí, ale díky společné zálibě ve včelaření jsem měl o čem mluvit. A oni pozorně naslouchali,“ líčí svou zkušenost P. Pavlíček.
A nakonec včely všechny – bez ohledu na vyznání – společně vychovávají k tolik potřebnému respektu a úctě k přírodě. Jak zdůrazňuje teolog Karel Sládek v rozhovoru níže: „Včelař musí pečlivě pozorovat, co zrovna kvete, zda a kdy prší, jaké jsou teploty vzduchu – pak najednou spatříte, jak jsme jako lidé na celém stvoření závislí a jak je vše vzájemně propojeno, o čemž píše i papež František v encyklice Laudato si’. Pokud chceme a pochopit papežova slova v jejich duchovním významu, začněme včelařit. A člověk také lépe porozumí tomu, že i v mezilidských vztazích má všechno svůj čas. Stačí být, trpělivý a umět naslouchat životu.“