Počátek ankety, možná i diskuse...

Vydání: 2006/34 Kostely na hranicích, 18.8.2006

Příloha: Perspektivy

Opakovaně bylo řečeno, že v sněmovním procesu se většina našich duchovních neangažovala. Platí ovšem, že motorem procesu byli – kněží. Byly jich desítky. Uvedený výrok má na mysli kněžstvo jako stav. Můžeme připojit i mužské řehole (že to neplatí o těch ženských, je pozoruhodné a stojí za úvahu). Vyjděme od faktu neangažovanosti kněžstva jako stavu a zkusme se ptát: Proč? Chceme-li se vůbec dobrat nějaké odpovědi, musíme se předtím ptát na postavení kněze u nás vůbec.
Námitka: každý kněz je individualitou, každá farnost je jedinečným společenstvím. Má smysl hledat společného jmenovatele? Nebude výsledná odpověď nepodloženým paušalizováním?
Nemusí být, jeden společný jmenovatel už tady je: naše současná společnost je prostředím, kde „radostná zvěst“ (evangelium) upadá v zapomnění. Tento fakt je i rámcem každého jednotlivého kněžského osudu, třebaže existují lokální rozdíly.
Jaká je tedy dnešní situace kněze v naší zemi? Je-li kde problém, není radno obcházet ho mlčky – a v soukromí žehrat. Chceme jej zkusit zachytit, pojmenovat, učinit předmětem rozpravy a poskytnout tomu pokusu prostor na stránkách Perspektiv.
Pro začátek jsme se obrátili na řadu kněží. Ne každý odpověděl. Vždyť je to téma na celou knihu - a času je málo. Někteří odpověděli. Uvítáme, vyjádří-li se k problému i jiní, laici, kněží i biskupové.
(redakce)

***

Každá doba je jako tobogán: pořád se musíme nějak naklánět, abychom udrželi rovnováhu. A kněžství? To se houpalo všelijak. První ekumenický sněm v roce 325 stanovil, že biskup je zasvěcen místní církvi. V jeho službě tak bylo „Boží“ i „lidské“ vnímáno v rovnováze. Koncem středověku se však tobogán stočil spíše na „Boží“ stranu, kněz byl víc „kněz Kristův“ než „kněz církve“. Po Druhém vatikánském koncilu se to zase v mnoha zemích obrátilo naopak. Kněží se snažili být co nejvíc lidští, dělničtí a mnoho „laiků“ si vysvětlilo své všeobecné kněžství jako šanci nahradit neschopné kněze.
Tolik jen stručně k „tobogánu“ historickému. A nyní k tomu současnému. Dnešní generace církve se musí především narovnat. Kněží totiž patří jak Bohu, tak lidem. Je pravda, že kněz je zasvěcen Ježíši Kristu, aby mohl sloužit církvi. Ale zároveň je zasvěcen církvi, aby mohl patřit Kristu. A to je dosud málo známá novinka Druhého vatikánského koncilu! Kněz není jen specialista, který rozdává, ale i chudý, který přijímá. Jako je život místní církve závislý na knězi, tak je život kněze závislý na místní církvi, na jejích přirozených lidských hodnotách. Kněze nedělá jen jeho vnitřní duchovní zasvěcení, ale také jeho přijetí ze strany církve do jejích vztahů. Od ní se mu má dostávat přirozených, lidských, vztahových hodnot.
Že se „v sněmovním procesu většina kněží neangažovala“, nemusí být pokaždé jen projev jejich neochoty. Je to spíš projev přežívající opatrnosti ve vzájemném lidském přijetí obou „stran“. Snad ji pomůže odstranit dlouholetá trpělivá vzájemná výchova v komunikaci a úctě. Své mohou udělat i obecně náročné životní podmínky, které umějí stmelovat. Hlavně však musí všichni pamatovat, že nejen církev bez kněží, ale ani kněz bez církve nemůže existovat.
A kdyby nic jiného, jsem přesvědčen, že pro vzájemnou komunikaci „napříč“ udělal sněm určitě mnoho.
Jiří Kaňa, kněz, Blansko

***

Největší procento lidí, s nimiž se kněz setkává ve své farnosti, jsou nevěřící. Jednak ti, jimž je úplně jedno, zda mají mezi sebou kněze, pak ti, kteří jsou mu nakloněni a možná mu i fandí, ale také lidé militantně naladění proti církvi. Často se kněz setkává s lidmi, kteří tvrdí, že jsou věřící. V Boha věří, ale ve svém osobním životě s ním tolik nepočítají. Svou víru v Boha chápou spíš jako odpověď na otázku, zda existuje, nikoli však jako čin, jako vykročení abrahamovskou cestou.
Pravidelně se kněz setkává s praktikujícími věřícími. Někteří z nich od něho kromě nedělní mše nic jiného neočekávají. Jiní ale vyžadují i to, co on z různých důvodů ke své i jejich škodě nenabízí a co vede k osobnějšímu vztahu člověka s Bohem. Sem patří setkávání věřících s knězem každý týden nejen v kostele kolem oltáře, ale například i biblické hodiny, katecheze či modlitební společenství na faře. Mnozí si totiž uvědomují, že normou života se i pro věřícího nestává Bůh, ale člověk bez Boha, s nímž je každodenně ve styku. Věřící pak začne zvolna napodobovat nevěřícího člověka, dělat to, co je správné v očích nevěřících sousedů, a přestává se pomalu chovat tak, aby obstál před Bohem.
Zdá se, že mnohými je kněz vnímán primárně jako nositel morálky, a ne jako člověk, který je naplňován Bohem a z tohoto naplnění žije.
Média se ve společnosti těší stále větší autoritě. Proto se za správné považuje spíš to, co prezentují sdělovací prostředky a ne to, co je pravdivé a slušné. Tvrzení: „Je to pravda, protože jsem to četl v Bibli,“ je přehlušováno jiným tvrzením: „Je to pravda, já to viděl v televizi.“ – Místo dne Páně je tu víkend, začíná už v pátek večer. Kněz slavící v sekularizovaném prostředí den Páně může jednak svědčit o svém vztahu k Bohu, ale může rovněž působit jako podivín. – Kostely jsou stále dominantou měst a vesnic, ale ne vždy se v nich lidé shromažďují. Prázdné kostely s pěknými fasádami knězi připomínají, že církev se nerodí z oprav, ale z modlitby a Božího slova.
Kněz se setkává s tím že v křesťanském národě, který měl už v 10. století tři světce, se křesťanství stává cizorodým prvkem. Nebezpečí nevidí v tom, že jsme malé stádce (vždyť to má příslib Božího království), ale v tom, že se bude nezdravě vzpomínat na to, jak to dříve bývalo lepší, když nás bylo víc. Ale dobré je to i teď. Duch Boží tluče na vrata naší přítomnosti a je přítomen se stejnou intenzitou jako v předešlých staletích. Přílišným zabýváním se minulostí se člověk tak vyčerpá, že mu nezbudou síly pro řešení přítomnosti.
Hájit zájmy farnosti se obecně považuje za nevhodné, za postoj, který se už nenosí. Naše určitá neschopnost reagovat adekvátně na potřeby církve dnešní doby nás někdy vede k uzavřenosti, přemoudřelosti, útěku do minulosti, laxnosti či nervozitě. - Takový člověk pak má záhy blíž k živoření než k životu.
Kněz se setkává s velkou úctou, ale i s velkým nepřijetím a nepochopením. Je frustrován nejen nezájmem nevěřících. Bolestněji prožívá nezájem věřících o svou ochotu zcela darovat sám sebe.
Ale i dnes je motorem kněžského působení vztah kněze ke Kristu. Řekl bych, že je rozhodující. Ve spojení s Ježíšem jít lidem vstříc. Dělat pro ně něco, co učiní jejich život snazším, radostnějším a důstojnějším. Kněz se nesoustřeďuje jen na ty, kdo navštěvují bohoslužby, ale i na ty, kdo hledají, případně nehledají vztah k Bohu. To předpokládá účast kněze tam, kde jsou lidé (schůze, aktivity MÚ, OÚ, spolků apod.) Být nadšeným tmelícím prvkem – tím, kdo dává lidi dohromady a povzbuzuje je. Autoritu a úctu si i dnes kněz získává svým lidským přístupem a nasazením ve službě potřebným. Být s lidmi. Plakat s plačícími, radovat se s radujícími. Nemoralizovat, nepoučovat vždy a všude, ale vidět i dobro kolem sebe a povzbuzovat to dobré v člověku. Bylo nám vzato mnohé. A v tom se asi bude pokračovat. Ale nebyl nám vzat Ježíš. V naší situaci nám nezbývá nic jiného než počítat jen s Bohem. A v tom je šance.
Jaroslav Hůlle, kněz, Rokycany

***

Význam náboženství v očích obyvatel ČR klesá. Vzrůstá lhostejnost, nebezpečnější než bojovný ateismus (pro ten je Bůh stále ještě problémem). Probíhá vytěsňování Boha z našeho světa, zvláště veřejného. Člověk se stává stále víc nenáboženským - a v této atmosféře žijeme i my kněží. Jsme pro dnešní společnost něčím neobvyklým, nesrozumitelným, navíc placeným z jejích daní. Podle kardinála Puljiče cítí mnoho kněží únavu a žije a pracuje bez nadšení (snad mají pocit zaměstnanců neprosperujícího podniku?). I to přispělo k určité pasivitě kněží, co se týče sněmu.
Ten předpokládá schopnost dialogu dovnitř farností a duchovních společenství, ale i navenek, se světem. Nezaujali jsme jako kněží spíše vyčkávací pozici, ovlivněni nepřízní doby, starostmi spojenými s údržbou a farním provozem a někdy menší znalostí toho, co očekávají od sněmu i od církve naši věřící? Je naše kněžské společenství dosti bratrské, čili dáváme mu tolik času a otevřenosti, kolik je třeba? Čas strávený v kněžském společenství je právě tak důležitý jako doba věnovaná jiným závažným úkolům. Zdá se mi, že při vzájemných setkáních (zvláště neoficiálních) jsme se problematikou sněmu příliš nezabývali. A neomezuje se společenství těch, k nimž jsme posláni, na čas společně strávený při bohoslužbě? Ale vždyť podle koncilu i laikům „se dostalo účasti na Kristově kněžském, prorockém a královském úřadě, neboť plní v církvi i ve světě svůj podíl na poslání všeho Božího lidu“. Nepřenesli jsme část své skepse, pokud jde o sněm, i na ně? Určitě by nám prospělo lépe se poznat, víc se zajímat o jejich radosti a strasti, pěstovat vzájemný dialog. Myslím, že ten úkol plníme jen zčásti, což se odrazilo i ve vztahu k sněmovním materiálům. I lidé mimo církev prožívají vnitřní neklid a nejistotu. My jim můžeme v jejich hledání pomáhat. Takový dialog ovšem předpokládá schopnost přeložit naše termíny do řeči srozumitelné dnešku. Pěstujeme dostatečnou měrou dialog s okolím, které nás přes svou lhostejnost pozoruje a něco od nás očekává? Nejde o splynutí se světem, křesťanství pro něj je a zůstane pohoršením („skandalon“) – naše postavení kvalifikované menšiny přesto umožňuje spolupráci na každém dobrém díle. Jako kněží ovšem nemáme být jen společenskými funkcionáři, které lze snadno nahradit psychoterapeuty apod. Dialog s okolím by nám leccos napověděl i o situaci uvnitř církve.
„Být křesťanem není v prvé řadě individuální, ale sociální charisma. Nejsme křesťany, protože snad jen oni dojdou spásy, ale jsme křesťany, protože křesťanská diakonie má pro lidstvo smysl a je nutná“ (Joseph Ratzinger). Cosi nám v tomto ohledu chybí. Převládající jednorozměrné světské myšlení nás někdy vede k zdůrazňování potřeby víry jen pro oblast soukromí, „vyšetřit“ aspoň tam místo pro Boha – ale vždyť ho nelze odsunout pouze do intimity našich čtyř stěn. I církev žije, káže, raduje se a trpí všem na očích!
Miloslav Fiala, kněz, prezident Sdružení Česká katolická charita

***

Kdo a jací jsme my kněží? Není nás mnoho a jsme unavení. To je ovšem jen půl pravdy. Situaci kněží asi nelze popsat jednoznačně. Jsou totiž různí. Kdo je vyhraněný, oslovený něčím konkrétním a cítí povolání určitým směrem, toho lze potkat většinou v nějaké komunitě nebo (fungujícím) klášteře. Hledat nějakého společného jmenovatele u diecézních kněží je ale těžké. Existují kněží, kteří žijí s Bohem intenzivně ve chvílích modlitby v tichém rozjímání téměř mnišským způsobem. Jsou takoví, kteří žijí s Bohem skrze lidi a život církve, jsou stále v pohybu a Bůh je živí svou silou a působením skrze druhé. Jsou kněží, kteří mají dary pro pastoraci ve městech a ve velkých komunitních centrech (Praha - Jižní Město, Stodůlky...). Ale jsou i ti, kteří zase rádi a dobře působí k Boží slávě na venkově. Rozdíl spočívá ve stylu práce s lidmi.
V prvním případě jde o dar vytipovat ty správné spolupracovníky, vychovat je a skloubit všechny složky života na daném místě. Kněz ve městě si více osvojí dovednosti manažera, což je určitě dobře. Kněz na vesnici zase méně používá telefon, spíše si všechno, co potřebuje, vyřídí formou osobní návštěvy. Ztratí tím dost času, ale ztratí s lidmi i nějaké to slovo, což je taky dobře. Zcela přirozeně vykoná více i takzvané nekněžské práce - a není to chyba. U nás se můžeme setkat s oběma typy kněží.
Jiným rozlišovacím kritériem je délka pobytu kněze ve farnosti. Jistě se najdou takoví, kteří osloví, probudí a po pěti letech je jejich toulavé boty s radostí vedou na další, biskupem určené působiště. A pak jsou kněží, kterým stěhování dříve než po dvaceti letech trhá srdce. To jsou vytrvalci, kteří začínají ve farnosti doopravdy působit, teprve když mohou říci, že zažili konflikt asi tak s polovinou farníků, protože teprve pak končí idylické období („Ten náš pan farář je tak hodný – a jak krásně mluví...“). A tehdy opadá laciný úspěch a přichází radost z práce pro Boží království. Těmto kněžím nevadí, že nemohou říct nějakému svému nástupci: „Máš výhodu, můžeš začít znovu, a tuto mou chybu už neopakuj.“ Ale mohou říct: „Byla to moje chyba, teď začnu pracovat.“ Tento druhý typ je skutečně dobrým otcem a vychovatelem dětí v náboženství, teprve když jde o generace dětí rodičů, které jako děti učil.
Na sněmu se pan biskup ptal svého kněze: „Co je největším nešvarem kněží? Neznalost, nebo rezignace?“ Odpověď: „Otče, upřímně řečeno, nevím a je mi to jedno.“
Rezignace, na kterou často narážíme, je jevem poměrně častým, ale nemusí mít zdroj v chybných postojích kněze nebo v příliš frustrujícím vlivu okolí. K rezignaci naprosto postačuje, nemůže-li být kněz tam, kde by mu to bylo vlastní. Pro toho, kdo žije s Bohem skrze nejrozmanitější aktivity života církve v živé farnosti, je to právě tam, kde se něco podobného děje. Pro někoho jiného je to zase na vesnici. Kdo začne radostně a požehnaně působit ve své farnosti teprve po několika desetiletích, měl by mít možnost v ní zůstat a působit tam věrně a vytrvale.
Závěrem se mi vtírá myšlenka, považovaná někdy za klišé: „individuální přístup“. Inspirováni Kristem měli bychom spíše říci: opravdová pozornost, aktivní naslouchání, hluboké porozumění prostředí, kde kněz žije a působí. A nakonec toto vše ze strany představených vůči knězi a kněze vůči představenému.
Pavel Klouček, kněz, Rájec-Jestřebí Sdílet článek na: 

Sekce: Perspektivy, Přílohy, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 50 12. – 18. prosince 2017

Kudy putuje Betlémské světlo?

Už tuto neděli zamíří Betlémské světlo z Vídně a Lince do České republiky. Rozvezou ho skauti. Přinášíme i příběh dvanáctiletého Rakušana Tobiase Flachnera, který…

celý článek


Svěřit se do Božích rukou

Už jen za pár dnů uslyšíme během půlnoční mše vyprávění z Lukášova evangelia o tom, jak se betlémských pastýřů „zmocnila velká bázeň“, když jim anděl Páně…

celý článek


Aby se i dospělí divili...

„Pod stromek bych chtěl lego, tablet a mobil,“ žádá si kluk. „V žádném případě!“ vyděsí se maminka, načež pořídí všechno – a k tomu ještě něco nepotřebného,…

celý článek


DARUJTE KATOLICKÝ TÝDENÍK

Už začínáte přemýšlet nad dárky pod stromeček? Tím naším můžete povznášet, inspirovat a (in)formovat po celý rok!

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay