Vydání: 2008/46 Mladí včera a dnes... ve světle 17. listopadu 1989, 11.11.2008, Autor: Václav Sokol

Příloha: Perspektivy

Kresba patří k základním způsobům lidského vyjádření. Když malé děti pochopí, že pohyb ruky, která drží tužku, zanechává stopu čáry, otevřou se jim nevídané možnosti. Sám pohyb nejprve stačí ke štěstí, sem a tam, kroužení bez konce, děti netuší, jak záviděníhodná je svoboda jejich abstraktního umění. Ale závažnost okolního světa se stupňuje a když do kruhu vstoupí dvě tečky, fascinuje podobnost výtvoru s tím, co je nejdůležitější: matčin pohled. A pak ústa a nos, uši a knoflíky na prsou. Abstraktní umění je opuštěno a možnost zobrazení nabízí objevování nekonečného bohatství světa. Správným proporcím a perspektivě se učíme ve školách, měříme a konstruujeme, ale jsou i jiné možnosti: v Číně učili kreslit v souladu s dechem, harmoničnost starého čínského umění tu snad má svůj počátek. Kresba jako disciplína bývala ve stínu malby, chápaná jako pomůcka či příprava k tvorbě. Až poslední doba rehabilitovala kresbu, v její technické jednoduchosti nachází bezprostřednost tolik obdivovanou u dětí.
Po brněnském bienále grafického designu, které prošlo svým 23. roční- kem, realizují plzeňské galerie už VI. mezinárodní bienále kresby. Bienále bývají velké výstavy, prezentující soutěživost, jejich oceňování připomíná zlaté medaile olympiád. Také letos byly tři plzeňské galerie zaplněny soutěžními pracemi, sešlo se tu mnoho podnětného a zajímavého. Plzeň už není jenom městem piva, gastronomie a strojírenství: jednou za dva roky se stává také městem kresby. Na velkém náměstí v centru Plzně byly v tomto roce k vidění výstavy dvou umělců, kteří v minulých letech získali hlavní cenu bienále. Nebyla to ale pro ně ocenění jediná: tvorba obou, široce rozvětvená, je známa nejenom u nás nebo vystavována jen v našich galeriích.
Koncem loňského roku se náhle a nečekaně uzavřelo dílo Miloše Ševčíka (1939–2007). Nevystavoval často, ale jeho tvorba se vyhraňovala tak osobitě, že postupně získávala proslulost. V galerii Evropského domu byla do konce října vystavena jedna z posledních kapitol Ševčíkova díla. Nesmírně jemné, a přece monumentální kresby mohly být paralelou přírodních dějů, zrály ale dlouho v duši skromného a uzavřeného umělce. Jejich svébytnost je zřejmá, stojí daleko módních trendů. Ševčíkova plachost nedůvěřovala jakýmkoli proklamacím, nebyl nikdy straníkem a nehlásil se k žádnému náboženství. A přece, z mého pohledu jsou jeho pozdní kresby tichou oslavou Boží, oslavou růstu a vznikání, směřují nesměle vzhůru, zakotveny ale pevně v milované zemi a projevené v čistotě kreslířského umění.
V podzemí Galerie města Plzně vystavoval kresby ohněm Svatopluk Klimeš. Světlo a fotografie spolupracovaly v instalaci výstavy, která byla zřejmě „šita na míru“ právě těchto temných sklepení. Nevšední a často náročné technologie v tomto prostředí navozovaly dojem šamanských rituálů dávných dob.
Ve světlém nadzemí galerie byla umístěna výstava pozdních prací Adrieny Šimotové. Název výstavy „Hosté“ se vztahoval k poslednímu cyklu, kde na jemných, volně visících průsvitných papírech divák poznával i nepoznával figury. Ve svobodném a velkorysém rukopisu připomínaly někdy otisky lidí, zároveň jako by byly podobné orientální kaligrafii. Malba jasným červeným kadmiem zdůrazňovala naléhavost sdělení. Podle kurátora výstavy Pavla Brunclíka byla inspirací k těmto malbám – kresbám – objektům malá kresba Raffaelova s námětem tří andělů, hostujících u Abrahama. Ale hluboké dílo umělkyně není závislé na námětu. Postupovalo autonomně v hledání výrazu pro to, čím jsme a čím žijeme. Jsme hosty na této zemi a umění dává možnost naši situaci reflektovat. Na plzeňské výstavě jsme se mohli účastnit tohoto velkého dobrodružství.
Město kresby dává svému bienále důstojný rámec. Náměstí Republiky fasádami měšťanských domů rámuje prostranství, na němž stojí katedrála, renesanční kostka radnice je jejím světským protihráčem. A měděnková špice kostelní věže jako by sahala až do nebe.