26. března–1. dubna 2024
Aktuální
vydání
13
Předchozí vydání
Hledat
Archivní článek

Pius X. si neliboval v okázalostech

12. 8. 2014

|
Tisk
|

Před sto lety zemřel Pius X., první papež dvacátého století, který se dočkal svatořečení. Do historie vstoupil především jako strůjce tažení proti katolickému modernismu, nicméně jeho papežský i životní příběh je přece jen poněkud pestřejší, byť se dnes k jeho odkazu hlásí hlavně představitelé ultrakonzervativních sil v církvi.

Vydání: 2014/33 František se obrací k Asii, 12.8.2014, Autor: Jaroslav Šebek

Příloha: Perspektivy

Horlivě prosazoval časté svaté přijímání, ale neměl moc v lásce intelektuály
Jednalo se o papeže, který prošel cestou od prostého kaplana až k postu arcibiskupa v Benátkách, jedné z nejvýznamnějších italských
diecézí, odkud v minulém století vzešli hned tři papežové (vedle Pia X. ještě Jan XXIII. a Jan Pavel I.). Po dlouhé době se na postu Kristova náměstka ocitl člověk, který nepocházel z aristokratických kruhů, nýbrž z chudého venkovského prostředí na severu Itálie.
Giuseppe Sarto se narodil v roce 1835 jako druhé z deseti dětí drobného rolníka, který si na obživu početné rodiny musel přivydělávat jako poštovní úředník. Od místního faráře se malý Giuseppe naučil základy latiny a pokračoval v dalších studiích na škole v sedm kilometrů vzdáleném městě. V patnácti letech odešel do padovského semináře a v roce 1858 přijal kněžské svěcení. Následně působil jako kaplan ve vesnici Tombolo, kde většinou žili negramotní chovatelé dobytka. Na všech místech, kde pastoračně působil, byl oblíbený díky své horlivosti, otevřenosti, přátelskému vystupování, ale i odmítání veškeré okázalosti a luxusu.
Současně však uplatňoval nekompromisní přístup vůči jevům moderní společnosti – volnomyšlenkářství, vzrůstajícímu počtu výstupů z církve, radikálnímu ateismu a růstu antiklerikalismu, který podle Sarta podněcovali jak socialisté, tak členové zednářských lóží. Ze svých pastoračních zkušeností si přinášel nedůvěru k intelektuálům všeho druhu, byl člověkem primárně zaměřeným na spiritualitu a živou lidovou zbožnost. V reakci na to usiloval o zásadní duchovní reformy už na úrovni farností, a to prostřednictvím revitalizace evangelizační práce, přičemž po svých kněžích požadoval, aby se intenzivně věnovali také katechetické výchově. To vše pak ovlivňovalo i jeho kroky v papežské službě.
Podivné konkláve
Vzešel z poněkud zvláštního konkláve, jehož podoba se právě po volbě Pia X. výrazně změnila. K největším favoritům po smrti Lva XIII. patřil státní sekretář Mariano Rampolla del Tindaro, jeden z hlavních tvůrců papežské diplomacie a příznivec hledání konsensu mezi Svatým stolcem a Francií.
Rampollova podpora pozvolna stoupala a rýsovala se možnost, že by mohl získat také další hlasy a usednout na Petrův stolec. Ve volbě však bylo naposledy v dějinách uplatněno tzv. právo exkluzivity. Rampolla nebyl příznivě vnímán v politických kruzích Habsburské monarchie i vilémovského Německa. Z toho důvodu vystoupil krakovský arcibiskup Jan Puzyna coby prodloužená ruka císaře Františka Josefa I., navíc podporovaný německým kardinálem Koppem z německého Breslau (dnes Vratislav), s požadavkem, aby Rampolla nebyl zvolen.
Konkláve se ocitlo ve slepé uličce a bylo nutné hledat nové řešení. V sedmém kole, 4. srpna 1903 dopoledne, se volitelé rozhodli pro Sarta, jenž přijal jméno Pius X., čímž naznačil duchovní a ideové souznění s politikou Pia IX. a přihlásil se k myšlence rozhodného postupu proti dobovým omylům. Vzhledem k okolnostem, které jeho volbu provázely, už po roce jakékoli možnosti veta ze strany světských panovníků zrušil.
Obnovit všechno v Kristu
Hned po nástupu se postavil proti rozšířené praxi nepotismu, kdy papežovi příbuzní dostávali významné posty v rámci papežského dvora. Vynikal asketickým a prostým životním stylem, neliboval si příliš v okázalostech. Odmítání přepychu si přinesl i do Apoštolského paláce. Dokázal velmi intenzivně pracovat od časných hodin, stejně jako věnovat mnoho hodin modlitbě.
Jeho kariéra se neodvíjela od skvělých postů v diplomatické nebo kuriální službě, jednalo se o církevního hodnostáře, který v hierarchii postupoval krůček po krůčku především v oblasti pastorace. To vysvětluje mezi jiným fakt, že k jeho zálibám rozhodně nepatřila vysoká politika – v tom se výrazně lišil od svého předchůdce. Za naléhavější problémy považoval otázky vnitřního náboženského života. V nástupní encyklice ze 4. října 1903 shrnul své záměry v duchu svého papežského hesla „obnovit vše v Kristu“. Vyžadoval, aby církev znovu získala vliv na dění, aby její hlas byl slyšen ve všech zásadních otázkách, aby se vyjadřovala k otázkám týkajícím se prohloubení a zachování křesťanské víry, církevního charakteru manželství, ale třeba i ke spravedlivému dělení materiálních statků. Usiloval o zlepšení stavu italských diecézí, prosazoval změny v rámci výuky a formace v seminářích. Známým se však stal díky prosazování častého svatého přijímání, a to i u malých dětí. Horlivě se ujal obnovy diecézních seminářů a zasazoval se o zkvalitnění jejich pedagogického sboru.
Záhy po nástupu do papežského úřadu ohlásil úmysl kodifikovat kanonické právo, což ovšem nadešlo až po jeho smrti – v roce 1917. Do církevní historie se zapsal též jako iniciátor výrazných organizačních změn v kurii. V rámci kuriální reformy se mimo jiné snažil oddělit správní úřady kurie od soudních. Roku 1909 bylo zahájeno vydávání oficiálního tiskového orgánu papeže a kurie Acta Apostolicae Sedis, kde jsou od té doby publikovány nejdůležitější právní dokumenty Svatého stolce. Papežův životopisec Gianpaolo Romanato dokonce vidí v jeho pontifikátu kořeny moderní podoby katolicismu.
Spor s Francií
Stal se rovněž rozhodným obráncem církevních práv ve vztahu vůči státu; z jeho rozhodnosti v obraně církevních zájmů pramenil jeden z největších konfliktů na tomto poli. Papež prakticky vzápětí po příchodu do úřadu uvízl ve vyhroceném sporu s francouzskou vládou, jenž skončil diplomatickou roztržkou (od roku 1904 byly na sedmnáct let přerušeny vzájemné vztahy), radikální odlukou církve od státu doprovázenou zestátněním veškerého církevního majetku. Vypjatá atmosféra konfliktu přiživila popularitu Francouzské akce (Action française), radikálního pravicového projektu, který vznikl v době Dreyfusovy aféry. Jedním z příznačných rysů programu francouzské katolické pravice byla důslednost, s níž hledali velikost země v katolických a monarchistických tradicích a současně se vymezovali proti myšlenkovému dědictví a konstrukcím společenského uspořádání, jež přivedla na svět Francouzská revoluce. To všechno byly teze, které v mnohém konvenovaly také ve Vatikánu. A tak jakkoli zastánci Francouzské akce hlásali mj. bludy o zbožštění státní moci, papež nezasáhl proti nim, nýbrž proti levému pólu francouzských katolíků, které ztělesňovalo sociálně naladěné hnutí Sillon.
Další významnou událost, která podnítila odpor papeže Pia X. k liberálnímu uspořádání společnosti, představuje pád konstituční monarchie v Portugalsku v říjnu 1910. Tamní revoluci provedly pokrokářské kruhy, jež se řadily k předním odpůrcům katolicismu. Zároveň však tento papež umožnil účast katolických Italů na politickém životě země, což odůvodnil nadřazeností potřeby veřejných zájmů. Tím se sice trochu obrousily konfliktní hrany mezi papežstvím a italským královstvím, ovšem napětí nadále přetrvávalo. Pius X. nebyl nakloněn ani vzniku katolické politické strany. Rád zdůrazňoval, že politikou církve není dělat politiku. Ovšem právě v jeho době se začala rodit myšlenka většího zapojení laiků do obrany církevních zájmů. Do určité míry kráčel v jeho šlépějích i poválečný Pius XI., který tuto ideu rozvedl do podoby Katolické akce.
Tažení proti modernismu
Pius X. od počátku projevoval tendenci k vymezování pevných a jasných hranic v církevním životě. Z tohoto důvodu vystoupil zejména proti kněžím, kteří usilovali o skloubení církevních dogmat s poznatky moderní vědy a filozofie. Podobné aktivity byly například v encyklice Pascendi Dominici gregis definovány jako nezdravý modernismus a takto označená skupina duchovních byla z církve vytlačena a její hlas umlčen. Po papežově zásahu byl každý výklad Bible, jenž nebyl v plném souladu s tradicí, odsuzován jako modernismus.
Od roku 1910 musel zároveň každý kněz a řeholník před svým svěcením skládat slavnostní přísahu proti modernismu, což bylo zrušeno až po druhém Vaticanu. Bylo to období, které lze nazvat novým honem na čarodějnice. Postižení profesoři nesměli vyučovat na teologických fakultách. V katolických kruzích se šířila atmosféra podezírání a horečného shánění informací o oponentech. Z podnětu některých kuriálních úředníků se vytvořily sítě špiclů, kteří monitorovali církevní dění v jednotlivých zemích a dodávali informace byť jen o náznaku modernistických tendencí. Vůči obvinění z inklinace k modernismu si nemohli být jisti ani sami biskupové.
Spory kolem modernismu se nevyhnuly ani našim zemím. Rozhodný postup české a moravské hierarchie proti reformním náladám kněžstva ocenil i Svatý stolec. Katolická církev si tím u nás ovšem vytvořila problém, který vyvřel po první světové válce a vedl k překreslení konfesní mapy republiky vznikem Církve československé. – Tlak proti modernistům se zmírnil až po zvolení nového papeže Benedikta XV. Dopady papežovy encykliky vedly k perzekuci některých osobností, které usilovaly o hledání styčných bodů mezi církví, vědou i občanskou společností, a způsobily ustrnutí vnitřní debaty v katolickém prostředí.
Prorocký epilog
Podle vzpomínek svého státního sekretáře papež Pius X. na sklonku svého života jasnozřivě varoval před možností velkého válečného konfliktu, který by mohl rozvrátit stávající pořádek v Evropě. Krátce po začátku první světové války papež onemocněl zápalem plic 
a 20. srpna 1914 v Římě umírá.
Ochrana vašeho soukromí je naší prioritou

Abyste mohli co nejlépe využívat služby portálu Církev.cz, včetně nakupování, používáme my a někteří naši partneři tzv. cookies (malé soubory uložené ve vašem webovém prohlížeči). Díky nim si například pamatujeme, zdali jste přihlášeni, vámi provedená a preferovaná nastavení, co máte v košíku, jak máte seřazené a vyfiltrované produkty apod.

Díky nim vám také nenabízíme nevhodnou reklamu a pomáhají nám v analýzách sloužících k dalšímu rozvoji portálu.

Potřebujeme však váš souhlas s jejich zpracováváním. Děkujeme, že nám ho dáte, a ujišťujeme vás, že se k vašim datům chováme maximálně zodpovědně v souladu s platnou legislativou